Volyňský román -- II. část

29. 4. 2014 / Josef Brož

Volyňská dvojsvatba >

Kubičko se mi stalo synonymem devótnosti jistého typu novinářů, omlouvám se, mohl bych také napsat Jefim Fištejn, kdyby to už nebylo mnohem trapnější jako výklad slouhovství.

V minulém díle jsem se dozvěděli, že česká vláda nechce podporovat organizovaně repatriaci volyňských Čechů. S ohledem na to, co tito lidé v předchozcíh generačních pro tuto zemi udělali, je to naprostý skandál. Koho to ale zajímá?

Nevím, samozřejmě i já pochybuji, že se něco změní. Ale jakmile se člověk tomuto pocitu poddá, už vůbec nic nezmůže, že? Někde v hodině mezi psem a vlkem jsem se probudil, a naprosto jasným odhodláním jsem si řekl, že se v tom musí něco udělat. Musím odjet na Volyň. Už dlouho jsem neměl tak intenzivní pocit -- naposledy někdy v době, kdy Miloš Zeman a Václav Klaus podepsali opoziční smlouvu, ale to už je dost dávno.

Kdo si to pamatuje, že? Kdysi mi k tomu tématu volal do Lidových novin, kde jsem tehdy pracoval, profesor Václav Bělohradský, aby mi vysvětlil, jak je to skvělý nápad.

"To tady ještě nebylo," přeskakoval mu hlas.

Ne, to tady opravdu nebylo, jeden z těch mimořádně originálních českých nápadů, jak zase zabít demokracii. Kdyby nebylo posléze pár lidí, kteří mi vysvětlovali, jak se dalo v klidu pracovat, když je nikdo nerušil. Ale tehdy, když volal, pravda, to ještě nebylo moc jasné.

Profesor Bělohradský byl svého času oblíbený zdroj různých výkladů téměř k čemukoliv, a podobně jako různí rychlokvašení experti na cokoliv (říká se jim nadneseně experti, co novináři nastrkují: politologové, psychologové, méně již antropologové, nejlépe finanční analytici), prostě také on stál ve frontě, v níž se formoval názor veřejnosti. Na rozdíl od jiných ale stále zůstává tím zdrojem, v němž každý nalezne svou vlastní bídu.

Líbil se mi kdysi jeho italský švih, s nímž dokázal komentovat hamburgery, pizzu, ale i české bramboráky jako civilizační sdělení první třídy. Když poprvé dorazil na své přednášky po sametovém převratu na fakultu počátku 90. let, měl ještě na sobě přesně padnoucí italský oblek, žlutou kravatu a gestikulací připomínal klauna (občas mu i uklouzlo pár italských citoslovcí), jemuž právě sebrali forbínu: bylo to zjevení, ten profesor Bělohradský! O co hůře jsem později nesl, když vyměnil za pár let krásný kostým za vytahané manšestráky, ošuntělý vytahaný svetr -- snad aby zapadl lépe do toho světa, jenž sám kdysi nazval velmi prozřetelně: postkomunistickou popelnicí.

Někteří si tu dobu již nepamatují, vypadá to stejně dávno jako karibská krize, a když jsem se jednoho dne jakési půvabné dívky zeptal, jestli ví, co to bylo Děkujeme, odejděte!, odpověděla zcela nevinně: "Nějaké heslo z listopadu 1989?" Asi to tak má být... Vše má býti zapomenuto, nic nebude uchováno.

Já ale nejsem žádná slečna, které bude ministr Zaorálek vykládat, že na Ukrajině se nic neděje, když média přinášejí zprávy o rozporuplné situaci, a to prosím nejen na východě, ale i na západě. Co by dělal Zaorálek, kdyby se ozvali z Krymu? Poslal by tam nějaký český speciál? Ale ta paranoia, o níž mne přesvědčuje Radko Kubičko, že jsem jí podlehl, nějak se asi vystupňoval, že? Co tomu říká ukrajinský premiér, jemuž nemohu přijít na jméno (ne že bych nechtěl, ale bude to premiér jen do května téhle naprosto legitimní vlády, takže co?): "Hrozí nám třetí světová válka!"

