Ukrajina a hledání zkaženého Západu: Smutné poučení z intelektuálních dějin českého "okcidentalismu"

7. 5. 2014 / Jan Lukavec

To, co se dnes děje na Ukrajině a jakou strategii zvolil Vladimir Putin, asi znalce příliš nepřekvapuje. Naopak, ruská dezinformační kampaň je přece vyzkoušená a má četné historické precedenty. Co mne ale na současné situaci zaráží nejvíce, je to, jak na ni reaguje česká veřejnost. Ta dává v nemalé míře zapravdu Rusům a chce se bránit proti tomu, aby se Američané údajně vměšovali do evropských záležitostí.

Podobné názory zaznívají nejen z levice, ale i z opačného politického tábora, jak ostatně nedávno záslužně připomněl i jeden díl pořadu Reportéři ČT. I v českých konzervativně katolických kruzích se tak například šíří tento text současného ruského prezidenta: "Jsme přesvědčeni o tom, že je přirozené a potřebné bránit křesťanské hodnoty a morální standardy, jež se do současné podoby utvářely po tisíciletí. Události ve světě představují vážnou výzvu pro ruskou identitu... Vidíme, jak se mnohé euroatlantické země vydaly cestou odmítání svých kořenů, včetně křesťanských, jež jsou základem západní civilizace. Začaly se popírat mravní základy a jakákoli tradiční identita: národní, kulturní, náboženská nebo pohlavní. Prosazuje se politika, jež staví početné rodiny a partnerství osob stejného pohlaví na stejnou úroveň, podobně jako víru v Boha a víru v Satana. Přemíra politické korektnosti dosahuje bodu, kdy se vedou vážně míněné diskuse o registraci politických stran, propagujících pedofilii. Lidé v mnoha evropských zemích se stydí či dokonce bojí hovořit o svém náboženství, jejich svátky jsou rušeny nebo přejmenovávány způsobem, ukrývajícím jejich původní obsah... Navíc je vyvíjena snaha tento model agresivně vnutit zbytku světa... Toto je přímá cesta k úpadku a primitivitě, k hluboké demografické a mravní krizi. Co může být lepším ukazatelem morální krize ve společnosti než je ztráta schopnosti její vlastní reprodukce?" Tyto názory pak už nemají daleko k těm, kteří v Rusku líčí karikaturně, ale zcela vážně Evropskou unii jako oblast, v níž vládne hlad, homosexualita a sodomie...

Jsem východní člověk

To, že u nás podobné projevy nacházejí odezvu, by nás ale při trochu bližším pohledu do minulosti rovněž nemělo příliš udivovat, protože odmítání údajně mravně zkaženého Západu má u nás dlouhou a silnou tradici. Přirozeně tento koncept, pro který před několika lety Avishai Margalit a Ian Buruma navrhli pojem "okcidentalismus", zastávali komunisté okouzlení Sovětským svazem, a to dlouho před mnichovskou konferencí. Z těch, kteří SSSR osobně navštívili, začněme například Ivanem Olbrachtem. Ten v souvislosti s jistou moskevskou institucí údajně "nutnou pro zničení reakce" příliš choulostivé západní návštěvníky (a s nimi ovšem především čtenáře) z Evropy varoval: "Zastav dech, Evropane, zde to voní krví". Později dokonce jakoby dává nahlédnout do vnitřního sváru, který se v něm samotném coby bývalém Evropanovi také odehrává: "Zlořečené evropské oči! Dovedou při slově metař vidět jen shrbeného starce nebo neduživce. Revoluční metaři vypadají jinak". A nejenom oči si na novou skutečnost musí zvykat: "Jsme v Rusku měsíc, naše západnické mozky leccos pochopily". Podobně štítivě konstatuje Marie Pujmanová: "Skepse, ironie, vkus, odstíny, polotóny, vypracovanost, vyváženost zralého a kultivovaného západu bez přesvědčení -- ty nejsou v Moskvě k dostání". Tuto novou realitu přitom autoři líčili s takovým nadšením, že to třeba právě u Pujmanové podle Kosatíka místy působí, jako by psala opilá. Sofistikovaněji charakterizuje zase styl Julia Fučíka rusista Tomáš Glanc, podle něj jeho entusiasmus "posouvá předmět od líčení do roviny pohádkového děje, který probíhá někde za devatero horami. Dokonce i Moskvu posouvá do oblasti Orientu, respektive na jeho hranici: ,Moskva, to museum na prahu Orientu`. Jde o svět, jehož konstitutivním znakem je nepodobnost se světem pozorovatele (i recipienta) -- jaká síla víry, jež pramení z východu, jaká mohutnost, mohutnost Orientu, jež se nám nepodobá!` Podle Glance "Sovětský svaz jako pohádková realita představuje samostatný topos v dílech jeho apologetů, ať už to je v žánru žurnalistiky, cestopisů nebo v uměleckých dílech. Jeho odlišnost od jiných světů způsobuje, že mu ze západní perspektivy nelze porozumět. Jediná možnost, jak sovětskou skutečnost poznat, je stát se její součástí". Fučík dokonce explicitně vyznával: "Jsem východní člověk".

