O Máchově Máji

1. 5. 2014 / Boris Cvek

"On hanu svou, on tvoji vinu / se dozvěděl; on svůdce tvého / vraždě zavraždil otce svého. / Msta v patách kráčí jeho činu. -- / Hanebně zemře. -- Poklid mu dán, / až tváře, jenž co růže kvetou, / zbledlé nad kolem obdrží stán, / až štíhlé oudy v kolo vpletou. / Tak skoná strašný lesů pán! -- / Za hanu jeho, za vinu svou / měj hanu světa, měj kletbu mou!" Po těchto slovech muž spěšně odjíždí a dívka se (patrně) rozhodne pro utonutí v jezeře. Mácha je v dějové rovině velmi stručný, to nejdůležitější se už stalo, jsou to mlhavé události, u nichž se musíme spokojit jen s náznaky... podstatné pro báseň je ale to, co děj otvírá procítěné reflexi. Patos je jistě spíš dobově konvenční, neposkytuje ovšem žádnou útěchu. Abychom rozuměli prvnímu zpěvu, u nějž se zatím zdržuji, zbývá nám, myslím, už jenom položit vedle sebe nesmírnou krásu přírody, jak ji Mácha líčí, a bezvýchodnou trpkost lidského osudu. A právě to je idée fixe celé skladby. Vrací se v jakémsi refrénu, který v prvním zpěvu zní takto: "Je pozdní večer -- první máj -- / večerní máj -- je lásky čas. / Zve k lásky hrám hrdliččin hlas: / Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!!" Ze zoufalství mrtvá dívka (podotkněme, že sebevražda se v oné době považovala navíc za těžký hřích) je zvána k lásky hrám přírodní krásou... jak strašlivý nesoulad, jak drtivá disharmonie. Kolik vykřičníků! A propos... je teď jasné, že se jmenovala Jarmila. Vyřčení jména nešťastnice je typické: Mácha nesleduje prózu dne, ale napětí ve svém srdci, pro něž je slovo Jarmila podstatné až v okamžiku, když se v něm spojuje šepot přírody a tragika člověka.

Patrně každý zná první sloku Máje. Je to sen, opojení vnímavého poutníka, jakým Mácha podle všeho byl. S tehdy ještě topornou češtinou je tu zacházeno nápaditě a melodicky (což se nedá říci o mnohých jiných verších skladby), nicméně hlavní krásu dává veršům jejich vroucnost, s níž kreslí přírodu plnou lásky, přírodu veskrze dobrou, antropomorfně úchvatnou. Domnívám se, že takto může chápat přírodu pouze mladý člověk, který navíc neprošel tradicí rozvinuté náboženské a filozofické reflexe, nýbrž upnul se k primitivnímu optimismu, kterým se vyznačovalo za Máchových dob naše národní obrození. Máchův cit, pokud se týká přírody, odhlížel od kolotoče porušenosti a utrpení, všímal si ho však v lidském osudu. Jestliže si nyní dobře vybavuji evropské kulturní dějiny, jedná se o jev mimořádný. Ovšemže přírodní idyla existuje a různě bují už od dob Theokritových, nikdy však nebyla tak intenzivně stavěna do kontrastu s lidským údělem, jako je u Máchy. Už samo slovo idyla naznačuje, že není vhodné ji brát smrtelně vážně, že skutečnost není zdaleka tak utěšená. Na druhé straně by se dalo jistě hovořit o filozofickém optimismu v pohledu na přírodu, tak třeba u Leibnize či u Herdera (a ten měl významný vliv na národní hnutí v českých zemích). Zde je ovšem vždy integrován též lidský osud. U Máchy se zdá, že by spíše dokázal odkrýt základní tragiku i v nitru přírody, než by před ní zavřel oči v nitru člověka (tím by měl blíže k Schopenhauerovi než k oběma zmíněným myslitelům).

Shrnu-li tyto úvahy, mohu nejspíše říci: Máj je bolestnou epochou ve vnitřním vývoji mladého člověka, který citově hluboce lnul k přírodní kráse a k myšlence, že příroda je naivně, neproblematicky dokonalá, a jemuž tragika lidského osudu přestává do jeho přesvědčení zapadat. V tomto okamžiku jsou dvě možnosti interpretace: jedna předpokládá, že se obnoví starý stav a že disharmonie se vysvětlí jako vnos člověka (Vilém neměl vraždit, Jarmila se neměla zabít, Vilémův otec neměl svádět, Jarmila se neměla nechat svést...), který je třeba odsoudit. Druhá bude tvrdit, že disharmonie ovládne (alespoň na čas vše), čili ztotožní Máj s romantismem (byronismem).