Co teď pane, tzv. seriózní Kubičko? Co teď budete komentovat? (Ne, že bych si nemohl najít jiný terč, ale Kubičko se mi stalo synonymem devótnosti jistého typu novinářů, omlouvám se, mohl bych také napsat Jefim Fištejn, kdyby to už nebylo mnohem trapnější jako výklad slouhovství).

Ale co se vlastně děje na Ukrajině?

"Prosím vás, Pravý sektor," říká mi po telefonu se zřetelných rozrušením a akcentem Ludmila Muchina, předsedkyně českých krajanů na Ukrajině, stojící na čele výboru s názvem Národní výbor Čechů na Ukrajině. Ptal jsem se jí, co říká smrti jednoho z vůdců tohoto uskupení právě na Volyni. Ano, kdo to dokáže rozlišit ta uskupení?

"Pravý sektor," opakuje, "to nejsou žádní nacionalisti," opakuje důrazně, "ale tam jsou taky Bělorusové, Ukrajinci, a Židi!" Člověk se rád dozví informace ze zdroje.

Trochu mi ale zatrnulo při té kombinaci, ale z rodinné historie vím, že Ukrajina, o níž dnes mluví tolik expertů, kteří se vzali nevím odkud vlastně, má za sebou pohnutou historii. Z dějin a vyprávění vím, že naši krajané ani nevěděli, že existuje v 19. století nějaký ukrajinský národ, protože se jim říkalo výrazem, který dnes nikdo nezná, nikdo ho ještě nevyslovil, takže prosím: Malorusové. Ne Ukrajinci...

Svět mých předků byl v Ruském impériu, kam je v 60. letech 19. století, po zrušení nevolnictví v roce 1861 pozvali, říkalo se tomu prostě Volyň, volyňská gubernie: jak za cara Alexandra II., ale i za jeho nástupce Alexandra III., než to získal chudák Mikuláš II., ten co ho s celou rodinou bolševici popravili... a pak už se mi to ani nechce vypočítávat. Veškerý ten zmatek, co zavládl po všech těch revolucích, pogromy, vyvražďování, znásilňování, vypalování, když se Volyní valily armády, že člověk nevěděl, co zrovna hájí, za koho bojují, co vyhlašují -- bylo dobré jim nestát příliš v cestě. Pamatujete: Český Malín? Ne, to nebyly jenom Lidice, víme?

Poslední kapkou pro mého dědečka Josefa ovšem bylo nakonec to, když přišla na konci války ta tolik hrdinská Rudá armáda, a on měl pít do dna - "na Stálina". A ne jednou. A ne jen jeden stakan. Panebože...

Když jsem loni v květnu s přítelem Andrejem -podotýkám, že Ukrajincem, jenž žije již nějakých deset let v Česku (a mluví toliko rusky) - při té příležitosti zašel na oběd, pronesl jsem trochu žertem, že máme toho 9. května. Ukázal jsem se v té chvíli jako Švejk. Podíval se na mne takovým tím zvláštním pohledem, který byl směsicí pohrdání a lítosti. Objednal rychlým pohledem dvě vodky.

"Tak na osvobození," řekl jsem stále vesele.

"Na pabědu," pronesl a neznělo to moc vtipně.

Na "pabědu", ty hlupáku, my jsme přece vyhráli, pochopil jsem během té minuty, a on objednal ještě dvě další vodky. Zůstal ale sedět a o Stalinovi nepadlo ani slova. Zaplaťpánbů. Ale já jsem seděl jako přikovaný: "Na pabědu!" Kvůli tomu děda odjel, nebo si to jen celé idealizuji. On přece musel být tak jako tak angažován... V kavárně Blatouch na pražských Vinohradech pravila Maruška, když jsem jí vysvětloval svůj úmysl odjet na Volyň, větu, která to ale celé rozhodla: "Pojedete to tam ověřit!" Ale co vlastně?