Už před nástupem komunismu ale u nás mnozí Rusko velebili v duchu panslavismu. Gabriela Preissová velebila ruskou duši, jež dovede "z pouhého křesťanského vědomí krájet ochotněji chléb cizímu než vlastním dětem". A nejvášnivější ódu na Rusku pak pěl (v knize Za ruskou hranicí) již zapomenutý spisovatel Jindra Imlauf (1881--1921). Třebaže některé jevy kritizuje (útlak Poláků, záliba ve vodce), celkově také on pevně věří, že "ruský lid, nevysílen západní dekadencí, šťastně se vymotá z nynějšího labyrintu" a zcela bez ironie hlásá, že "všichni my ostatní Slované přijdeme se hřáti k tomu světlu čisté lásky a dobra". Urputně přitom obhajuje názor, hlásaný v téže době i ruskými slavjanofily, že "měřit Rusko západním měřítkem nelze", protože "Rusko je jednou ze zemí čistě svérázných", potřebuje kulturu "svou, samostatně vytvořenou, sobě se hodící a stejně individuální, jako jest celá širá Rus". Má přitom nehezké podezření, že "neruské živly" oslabují a podkopávají svéráz, v němž spočívá síla Ruska (konkrétně jsou to prý "židi a kmeny rasově nepřátelské Slovanstvu"). Naopak vše, co je v Rusku hodnotné, je podle něj nutně slovanského původu, takže pak nemůže nenacházet shody mezi uměním skutečně ruským a lidovým uměním českým a moravským.

Nákaza mravní, která táhne na Balkán z Vídně

Citovat bychom dále mohli i Josefa Holečka, který ve svém Zájezdu na Rus z r. 1896 chválil ruský národ (ale jistě ne tamní Židy) za to, že je v něm "dosti pospolitého smyslu" a že Rusové "jediní v Evropě nezapomněli, že síla národa nespočívá v kapitalistech, ani ve šlechtě, ani v dělnictvu, nýbrž v lidu rolnickém". A když v knize Bosna a Hercegovina za okupace referoval o tom, jaký vliv měla anexe Bosny a Hercegoviny na tamní slovanské obyvatelstvo, jeho soud byl jednoznačný.

S rakouskými vojáky do Bosny vtrhla mravní "zhýralost, o jaké za tureckých časů nikdo neměl ani tušení", a přirovnává ji ke "kalnému proudu". Holeček široce reprodukuje to, co si o rakouské vládě (a "Švábech", jak byli v Bosně cizinci nazýváni) mysleli samotní obyvatelé Bosny, a s jejich pohledem se většinou ztotožňuje: "Jakoby něco švábského namíchávali Švábové do pramenů, do prsti, do jídla, do vzduchu, co člověk do sebe vdechuje jako zimnici. Nejen ta němá tvář, i lidské plemeno se kazí od té doby, co přišli Švábové." Dokonce i lidé jsou prý po rakouské anexi v Bosně menší a slabší, a nejhorší je pak "nákaza mravní", která "táhne na Balkán z Vídně a Pešti". Důsledkem je prý "úpadek společenský, duchovní, hospodářský". Rodinné vztahy u muslimů, neporušené přílivem západní civilizace, líčí Holeček velmi idylicky: "Nenalezne se mezi západními křesťany ani tolik lásky rodinné, jako u mohamedánů. Muž za něžnost odměňuje ženu či ženy něžností..." A totéž se podle Holečka týká i starých Slovanů: ty vždy "vyznačovalo, že jim byly svaty rodinné svazky". Celkově tedy autor rakouskou anexi odsoudil: "Obyvatelstvo okupovaných zemí je v plném právu chránit svoje národní společenské zřízení, aby nebylo cizími vlivy porušeno. Z toho vzniká konflikt, protože okupace tyto řády podrývá, aniž má způsobilost něčím lepším je nahradit."

