Hlas zprůměrovaného

6. 5. 2014

Rád bych reagoval na článek pana Chába "Ve jménu svobody zakažme svobodu". Rozhodl jsem se totiž využít svého práva na názor, a s panem Chábem silně nesouhlasit, píše Michael Kolařík.

Začnu oním popisem školního pekla. Je samozřejmě dosti přehnané, ale není až tak daleko od reality. Proč by mělo být citlivé a inteligentní dítě vystaveno něčemu takovému? Protože tomu vystaveno bude. Dříve nebo později. Každý si zažijeme svou první srážku s blbcem, svou první utrpěnou křivdu, a tak dále, a tak podobně. A je to tak dobré, protože co může vědět člověk, kterému nikdy nebylo ublíženo o utrpení jiných. Buddha se stal z panovníka mnichem, když shledal, že život je plný utrpení. Bez této události by byl svět chudší o jedno významné náboženství, o jedno z těch hezčích. Snad to bylo dobré pro společnost. Ale pro toho člověka to musel být strašný šok. Nechtěl bych takový připravit svým dětem.

Ale metafory stranou. Už z dalším odstavcem nemohu souhlasit vůbec. Už proto, že neobsahuje žádný argument. Je to hraní na city, jediným jeho cílem je vyvolat nelibou představu ministra Chládka, jak tluče nebohou individualitu s novinami v ruce, který tluče děti za projev individuality a vlastního názoru, který získal kontakty s rodiči, učiteli a všemi mrtvými zdroji (knihami, internetem), a které nejspíše s nástupem do školy ustanou, protože jinak by kontakt s dalšími individui (spolužáky) nemohl škodit. Ano je to paradox. Dítě nachází doma rodiče, jejich knížky, jejich zdroje informací. Ve škole najde informační zdroje jiné, buď se stejnými informacemi (a v čem tedy bude rozdíl?) nebo jiné (takže má dítě více zdrojů informací a víc témat k přemýšlení). Přesto má škola žáka ochudit. Přiznávám se, nedává mi to smysl.

Další odstavec pana Chába je možná ještě paradoxnější. Pan Chládek totiž vyzdvihuje ctnosti jako samostatné myšlení a nepřijímání tvrzení autorit bez zpochybňování, a zároveň tyto ctnosti upírá svým čtenářům. Dovolává se totiž tzv. Anonymní autority, bezejmenných vědců, kteří napsali mnoho studií, které pan Cháb četl. Já ovšem ne, a nemůžu si je přečíst, protože je pan Cháb neozdrojoval. Jistě si mohu tyto práce vygooglit, ale klidně můžu narazit na studie, které nebudou nezávislé, ze seriozního zdroje atp. A já nebudu vědět, jsou li to ty studie zmíněné panem Chábem, nebo podstatně horší studie, které mají zásadní chyby. Ona totiž není studie jako studie.

I kdyby však to, co píše pan Cháb, byla naprostá pravda, pořád je tu hrozba špatné kauzality. Hrozba dost silná, protože si dovedu představit, že domácí vzdělávání upřednostní ti rodiče, kteří se nebojí prosazovat svou, a jsou schopni a ochotni diskutovat. Jiní se toho nejspíš ani neodváží. Takže ve vzorku jsou lidé, kteří jsou od krve a od kolébky vedeni tak, aby byli takoví, jak je popisuje pan Cháb. Nedovedu si ale představit mechanismus, kterým by se z uťápnutých dětí staly v domácí škole stali dobří diskutéři. Jistě, dobrý učitel může dělat zázraky, ale svůj ostrovtip si člověk nabrousí lépe mezi skutečnými oponenty. Těmi těžko budou rodiče nebo učitelé rodiči vybraní.

Přeskočme další odstavec, který nepřináší nic nového, krom psychologizace oponenta. Následující argument totiž obsahuje nejsilnější argument pana Chába. Možnost volby. Individuální přístup. Samy o sobě dobré věci, ale i dobré musí mít míru. Rodiče by neměli rozhodovat proti zájmům dítěte. A domnívám se, že domácí vzdělávání není zájmem dítěte. Proč se to domnívám uvedu později.