Zdálo se mi to zpočátku tak snadné. I napsal jsem do Českého rozhlasu řediteli Peteru Duhanovi, že bych rád odtamtud udělal reportáž. Odpověděl tak rychle, až mne to překvapilo. Neuplynula snad ani minuta. "Podporuji," napsal a bylo to.

Může za to ta předtucha, různí holubi za oknem a může za to také spisovatel Emmanuel Carrère, kterého jsem právě dočetl, zejména jeho Ruský román. Také on to potřeboval "ověřit", a také on příliš nevěděl, co vlastně bude ověřovat. Ta pochybnost je průvodním znamením na každé cestě, na každém zkoumání příběhů, jež se proměňují -- záleží vždy snad jen na okamžiku, kdy se ten který rozhodnete nahlédnout.

***

Kdyby to neznělo pateticky -- ano, někdo mi to vytýká, protože mi dopisy chodí, že jsem až přespříliš patetický, ale na to já opravdu nedbám, protože -- prostě, kdo ví, kdy to kdy někdo vyloží, že? A potom, kolik mi vlastně zbývá času, že? Mám pocit, že toho nemusí být příliš, takže trochu pospíchám...

Napsal jsem Karlu Kühnlovi, a chtěl bych tu říct, že to byl jeden z mála českých úředníků, co se ozval na dotaz. Udělal to ale jenom jednou, na další dva maily nereagoval (měl snad strach, nebo mu snad spadnul do spamu?), asi jsem se mu zdál "citově zaujatý", jak už jsme to tu jednou slyšeli, že? Takže JUDr. Kühnl napsal dne 8. dubna 2014, když jsem se ho písemně zeptal, zda se zabývá tématem volyňských Čechů, oslovil jsem ho jako Jeho Excellenci, cituji. Zaujalo mne zejména, jak klade důraz na "všechny Čechy".

Je to dojemné, proto cituji celé bez přerušení (ztučnění je od pana zmocněnce):

"Dobrý den, tématem Ukrajiny a tím i českých krajanů se, samozřejmě, zabýváme nepřetržitě. Nejde zdaleka jen o volyňské Čechy, ale o všechny krajany ve všech částech Ukrajiny. Volyňští Češi mají přinejmenším to štěstí, že žijí na západní Ukrajině (Žitomyr je asi 100 km západně od Kyjeva), zatímco současné turbulentní události se odehrávají na východě a jihu (Doněck, Charkov, Krym...). Po doručení žádosti některých krajanů z Žitomyru o humanitární přesídlení do ČR vyslalo MZV skupinu z velvyslanectví v Kyjevě, aby na místě zjistila, v jaké situaci se krajané nacházejí. Skupina zjistila, že krajanům nehrozí v důsledku situace na Ukrajině žádné bezprostřední nebezpečí (válečné, kriminální atd.). V prvních dnech a týdnech po změnách na Ukrajině byla pořádková situace nejistá, ale další zhoršení nenastalo. Došlo spíše k uklidnění. Skupina dospěla k závěru, že motivace některých krajanů k žádosti o asistované přesídlení je převážně ekonomická a sociální.

Je samozřejmé, že ČR bedlivě sleduje další vývoj na Ukrajině a pokud by situace vyžadovala humanitární zásah, vláda se bude postavením krajanů opět zabývat. Naší snahou je podpořit život krajanů tam, kde žijí a zároveň věříme, že nová ukrajinská vláda je a bude schopna zajistit všem svým občanům, včetně českých krajanů, pořádek a bezpečnost.