Mácha (patrně z pochopitelných důvodů konformity) volil první z obou možností, když píše (K. H. Mácha: Jasná noc mne vzhůru vábí..., Československý spisovatel Praha 1961): "Nasledující básně jest oučel hlavní, slaviti májovou přírody krásu; k tím snadnějšímu dosažení oučelu tohoto postavena jest doba májová přírody proti rozdílným dobám života lidského. Tak u příkladu v čísle prvním tichá, vážná atd. láska v přírodě proti divoké, vášnivé, nezřízené lásce člověka; taktéž jiné vlastnosti májové přírody proti podobným života lidského dobám v číslech ostatních." Kdyby Máj měl být zamýšlen jako moralita, nemohl by být jistě psán s takovým zaujetím pro bolestnou bezvýchodnost lidského osudu, nesměl by tak trýznivě prožívat Vilémovo neštěstí, které se stává později symbolem trpké ztráty básníkova dětství. Skladba neposkytuje žádné morální poučení ani zadostiučinění. Obrozenci nemohli Máchův výklad Máje přijmout, věděli dobře, proč se ho bojí.

Situace Viléma, jeho otce i Jarmily je naopak zvolena tak, že připomíná antickou tragédii, ve které je vina spojena s osudovou nutností. A Jarmilin čin má být chápán jako akt zoufalství čisté, proti své vůli (osudově) svedené dívky. Kdo po ní hodí kámen? Druhý zpěv je podle mého názoru samotné centrum básně a týká se Viléma. Mácha si dává práci, aby ve čtenáři vyvolal soucit, aby jej sama dovlekl do konvenčně pochmurné žaláře a dal mu okusit pocitů odsouzence k smrti. Ten má být díky reminiscencím zároveň co nejvíce přiblížen ke čtenáři, který ztrácí sebejistotu a sahá do stínu lidské existence. Veršově se v Máji stále častěji potýkáme s průměrnou, konvenční rýmovačkou, z níž občas zasrší pasáže mimořádné krásy, do nichž básník vložil nejsilněji své citové pohnutí.

Druhý zpěv především líčí Viléma jako oběť svého otce, který ho vyhnal z krásného dětství pryč do světa. Stal se sice loupežníkem, ale to je ihned zamluveno tím, že se líčí, jak dokázal mezi svými vynikat. Mácha také velice dovedně vyvádí Viléma z izolace od obce a společenství dobrých občanů. Poslechněme si, jak vězeň vzpomíná na svou dědinu (ib.): "Hluboká noc! ty rouškou svou / teď přikrýváš dědinu mou, / a ona truchlí pro mě! -- / Že truchlí? -- pro mě? -- pouhý sen! / Ta dávno neví o mně." Ne že by ho zavrhla, ale zapomněla na něj, stejně jako zapomene na každého. Je-li třeba Vilém ostrakizován, je přece v mnohem hlubším smyslu osamocen jako každý z nás, kdo nepatříme ke zločincům -- naše existence je pouze dočasná, dočasná jak fyzicky, tak v lhostejné paměti našich potomků. Vězeň se stává zosobněním lidské existence, její osudovosti, a to stále zřetelněji: klade si otázku o vině, o kletbě, o věčné i časné smrti, ptá se, proč jeho dívka klesla, proč klesla právě s jeho otcem... Naivní optimismus obrozenců se pod těmito otázkami musel bortit. Mácha otvírá základní témata světového umění, ale nedokáže k nim nic říci. Stále se soustředí také na krásu přírody, která zůstává kontrastem k tragice člověka, ba i smrt je chápána jaksi mimo ni: děje se totiž jaksi jen pro člověka, je to jeho stav (ib.): "Temnější noc! -- -- -- Zde v noční klín / ba lůny zář, ba hvězdný kmit / se vloudí -- -- tam -- jen pustý stín, / tam žádný -- žádný -- žádný svit, / pouhá jen tma přebývá. / Tam všecko jedno, žádný díl -- / vše bez konce -- tam není chvil, / nemine noc, nevstane den, / tam času neubývá. -- / Tam žádný -- žádný -- žádný cíl -- / bez konce dál -- bez konce jen / se na mne věčnost dívá.../ To smrtelný je mysle sen, / toť, co "nic" se nazývá. / A než se příští skončí den, / v to pusté nic jsem uveden."