Až seznáme vplyv evropských hord

Co možná ale málokdo tuší je fakt, že podobné schéma "zkažený, bezduchý Západ versus autentický Východ" najdeme i u tak bystrého novináře, jakým bezesporu byl Karel Havlíček Borovský. Byl v tom ovlivněn moskevským kroužkem slavjanofilů, jehož opovržení vůči západoevropské kultuře podle E. Chalupného "dávno sdílel z plna srdce". Podle Havlíčka totiž na Západě "duch manufakturní, špekulantský pohlcuje všechnu krásu: vkročme jen do hostince a vizme ony automaty okolo stolů, jak všichni jedním taktem jedí, jedním taktem pijí a jedním taktem i smýšlejí... Na východu Evropy, v Rusích a v Polsce, panuje vždy ještě krásná, srdečná rodinnost. Svazky mezi rodičemi a dětmi, mezi sluhou a pánem jsou tam ještě silnější, srdečnější, vzájemnější."

Dokonce si stěžuje na rozkladný vliv "hanebných" francouzských románů, ruská mládež se prý "v pensionátech francouzsky učí, aby se takovým nemravným čtením o všechen zdravý rozum a o ten poslední zbytek morální síly připraviti mohla, který se v nich uchoval v zápasu ruské nezkažené přírody s cizozemskou bezcharakterností". Ovšem v rámci spravedlnosti dodejme, že Východ u Havlíčka nemá jen pozitivní konotace. Konstatuje třeba, že "ruští kupcové to neznají, co se v obchodu poctivostí nazývá; obchod jest u nich, jako u všech východních národů, vojna bez krveprolití". Ambivalentně se vyjadřuje o juchtovině coby "národním ruském smradu respektive vůni".  A i když je nadšen pravoslavnými obřady, nebrání mu to na druhé straně kritizovat "nesmyslnost, s kterou lid ruský, ouplně nevzdělaný v náboženství, na některých nepatrných formách lpí a přitom hlavní věc zanedbává". Havlíček se stejně jako ostatní složitě vyrovnával s "tatarskou" minulostí Ruska, jejíž zdůrazňování bylo u některých západních autorů oblíbeným klišé. Jestliže například podle hraběte de Custina Rusko nepatří do Evropy, protože "mezi Francií a Ruskem stojí Čínská zeď -- zeď slovanského jazyka a povahy", pak si Havlíček myslí totéž, ale je spíše rád, že Rusko právě není součástí zkaženého Západu. Právě vlivu Západu dokonce Havlíček paradoxně připisuje přetrvávání neblahého tatarského dědictví: "Jak bolestný, nešťastný a hanebný vplyv vzalo jho tatarské na další osud ruského národu, od té doby usídlilo se úplné chlapství a poroba v ruské říši... Semeno otroctví, které natrousili, vzniklo dobře a kvete až po dnešní den, ušlechtěnýma zesíleno západoevropskou zkušeností." Vliv Tatarů podle autora každopádně nemůžeme označit za užitečný, "byl-li ale nejnešťastnějším, o tom suďme později, až seznáme vplyv evropských hord a mezi nimi zvláště germánské".

Při čtení podobných textů pak můžeme ocenit ty, kteří se třeba po roce 1945 snažili hájit názor, že Čechy ale na Východ úplně nepatří, jako F. Peroutku, který soudil, že český národ je v Evropě "stejně vzdálen východu jako západu". Další pak v téže době popsali mnoho papíru na téma, zdali bychom neměli být mostem mezi Východem a Západem, přičemž v praxi dělali po roce 1938 všechno proto, abychom se součástí (socialistického či slovanského) Východu stali, čehož potom někteří příliš pozdě litovali. Jak ale může občan České republiky, na jejímž území byla poslední okupační armádou ta sovětská, brojit proti tomu, aby se Amerika v zájmu obrany demokratických hodnot vměšovala do záležitostí cizích států? A jak chce někdo s vážnou tváří tvrdit, že dnešnímu vládci Kremlu jde o křesťanské hodnoty, když je chce prosazovat pomocí lživé propagandy, unášením politických oponentů a směšným převlékáním vlastních vojáků do uniforem domobrany (nemluvě o potlačování svobody slova a opozice v Rusku, přičemž ale i demokracie patří k plodům křesťanství)? Někteří lidé si prostě poučení z dějin nikdy nevezmou, alespoň takové plyne smutné poučení z intelektuálních dějin českého "okcidentalismu".

0
Vytisknout
7235

Diskuse

Obsah vydání | 9. 5. 2014