Putin imperialistou

3. 5. 2014 / Karel Dolejší

Britský literární kritik Edward Said označoval jako imperialismus mocenské uspořádání, v němž je jedna část světa ovládána druhou a nachází se vůči ní v neplnoprávném postavení. Na rozdíl od kolonialismu (a neokolonialismu), v němž leží v popředí komerční zájmy, je imperialismus státní politikou mocenského ovládání území z centra. Doktrína omezené suverenity, kterou Rusko uplatňuje vůči "blízkému zahraničí" úplně stejně, jako kdysi USA zrušenou Monroeovu doktrínu, splňuje znaky imperialismu. Moskva chce sousedům mluvit do toho, jakou zahraničněpolitickou orientaci nebo třeba ústavní uspořádání si mají zvolit. Pokud se "doporučením" neřídí, nastupují sankce. V krajním případě ozbrojené.

Jak zatím Putinova vojenská dobrodružství vypadala? Odrážela omezení, s nimiž se postsovětské Rusko dosud muselo vyrovnávat, a pohybují se tedy v jejich rámci. Zmíněný rámec se pokusím stručně zmapovat a vyhnu se přitom podrobnému zkoumání úzce související problematiky speciálních operací, třebaže od sovětských dob tvoří nedílnou součást všech vojenských plánů Moskvy.

I když má dnes Ruská federace s ambicí revidovat výsledky studené války třičtvrtěmilionovou, podle oficiální propagandy milionovou armádu, nebylo zatím představitelné, že by se v postsovětském prostoru vrhla do masívní invaze ve stylu I. světové války. I kdyby Moskva potřebnou sílu soustředila, byla by příliš ohrožena na jiných místech svého území, a ekonomicky si těžko může dovolit masovou mobilizaci záložníků. Postupuje tedy jinak.

Když v některých nešťastných čtvrtích nebo zemích přijíždí za obchodníkem "ochránce" dohlížející na svůj rajón, vejde zpravidla do provozovny sám, ale moc dobře se ví, že venku postává daleko početnější tlupa mlátiček či ozbrojenců. Ti nevyhlížejí tak uhlazeně, jako ten kdo inkasuje, ale zato je jich hodně a není pochyb o tom, že by mohli v případě potřeby způsobit vážné problémy.

Podobně zatím funguje ruské vojenské vymáhání poslušnosti na sousedech. Nasazena na jejich území je síla nejvýš o velikosti armádního sboru. Ale není sama.

Takový expediční sbor by samozřejmě mohla hypoteticky postavit třeba i Česká republika a vyslat ho na trestnou výpravu řekněme na Slovensko. Propagandisticky lze podobný záměr bezpochyby opentlit nejroztodivnějšími fantaziemi operujícími s reálnými fakty z minulosti. Není problém tvrdit, že dříve bylo slovenské území opakovaně součástí stejného kulturního prostoru i státního celku, jako Česká republika. Dále, že české země od dob 1. republiky a zejména za Husáka na Slovensku masivně investovaly, zdaleka nejen do zbrojařského průmyslu. Oprášit lze účelově čechoslovakismus a hlásat, že žádní Slováci přece ve skutečnosti neexistují, jde o uměle vytvořený národ bez vlastní tradice státnosti. Napadnout lze legitimitu rozdělení Československa. Požadovat lze zavedení češtiny jako druhého úředního jazyka. Předložit lze strategickou úvahu, podle níž se Češi absolutně nemohou bránit před invazí z východu bez toho, aby kontrolovali masív Malých Karpat. O západních dvou třetinách Slovenska poté začneme hovořit jako o "Velké Moravě" nebo třeba o "Sámovsku" a požadovat návrat k hranicím z roku 631. Nic z toho by nebylo o nic více ani méně šílené než to, co dnes povídá Vladimir Putin o Ukrajině, kterou neuznává. Tohle je prostě megalomanská logika všech imperialistických mocností bez rozdílu.

Kdyby se Češi chovali shora zmíněným způsobem, což se v Evropě už opravdu dlouho nevidí, některé sousední země by se ovšem mohly rozhodnout, že to tak nenechají. Zorganizovaly by tedy výpravu, odřízly český expediční sbor v "Sámovsku" a po částech ho zničily, aby byl klid.