Pozoruhodně krásná je epizoda se strážcem. Ten přichází, když slyší hřmot řetězů, ve kterých se vězeň zmítá. Vilém jako zrcadlo lidského údělu musí budit tajemnou empatii, a kdyby čtenář snad až do této chvíle stál v odstupu, nyní mu nezbývá než přistoupit (ib.): "Tu k ustům vězně ucho své / přiklonil strážce bázlivé; / a jak by lehký větřík vál, / vězeň svou pověst šepce dál. / A strážný vždy se níž a níž / ku vězni kloní -- blíž a blíž, / až ucho s usty vězně spojí. / Ten šepce tíše -- tíš a tíš, / až zmlkne -- jak by pevně spal." Co se dozvěděl onen strážný? Co je ta vězňova pověst? Zdá se, že je to právě úděs nad smrtí. Mácha všechno vidí citem, v citu je síla jeho poezie, ale též její měkká neurčitost a nevyzrálost. Proto může smrt vidět tak izolovaně, proto ji nedokáže reflektovat, ale pouze nepřímo dává najevo to, co má za nevyslovitelné (ib.): "Leč strážný nepohnutě stojí, / po tváři se mu slzy rojí, / ve srdci jeho strašný žal. -- / Dlouho tak stojí přimrazen, / až sebrav sílu kvapně vstal / a rychlým krokem spěchá ven. / On sice -- dokud ještě žil -- / co slyšel, nikdy nezjevil, / než navždy bledé jeho líce / neusmály se nikdy více."

První intermezzo představuje noční výjev z popraviště, kde se noc před exekucí scházejí různí duchové a domlouvají se spolu s žábami, větrem, měsícem, rosou atd. na tom, jak pohřbí naposledy popraveného, jenž jako kostlivec dosud držel stráž. Jedná se o půvabnou féerii, vize přírody (nyní zřetelněji svázaná s prostonárodním živlem) vítězí nad nicotou smrti. V kontextu druhého zpěvu je však patrné, že žádná opravdová záchrana zde nekyne... ba víc se příroda odhaluje jako pouhá vize. Může být otázkou, nakolik Mácha přece jen hledal v této jednotě krás přírody a jejích duchů záchranu z tragiky lidského údělu, zdá se však jisté, že nic takového se mu nepovedlo. Féerie, kterou nabízí, nemá integritu Erbenových drsných balad, podobá se spíše kratochvilným baletům v Lullyho operách či rejům ze Snu noci svatojánské.

Třetí zpěv definitivně zvrací mentalitu prostonárodního dětství a vyostřuje jasněji základní kontrast Máje, nyní ve střetu mezi přírodou a popravou, z něhož sťatý a rozlámaný Vilém vychází jako mystérium, pověšené nad kraj i nad zástup lidí. Ti jsou jím fascinováni (ib.): "Z daleka spěchá lid -- vždy větší zástup ten -- / vždy větší -- větší jest -- vždy roste tento pluk; / nesmírné množství již. -- Vždy větší jeho hluk. / Nešťastný zločinec má býti vyveden." A později (ib.): "Umlknul vešken hluk, nehnutý stojí lid, / a srdce každého zajímá vážný cit. / V soucitu s nešťastným v hlubokém smutku plál / slzící lidu zrak obrácen v hory výš, / kde nyní zločinec, v přírody patře říš, / před Bohem pokořen v modlitbě tiché stál." Jednolitý tento lid, ideálním pohnutím otřesený sbor, jak jej mohla zrodit jen básníkova fantazie, má stejnou úlohu jako příroda: kontrastuje s tragičností, již v sobě nese jednotlivec.

Ale básník čtenáře nenechá vydechnout v anonymitě společenství, vtahuje jej opět do vězňova utrpení. Vilém se naposledy obrací k přírodě, zastoupené oblaky, s proslaveným vzkazem, který opět neříká nic jiného než rozechvěnost citu rozdrásaného stále se opakujícím napětím mezi osudem člověka a primitivně optimisticky vybarvenou přírodou. Vzkaz oblakům je dojemný pro dětinskost, do které nás vrací, úchvatnou fantazií rozvíjí básnický obraz oblaků, leč vnitřní stav odsouzence zůstává jen rozlítostněný nad svou láskou k zemi a posléze i k milované dívce (o ní je zmínka náznakem, což zvyšuje působivost), nic víc.

Zajímavá je nyní otázka po významu slova země v kontextu poslední vězňovy řeči. Je to rodná země, je to tento svět vůbec nebo půda, prsť, ze které raší a bere sílu celá máchovská příroda? Možná je to spíše jen citová kategorie, která je ekvivalentní přírodě, již v Máji lze také jen obtížně oddělit od kraje, vlasti a pozemskosti. Po popravě hledí fascinovaný zástup na mrtvého "celý dlouhý den". Třetí zpěv se končí jímavou vzpomínkou na dětství, které minulo, které dokonce bylo zmarněno... exekucí, již je tak třeba chápat jako jakýsi pendant Viléma-symbolu, jako "časů vztek", který ničí vše krásné a vnáší všude zmar. Mácha je v závěrečných verších třetího zpěvu blízko zvolání Kazatele vanitas vanitatum!, leč jako by tento důsledek nedokázal přijmout, vidět v plnosti, a proto propadá trýznivému pocitu. Rozumím-li závěrečným veršům refrénu, skončilo nám dětství, jsme spolu s Máchou již na opačném břehu, nebo ještě mnohem dál (ib.): "Je pozdní večer -- druhý máj -- / večerní máj -- je lásky čas, / hrdliččin zval ku lásce hlas: / "Viléme! Viléme!! Viléme!!!""