Předtím bych se ještě rád vypořádal s posledním odstavcem pana Chába. Cituje v něm chlapce, jenž nabízí své spolužačce "vyšukání mozku z hlavy" smutný to obraz. A poté prohlašuje, že toto je cílem zrušení domácí výuky. Takový přístup v sobě zahrnuje, že škola automaticky generuje podobné chlapce a děvčata. A domácí individuální výuka je cestou, jak tomu zabránit. Ani jedno není pravda. To první odporuje empirické zkušenosti. To druhé odporuje zdravému rozumu. Pokud se bude dítě stýkat i s jinými dětmi, než které mu za kamarády vyberou rodiče, setká se i s termínem "vyšukat mozek z hlavy" ať už znamená cokoliv. A ti, kteří je budou používat, budou dost možná přitažliví, protože budou vzácní, a nebude pohnat, jak hloupí jedinci to jsou.

Nyní k těm zájmům dítěte. Domnívám se, že děti by neměly být segregovány. Ze segregovaných dětí vyrostou segregovaní dospělí. A ti jsou problémem "nebezpečným společnosti už svou existencí" abych použil formulace pana Chába, a je při tom zcela lhostejné, jestli skončí na straně většiny, nebo menšiny, jestli to bude menšina pozitivní, nebo negativní, jestli to bude na základě rasy, etnicity, inteligence, či čehokoli jiného. Nechci žít ve společnosti, kde jsou intelektuálové obviňováni ze života ve slonovinové věži a sami se o zbytku společnosti vyjadřují s pohrdáním. Nechci to o nic více, než ghetta, blázince, či jakékoli jiné formy izolace. Dožijeme se zrušení tzv. Zvláštních škol, děti z těchto institucí jsou vzdělatelné ve funkční moderní škole. Je nějaký důvod, proč by to mělo být obtížnější s dětmi, které jsou chytré, citlivé etc? To by přece mělo být proti tomuto nic.

Závěrem bych rád napsal svou osobní zkušenost se školou a kolektivem v ní. Neměl jsem nikdy žádné domácí vzdělávání, pokud nepočítáme to, že mi rodiče občas pomáhali s úkoly. Chodil jsem do školy, a byl jsem přesně takový, jak pan Cháb popisuje "nešťastné dítě". A základní škola pro mne vskutku nejhorší etapou života. A právě proto mi hodně dala. Předtím jsem byl silně vnitřně izolovaný člověk, bez snahy a ochoty navazovat nějaké vztahy. A ano, byl jsem "chytřejší" (v onom školním významu) než většina lidí tam. Nemyslím si, že bych byl šikanovaný, ale něco jsem ochutnal, a nebylo to příjemné. Ale právě proto jsem začal hledat své místo ve společnosti. A našel ho. Byl jsem sice vždycky za exota, nikdy jsem se nebál říkat své názory, netoužil po novém mobilním telefonu. Měl jsem ho starší než třídní učitelka. A hrdě jsem ho ukazoval, když přišla řeč na hodně staré mobily. Naučil jsem se tam prorazit onu krustu nepřátelství, a najít tam lidi ne li podobné, tak alespoň příjemné. A jsem rád, že jsem to uměl na při přechodu do přátelštějších gymnáziu a vysoké škole. Tohle domácí vzdělávání nemůže naučit. A přitom je to ta nejdůležitější znalost ze všech. Proto pokládám návštěvu školy a setkávání s vrstevníky, kteří nejsou pouze přátelsky naladěni za důležitou pro správný vývoj jedince. Ale toto tvrzení je pouze zobecněním mé osobní zkušenosti. Proto ho nepokládám za argument, ale domnívám se, že je poctivé ho uvést.

0
Vytisknout
5106

Diskuse

Obsah vydání | 7. 5. 2014