Volyňský román -- III. část

5. 5. 2014 / Josef Brož

V poslední době, jak si mohli laskaví čtenáři přečíst, se poněkud zmítám v pochybnostech. Ne, já opravdu nemám Arabelin prsten, abych mohl jen tak otočit, zavřít oči -- a být tam. Ale už se to blíží. Blíží. Už mám termín odjezdu na Volyň.

Připadám si už v poslední době dost únavný -- kamkoliv se hnu, kdekolik se s někým bavím, přijde to na pořad dne. Ach, ta Volyň, Volyň, už to téměř nestojí nikomu za komentář -- ale někdo mi říká, že už o tom psali v Týdnu, byla tomu věnována příloha Lidových novin -- Pátek. Novináři prostě nejsou zcela lhostejní. Vláda už to ale vyřešila. Alespoň jsem nedostal žádné další odpovědi ani od zmocněnce Kühnla -- jenž tam dokonce nakonec sám odjel, ale proč by mi to sám psal, byla to patrně velmi utajená mise, že? - jen mezitím zdvořilý dotaz z českého zastoupení v Kyjevě, že prý kdy přijedu...

Ano, přijedu, už se to blíží. Toto není žádné PR na téma, které chci psát od stolu, a těší mne, že to pochopilo více lidé. Dokonce i někteří, od kterých bych to ani neočekával.

Minulý čtvrtek mi říká korespondentka Radio France Internationale (RFI), jestli bych jí to celé téma nemohl vysvětlit. Zajímavé je, že se po celou tu dobu, kdy jsem se o to snažil, netvářila otráveně. Znám ji ostatně již nějaký pátek. Pokyvovala hlavou, zeptala se mne, jestli tam "někdo z mé rodiny zůstal", neříkala, že jsem "citově zaujatý", ani snad, že "mám střet zájmu". Tyhle řeči tady učili stážisté z Ameriky, co kdysi vydávali takové ty brožurky, jak se dělá novinářská práce. Potom mi asi po půlhodině řekla: "Navrhnu to téma do RFI!"

Dost mne to pobavilo. Že by se to téma mohlo stát tématem mezinárodním? Ale ono to téma už je dávno, velmi dávno tématem mezinárodním, to jen tady si někdy myslíme, že všechno se odehrává pouze třicet kilometrů od našeho prahu.

***

Čtu si proto raději v mezičase prvním dílu Vaculíkových Dějin volyňských Čechů, a občas mne napadne, co se vlastně změnilo? I když, co chcete, co by se v tomhle geopolitickém prostoru mezi Německem a Ruskem vlastně mělo měnit?

Jen ty pohaby se někdy mění.. "Česká politická reprezentace se z mnoha důvodů stavěla proti vystěhovalectví, i když chápala, že sociální problémy, nedostatek půdy, nedostatečný průmyslový rozvoj některých krajů a z toho plynoucí nemožnost zajistit značné části obyvatelstva obživu, nutně plodí emigraci. Protože soudobá česká politika nemohla řešit ani vyřešit tyto základní problémy, snažila se bránit emigraci především aktivní protivystěhovaleckou propagandou, která tvrdila, že 'stěhování se našeho lidu do ciziny neděje se nikterak následkem přelidnění, aneb z obavy před ním', a 'není nutným výsledkem společenských a hospodářských poměrů, nýbrž že vyvoláno jest způsobem umělým - zchytralou a nepoctivou agitací'.

Je jasné, že v druhé polovině 19. století byla ta "naše reprezentace" - sice více závislá na té říši, kde vládl Bachův absolutismus ("Dávej si bacha!" ještě občas někdo řekne, ale už nikdo neví, kdo to Alexander Bach vlastně byl) - odkud jsme se "po 300 letech, kdy jsme trpěli, navždy osvobodili", ale dikce mi připomíná tu současnou závislost. Přesto, a ne náhodou, vznikaly myšlenky, jako kdyby byly z nějakého think-tanku v Černínském paláci, jenže v té době tam nesídlil ještě Lubomír Zaorálek (a jeho tajemní experti, co pracují na nezveřejnitelných analýzách o volyňských Češích), ale jiní experti, ovšem ta "česká reprezentace" byla spíše pronásledována. Proč vlastně Rusko, a ne Amerika? Bylo to vlastně dost snadné...

"Pod vlivem velké vystěhovalecké vlny do Ameriky vznikla myšlenka obrátit českou emigraci do slovanských zemí, kde by Češi posilovali tamní Slovany a neztráceli svou národnost ve prospěch německého či anglosaského etnika. Takto formulované myšlenky o českém vystěhovalectví do slovanských zemí vyhovovaly i tehdejším zájmům vládnoucích kruhů carského Ruska, které měly zájem na kolonizaci rozsáhlých území, a to na Dálném Východě, na Kavkaze a v souvislosti s polským povstáním roku 1863 i v tehdejší Volyňské gubernii," píše Vaculík.

Rusko tehdy nebylo "velké zlo", ale spojenec, jehož spojenectví v některých hlavách (a nejen v kavárnách) vyvolávalo "svaljanofilské blouznění", v opozici proti Habsburkům, a v případě později vězněného opozičního mladočecha Karla Kramáře a pozdějšího premiéra demokratického Československa, dokonce jednu chvíli představy, že se staneme jeho součástí. Nebyl v tom sám. Měl na to doma také jednu ženu, Naděždu, co mu to patrně opakovala jako když se - ruským bičem mrská.