ČR umožňuje krajanům přesídlení již dnes - na základě individuálního postupu. Na rozdíl od ostatních cizinců mohou krajané získat rovnou povolení k trvalému pobytu, bez předchozího povolení k dlouhodobému pobytu, pouze na základě Potvrzení o příslušnosti ke krajanské komunitě. Mnozí krajané, včetně některých signatářů nynější žádosti o zvýhodněné přesídlení, toho již využili a na základě povolení k trvalému pobytu (předstupeň občanství) již v ČR pobývají nebo pobývat mohou.

Zhruba před deseti dny proběhlo v Kyjevě zasedání České národní rady (vrcholná organizace Čechů na Ukrajině) a v závěrech z tohoto zasedání není žádná žádost o humanitární přesídlení obsažena.

S pozdravem - v zastoupení tiskové mluvčí

Karel Kühnl, zvláštní zmocněnec pro krajanské záležitosti, MZV"

Všimněte si, jak čeští úředníci, čtvrt století po pádu komunismu, používají pro Čechy žijící v zahraničí xenofobní výraz "krajané" - naznačující, že "k nám nepatří". Proč jim neříkají normálně "Češi"? Pozn. JČ.

Někdo, kdo neví, o co jde, nabude přesvědčení, že je vše ok -- zvláště, když mluví zvláštní úřední zmocněnec Kühnl v zastoupení tiskové mluvčí. Asi měla dovolenou, chuděra, takže - merci beaucoup.

Bude to patrně důvod, proč se mi nevěnovala v této vypjaté době, a ani nikdy příště, že? Ale jsem každopádně panu zmocněnci vděčný, je to dlouho daleko jediná reakce, a to se cení, že? Vážně děkuji, v této demokratické zemi, která dává lekce krajanům, je to opravdu velký pokrok. Jsme výspa demokracie! Great!

***

Přemýšlím, co by na to řekl můj děda... Přál bych si, aby si odplivl. "Dědo!" Ale beru to tak, že můj děda Josef nebyl až tak expresivní, jako někteří Ukrajinci, kteří v okolí Kyjeva pokáleli své nepřátele, co je předtím bezbranné na nádraží usmrtili, a několik dní nechali viset v průvanu a potom jen tak ležet -- ne, to si nevymýšlím, čtěte Masarykovu Světovou revoluci, sorry...

Že to dnes nikdo nevydává, děti? Ale ne, já přeci nejsem zaujatý, citově, ani jinak, zvěrstva páchali všichni, jasně, a co třeba dělal na Volyni náš geniální spisovatel Jaroslav Hašek? Bolševik? Třeba někdy příště... Nevím, ještě jsem to nezjistil, vím jen, že babička říkala, že to byl Alexander II., co je kdysi pozval osídlovat "ruskou zemi", ano Volyň byla "ruská země", a zbavil je všech daní, odvodů na vojnu, a měli velké svobody.

Však také car Alexander II. Zrušil chvíli předtím nevolnictví. Byl to frajer, ten Alexander, prodal také Aljašku amíkům... takže vlastně. Alexanderem III. To jž bylo složitější, vnucoval nám na Volyni pravoslaví.

"Seš pravoslavnej?" zeptala se mne Lenka, a nemyslela to zle.

"Ne, já nepatřím k žádné církvi," řekl jsem jí.

Dívám se jen na tu fotografii lidí, kteří kdysi přijeli na Volyň, smáli se a veseli, ženili se a umírali, hospodařili, hodně pili (zdá se mi) a radovali se. Byla to asi bída, ale čím větší bída, tím více radosti? Zdá se mi, že se jim moc nepodobáme.

Proč? Proč to asi dělali? Co je tak lákalo do téhle carské země? Proč tam sakra jeli? Nebyli to náhodou tak trochu ti Zaorálkovi "ekonomičtí a sociální migranti"?

Bingo! Jo, byli... a co teď? Co teď?

(pokračování příště)

0
Vytisknout
7118

Diskuse

Obsah vydání | 30. 4. 2014