Následuje druhé, krátké intermezzo. Opět sledujeme omamnou vizi přírody, teď ale navíc i žal loupežníků nad smrtí jejich vůdce. Hlavní linie skladby se tu poněkud ztrácí a sama nabírá epičtějších rozměrů. Smysl této vsuvky je nicméně zřejmý z jejích posledních veršů (ib.): "Zachvěly se dalné, / ozvaly se nářky valné: / "Pán náš zhynul! -- zhynul!! -- zhynul!!!"" Vilémova smrt rezonuje v zástupu spořádaných občanů i mezi lupiči. Přesto tato postava není titánská, neobsahuje v sobě nic vzpurného a sebevědomého, spíš se hroutí před poznáním své individuální vrženosti. Nebere svůj osud do svých rukou, ale je jeho obětí, která se nevyzná ani v sobě, ani v něm.

Čtvrtý zpěv líčí básníkovo putování po krajině, kde došlo k zmíněným událostem, básník se dozvídá o celém příběhu, navštěvuje kostlivce, který zbyl z Vilémova těla, a žalně nad ním dumá -- to vše spojeno s navracející se krásou přírody. Prvomájový motiv se nyní pojí s mrtvolou (ib.): "Byl opět večer -- první máj -- / večerní máj -- byl lásky čas; / hrdliččin zval ku lásce hlas, / kde bojový zaváněl háj... / A kolem lebky pozdní zář / se vložila, co věnec růží; / kostlivou, bílou barví tvář / i s pod bradou svislou jí kůží. / Vítr si dutou lebkou, / jak by se mrtvý zhloubi smál. / Sem tam polétal dlouhý vlas, / jejž bílé lebce nechal čas, / a rosné kapky zpod se rděly, / jako by lebce zraky duté, / večerní krásou máje hnuté, / se v žaluplných slzách skvěly." Tyto jedinečné verše, jistě jedny z nejlepších v celých dějinách české poezie, jsou svědectvím o neustálém obnovování Máchova niterného rozporu, ba dalo by se říci, že se v nich sám natahuje na skřipec svého nemožného, laciného snu. Vší silou zde do něj vtahuje i toho, kdo měl být jeho otřásajícím popřením -- Viléma. Hluboký prožitek, který za verši stojí, je způsoben intenzivní imaginací, která se zdá popírat marnou vrženost a probouzí mrtvého do života krásy. Jenže jde arci jen o chvilkový přelud, nikoli o vypracovanou, dozrálou vizi, již vytvořili třeba Goethe, Puškin, Byron či Proust. Proto Máj končí návratem marnosti, součástí je tu jaksi nově i básníkova zklamaná láska (ib.): "Bez konce láska je! -- Zklamánať láska má!" Dost možná jde o variaci základního rozporu mezi snem, láska, která je bez konce, a poznáním, že konec, porušenost je vlastní všemu. Celou skladbu pak uzavírá konečná podoba refrénu (ib.): "Je pozdní večer -- první máj -- / večerní máj -- je lásky čas; / hrdliččin zve ku lásce hlas: / "Hynku! -- Viléme!! -- Jarmilo!!!"" Tak se Karel Hynek hlásí k jednotnému údělu všech lidí, který s tak trýznivou naléhavostí v sobě objevil, k údělu smrti, marnosti, absurdity.

Co říci o Máji na závěr? Jeho hlavní hodnotou je, domnívám se, otevření všelidské otázky, již můžeme vystopovat už v Eposu o Gilgamešovi a která se táhne celými dějinami lidské kultury: jaký je smysl života, porušeného, smrtelného, absurdního života (ano, absurdní život může mít smysl -- jednou z nejpozoruhodnějších odpovědí tohoto typu je křesťanství). Je to jistě skladba nezralá (myšlenkou i jejím zpracováním), bezvýchodná, nicméně vyrovnat se s jejím intenzivním poselstvím nebude lze nikdy beze zbytku. Mácha, který se autentickými, trýznivými otázkami, jež si kladl v pokojíčku svého srdce, v centru vlastní existenciality, tak zřetelně vymrštil do výsostných prostor geniality, nám dává zároveň otázku, kam jsme upřeni my: zda ven, nebo do nitra.