Bolelo by to především nás...

7. 5. 2014 / Marek Řezanka

Možná jsme si v poslední době zvykli, že označení někoho za fašistu je prázdnou nálepkou, již používá kde kdo k očernění kde koho. Proč bychom se tedy nyní měli děsit, jestliže někdo varuje před fašizací společnosti, před fašizací celé Evropy? Jak a proč k této fašizaci případně dochází? A co je její příčinou -- a co bude jejím důsledkem pro nás, občany?

https://www.pwf.cz/

Máme tu různé jakly a jim podobné, kteří nám budou tvrdit, že Hitlerův nacismus a koneckonců i italský či španělský fašismus vyrostly ze sociálně demokratického podhoubí a ze zhoubných sociálních -- jak jinak u neoliberála -- myšlenek.

Podívejme se tedy blíže na to, co se dělo v Německu ve 20. letech 20. století. Ano, u vlády byli sociální demokraté. Jenže lidé nebyli frustováni silnou sociální demokracií, ale sociální demokracií velmi slabou a často zkorumpovanou. Zcela se odklánějící od hodnot, jež má chránit. Toto je podhoubí pro nástup ideologie, jež je krajní formou pravicového individualismu, kdy má každý údajně možnost vybojovat si své místo na slunci. Samozřejmě, že v době nástupu krajně pravicových ideologií, jimiž fašismus a nacismus jsou, dochází ke zneužití levicových hesel a hodnot, ale jenom proto, že levice na ně zcela rezignovala. Jakmile se tyto ideologie dostanou k moci, odhodí levicovou přetvářku a vycení zuby své podstaty. Potom je pozdě bycha honit.

Fašismus obdivuje své rychlé, silné a schopné s tím, že pro slabé není místo. Fašismus roste z agrese deprimovaných, nikoli ze sociálního blahobytu. Fašismus v zemích, kde je životaschopný model sociálního státu, nemá šanci. Stačí se podívat do Norska, kde společnost ani po řádění masového vraha nesklouzla k rezignaci na své hodnoty a nedala průchod hněvu a agresi. Ukázala se jako společnost velmi vyspělá a vyrovnaná. Taková společnost může být kdekoli na světě -- ale potřebuje jedno. Sociální smír a blahobyt na něm budovaný.

Podívejme se však do dnešní Evropy. Do Řecka, do Španělska, do Itálie, do Maďarska, na Ukrajinu. Uvidíme ztracenou generaci mladých lidí, kteří nejsou schopni najít práci, třebaže pracovat chtějí. Uvidíme vlády, které bez ohledu na nálepku pravicovosti či levicovosti hlásají to samé a tleskají oživující se ekonomice bez ohledu na to, že dlouhodobě nezaměstnaní spíše přibývají. Kdo by se ale zajímal o ty slabé, že?

Budeme svědky toho, že se naše pozornost bude obracet k zástupným cílům. Kdysi to byli židé a cizinci, dnes to budou muslimové a cizinci, budou to národnostní a etnické menšiny, budou to důchodci, budou to handicapovaní, bezdomovci, a tak podobně. Jednou se nemusíme stačit divit, že jsme na pomyslném seznamu těchto nežádoucích též. Potom ale již bude pozdě.

Naši političtí představitelé neukážou prstem na politiku velmocí a na nadnárodní korporace, které nastavily pravidla hry tak, aby oni brali bank -- a ostatní utřeli ústa. Neukážou, neboť by se museli vzdát svých výnosných pozic. A tak se budou strefovat tam, kde je to nic nestojí. Budou nás štvát proti sobě, abychom neměli síly se spojit.

Zamysleme se nad dnešním systémem, kde vítězí model čínského státního kapitalismu, který stojí na základech, jež nejsou v souladu s našimi sociálními a tudíž i demokratickými právy a principy. Zamysleme se nad Evropou, kde socialisté přebrali chování neoliberálů -- a jen z rutiny si drží před očima masku levice.

Zamysleme se nad padlými, které jsme si dnes přišli připomenout i proto, že již zítra můžeme rozšířit jejich řady. Bylo by totiž od nás pštrosím chováním tvrdit, že se nic neděje. Děje, jde jen o to, nakolik jsme si schopni připustit, co vlastně.

Po druhé světové válce naši předkové svorně zvolali -- již nikdy víc. Jenže to znamenalo přijít se systémovou alternativou, jež by další konflikty do budoucna vyloučila. V současnosti v Evropě demolujeme sociální stát a děláme vše proto, aby stávající fáze kapitalismu opět ukázala své mantinely. Ti, kteří na ně tvrdě narazí, se nerekrutují z řad mocných.

Nepřipusťme, aby se ti, kteří umírali ještě v poslední dny války, museli dnes ve svých hrobech obracet s tím, že vše zůstalo při starém. Že jsme stále tam, kde jsme byli. Nebuďme lhostejní a nebuďme pasivní. Bolelo by to v první řadě jen a jenom nás.

(Přečteno dne 7. 5. 2014 u pamětní desky padlých na Hlavním nádraží v Praze)

0
Vytisknout
10467

Diskuse

https://www.pwf.cz/

Obsah vydání | 12. 5. 2014