(Během studené války mimochodem Evropa nezažívala žádné překreslování hranic v tom stylu, do jakého se Putin letos pustil. Existovala obava, že pokud se někdo pokusí posouvat hranice ve svůj prospěch, skončí to jadernou katastrofou. Po blokádě západního Berlína si ani Sověti netroufali pokoušet se o další revize a byl udržován status quo. Hranice mocenských bloků se posouvaly v Asii nebo v Africe, často cestou různých válek přes prostředníky, ale v Evropě se to nedělo.)

V ruském případě jde u invazního sboru jen o malý díl celkové síly, elitní jednotky zvláštního určení, kterým za hranicí sekundují daleko početnější obyčejné útvary ruské armády. Kromě samotného faktu početnosti a příležitostných fotografií pořízených veřejností při přesunech se toho o běžných útvarech ruských ozbrojených sil zatím příliš neví. Je však známo, že existují, že je jich dost, a to stačí. Úkol odříznout invazní jednotky od zásobovací základny proto představuje těžko řešitelný problém, i když plně pomineme riziko jaderné eskalace.

Takže to je jeden prvek Putinovy strategie, "Kamarádi čekají venku".

Jestliže speciální operace prováděné ozbrojenci bez insignií a řízené záložními ruskými důstojníky umožňují udržovat "plausible deniality", tj. fakticky ohánět se polopravdou, podle níž žádné ruské jednotky na cizím území nejsou, vstup intervenčního sboru je jiná káva. Speciální operaci uvedeného typu by Rusko mohlo beze všeho riskovat i proti členské zemi NATO, upozorňují Pobalťané. S otevřenou invazí je to už složitější.

Druhý prvek Putinovy invazní strategie tedy spočívá v tomto: "Oběť nesmí mít žádné významné spojence". To platilo o Gruzii v roce 2008 a platí to i o Ukrajině letos. Všechny řeči o americkém vměšování, které teď z Moskvy zaznívají, nemohou zakrýt fakt, že Spojené státy nemají vůči Ukrajině žádné spojenecké závazky - a i kdyby Obamova administrativa chtěla na Ukrajině intervenovat, což nechce, stále izolacionističtější pravicová opozice by kvůli tomu s radostí spustila impeachment.

Konečně třetí zásada Putinovy strategie říká: "Mezinárodní právo je už pošlapáno." A tohle je pravda. Po invazi do Jugoslávie nemůže Západ Moskvě nikterak přesvědčivě číst Levíty. Tvrdit, že se mezinárodní právo vztahuje jen na Rusko, zatímco Západ ho dodržovat nemusí, jen když nalezne vhodnou "humanitární" záminku, je jednoduše licoměrnost. Západ může Moskvu právem obviňovat z pokrytectví, stejně jako Moskva Západ - a obě strany mají pravdu. (To zajisté ještě není důvod vyjadřovat se o mezinárodním právu s nihilismem, jaký ve svých vyjádřeních k ukrajinské krizi prezentuje třeba bývalý německý kancléř Helmuth Schmidt.)

Někteří se ovšem domnívají, že existuje něco jako dobrý a špatný imperialismus, totiž ruský a americký. Ten první je prý třeba obhajovat a druhý démonizovat, protože zlého čerta musíme vyhánět hodným ďáblem. Právo latinskoamerických zemí na emancipaci od imperialismu USA tedy prý máme obhajovat, ale zato Ukrajina právo na emancipaci od ruského imperialismu nemá. Kritika ruského imperialismu je údajně proamerická a tedy špatná.

V žádném případě si nemyslím, že je tohle logicky konzistentní přístup, nebo že by snad byl dokonce v souladu s požadavkem univerzální emancipace, který tradičně tvořil pilíř levicového i liberálního přístupu ke světu.

"Socialisté na Západě musí samozřejmě oponovat jakékoliv vojenské intervenci USA nebo NATO na Ukrajině. Ale krize nám připomíná, že imperialismus nemůže být redukován na americkou dominanci. Je to systém ekonomického a geopolitického soupeření mezi vedoucími kapitalistickými mocnostmi.

Spíše než následovat kteroukoliv z těchto mocností, musíme bojovat s celým tímto systémem. To znamená oponovat ruské intervenci na Ukrajině."

Kdyby byli v Česku ještě nějací autenticky levicoví autoři, psali by bezpochyby podobně, jako Alex Callinicos. A analogickým způsobem by se museli vymezit i autentičtí Evropané.

Místo toho ale máme hlavně proruské a proamerické vrtichvosty. A podle toho to také v zemi vypadá.

0
Vytisknout
7090

Diskuse

Obsah vydání | 6. 5. 2014