Mimochodem: Svatba Karla Kramáře a Naděždy Abrikosovové se uskutečnila dne 17. září 1900 na Krymu, v zámečku Gaspro hraběnky Paniny. V jeho blízkosti vybudovali manželé sídlo, přepychovou vilu Barbo, již projektoval architekt Jan Kotěra. Trávili tam údajně každé parlamentní prázdniny až do bolševické revoluce v roce 1917. Pak už to nešlo.

Historik Jaroslav Vaculík píše: "Zájem carské vlády spočíval v tom, aby tyto kraje byly obsazeny, pokud možno za co nejmenších výdajů pro státní pokladnu, a to obyvatelstvem schopným vytvořit ekonomicky prosperující společnost. Navíc základním požadavkem ruské administrativy bylo vytvořit takové prostředí, které by se neuzavíralo ruskému vlivu, ale které by s ruskou společností postupně splynulo." Nastalo velké stěhování na Volyň. Nešlo to najednou, ale postupně.

Půda nebyla drahá, jen desetinásobek ceny, kterou by museli platit v Čechách. Ocitujme opět Vaculíka, dozvíme se, odku tu lidé pocházeli: "Vystěhovalci pocházeli zvláště ze Žatecka, Rakovnicka, Lounska, Mělnicka, Mladoboleslavska, Turnovska, Jičínska, Královédvorska, Královéhradecka, Pardubicka a Kutnohorska, ale i z některých míst na Moravě. Podle vzpomínek pamětníků vypukla v některých českých krajích přímo 'stěhovací horečka'. Vystěhovalectví podporovala i část soudobé publicistiky, např. Pokrok psal, že 'nekoupíme-li my volyňskou půdu, koupí ji Němci. My budeme sedět u hrnka bramborů. Za 1000 zl. u nás koupíte pět korců a budete se stále plahočit, zde za 500 zl. koupíte šedesát korců černé, lepší půdy než na Chrudimsku nebo Žatecku, druhých 500 zl. si necháte na cestu, budování a jednoroční výživu'."

A jak to bylo se stěhovací horečkou konkrétně? "Již v roce 1863 přišlo na Volyň prvních sedmnáct rodin z Čech, jež zde založily českou osadu Luthardovku v újezdě Dubno. Organizovaný příliv českých imigrantů však začal až v roce 1868, kdy přesídlilo 135 rodin."

***

Dnes se těch posledních dvacet rodin po třech čtyřech generacích chce vrátit. Balí se nyní sami, pochopili že ta česká vláda, ani prezident (proč prezident Miloš Zeman mlčí? - proč raději nemlčí o "zastrašování Ruska"?), natož eurohujer Zaorálek (to není, prosím, můj slovník, jen se o něm takto na Facebooku píše) jim nepomůže, protože on musí být "proukrajinský". Že tomu nerozumíte? Ale, no tak... Bližší ukrajinský kabát, než česká košile.

Pomáhá jim těch 500.000 potomků volyňských Čechů, kteří se v několika historickýh vlnách "vraceli do vlasti" (pomáhají s papíry, pomáhají s prací, pomáhají s bydlením, prostě pomáhají), protože na tomhle, milé děti, byl tenhle národ kdysi dávno, hodně dávno, založen: musíme si pomoct sami, nikdo nám nepomůže, bývalo to tak za Rakouska, je to tak i za ministra Zaorálka: Volyňští Češi sobě, když už neplatí Národ sobě!

"Jen aby nebyli zklamání, jen aby nebyli zklamaní," opakuje mi Jaromíra Němcová ze Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel. O ministru Zaorálkovi si ale myslí jen to nejlepší. "Je to studovaný politik," říká, "vím, že on si udělal velmi dobrý přehled." Jen, abyste nebyla zklamána, paní Němcová... ale vím, že právě ona patří k tomu základu, na němž se dá stavět. Ví, že nemá smyslu lidem vyčítat jejich nedokalosti, naopak. Proto zdůrazňuje kvality Čechů na Volyni, byť to někdy připomíná trochu obrozenecké úsilí.

Ale půvab tohoto tématu spočívá v tom, že tu ještě stále jsou lidé, co si myslí, že Češi nejsou jen prodejné děvky -- tu pro Rusy, tu pro Němce, tu třeba... (kdo přijde příště?) inu, někdy je to bida, a nejen na E 55.

***

Proč ale nikdo neříká, že nebýt těchto lidí na Volyni, nevznikly by žádné české legie (z České družiny), na které byl Tomáš Masaryk tak hrdý, proč nikdo neříká, že nebýt těchto lidí, neměl by Ludvík Svoboda své vojáky, proč to nikdo neopakuje?

Ne, národ, který si neváží svých Čechů v zahraničí, zvláště, když žádají o pomoc, nemá právo na vlastní existenci, a tak se k nim také budou všichni chovat. Tohle není jenom příběh volyňských Čechů, tohle náš příběh!

(pokračování příště)

0
Vytisknout
5383

Diskuse

Obsah vydání | 7. 5. 2014