Na východní frontě neklid

29. 4. 2014 / Lubomír Brožek

Jen méně transparentní, neboť (o rabech nemluvím) kdo je skutečným pánem? Rozhodně to není ten, kdo tak vystupuje a možná (je-li opravdovým bláznem) se dokonce za pána považuje. Občas se nad globální vesnicí z mediálního čista jasna stáhnou mračna, zahřmí a do křehké idylky sjede blesk - a v tom náhlém záblesku, čirém jako šílenství, se objeví věci, které prostě rozum nebere. Ráno otevírám internet a objeví se Ukrajina. Odpolední zprávy: Ukrajina. Večerní novinky: Ukrajina. Před spaním si otvírám sardinky a...v konzervě jsou opravdu sardinky. Jaká úleva! Baštím rybky a přemýšlím...o Ukrajině. Z našich na čemkoliv nezávislých zdrojů vím, že na ukrajinských hranicích stojí ruský strašák apokalyptických rozměrů. Ovládá armádu, ropovody, dodávky plynu a má opulentní imperiální apetit. Jeho stín se snáší nad naší mírumilovnou globální vískou jako stín dravce. Zní to sice pitomě, ale zeptejte se našich novinářů. Anebo politiků. Třeba ministra zahraničí.

Být na té správné straně byl na našem dvorku globální vesnice vždy imperativ doby. Blázni uzavírají sázky na vítěze, jako by šlo o kohoutí zápasy a ne o to ovládnout globální ves, mít vliv a přednost v jejím zdánlivě chaotickém provozu. Být tím, kdo reguluje křižovatky, když selže signalizace. V globální vesnici totiž neplatí přednost zleva ani zprava. Kdo má moc, má i přednost. Moc je to podstatné, oč tu běží pod záminkou ukrajinské krize, té riskantní hry na globálního vítěze a poraženého, na soudce a ortelovaného, na viníka a neviňátko.

v Mocenské imperiální hry, jejíž výsledky (a důsledky) jsou stejně nejasné, jako odpověď na prožluklou otázku, kdo bude regulérně zvolen jako legitimní partner budoucích jednání, item jaká je skutečná legitimita současné ukrajinské vlády, která sesadila vládu (ať už si o ní myslíme cokoliv) vzešlou z voleb posledních. S čímž souvisí otázka neméně závažná, jak velkou váhu mají demokratické volby a jakou roli má v demokracii lidová revolta... Ukrajinský premiér Jaceňuk, odvozující svou legitimitu právě z té druhé varianty, využívá svůj čas k tomu, aby své zahraniční sympatizanty vtáhl co nejvíce do hry.

Jejich zájem, zdá se, je však spíše opačný - zůstat v roli arbitra, mravokárce a počkat, zda Rusové přece jenom do té bažiny nevkročí. Nejenom, že by pak museli celý ten malér financovat, ale ještě by se nějaký čásek pozračili na připraveném pranýři globální vesnice, v níž jsou stále častěji (i v souvislosti s nadcházejícími volbami do evropského parlamentu) slyšet hlasy volající po autoritativním vedení, po vůdci, který bláznům slíbí, že je vyvede z chaosu a nabídne pevný směr, cíl a orientaci. V té globální vesnici, která se drolí a rozpadá, zatímco na každém nároží visí hesla o pokroku a modernizaci. Jako kdysi, když se chystaly mnichovské olympijské hry a plakáty hlásaly "Mnichov bude moderní". Což se ukázalo jako palimpsest (upozorňuje W. Welsch v knize Naše postmoderní moderna), neboť v němčině "modern" znamená jednak moderní, jednak práchnivět, tlít, trouchnivět...

Ano, chceme tu naší globální vísku "modern", ale jednou...a možná už...začala práchnivět. Ano, chceme náš svět demokratický, spravedlivý, ale kdo se zeptá nás, globálních vesničanů, jak se nám líbí co se s ním děje. A kdo příště se zeptá samotných Ukrajinců...

Možná by jim současný premiér mohl říci alespoň něco povzbudivého, například o tom, že se není čeho bát, že naše země prochází demokratickými změnami, že se lidé nemusí obávat ztráty zaměstnání, naopak, že každý bude mít přístup ke vzdělání, ke zdravotnímu ošetření a podporováni budou především utlačovaní a bezbranní... Ale nechme to na něm. Však on už bude vědět, co my dávno víme..., co se tak říká před volbami.