Londýnský konzervativní starosta Boris Johnson:

Tony Blair se konečně zbláznil

16. 6. 2014

Napsal, že spojenecká invaze do Iráku v roce 2003 vůbec nenese odpovědnost za nynější noční můru - v níž ovládla al Kajda velkou část země a stíná a mučí šiity, ženy, křesťany a každého, kdo se protiví její děsivé středověké agendě. Tony Blair je nyní přesvědčen, že toto se "vždycky, opakuji, vždycky" muselo stát.

Píše nám, že Saddáma by stejně nevyhnutelně svrhla revoluce, pak by následovala dlouhá a krutá náboženská občanská válka a proto se nemáme obviňovat (zvlášť se nemá obviňovat on sám) za svou roli v této katastrofě. Jako pokus přepsat historii, upřímně řečeno, toto vyvolává pocit, že se mi chce zvracet.

Realitou je, že před Američany vedenou invazí do Iráku r. 2003 v té zemi nebyla vůbec přítomna al Kajda. Vůbec ne. Saadam byl krutý baathistický tyran, který zacházel se svým obyvatelstvem s děsivou krutostí. Avšak neměl nic společného s útoky z 11. září na Světové obchodní centrum a nevlastnil zbraně hromadného ničení.

Pravdou je, že jsme zničili vládní instituce v Iráku, aniž bychom měli nejmenší představu o tom, co se stane pak. Jak mi to vysvětlil jeden vysoký britský generál, "přestřihli jsme míchu", aniž bychom měli jakékoliv plány ohledně toho, co ji nahradí. Zemřelo více než 100 000 Iráčanů, kteří by byli dnes naživu, kdybychom nevytvořili podmínky pro takový konflikt, nemluvě o vojácích z Ameriky, Británie a z jiných zemí, kteří také přišli o život v tomto binci.

Toto je pravda a je načase, aby to Tony Blair přijal. Když jsme hlasovali pro tu válku - a já to taky udělal - učinili jsme to na základě naivního předpokladu, že britská a americká vláda mají nějaký plán pro poválečné období, že je připravena nová vláda, že budou zachovány občanské instituce a budou pokračovat v činnosti i v posaddamské éře.

Jinými slovy, chtěl jsem se zbavit Saddáma a představoval jsem si naivně, že existuje plán pro přechodné období - takový, jaký existoval, řekněme, pro Německo v roce 1945, kdy dál fungovala základní a životně důležitá mašinerie vlády, navzdory programu denacifikace. Byl jsem tak nervózní z toho, že jsem existenci tohoto plánu předpokládal, že jsem týden po Saddamově pádu navštívil Bagdád, abych zjistil, zda mám pravdu. Neměl jsem pravdu.

Živě si pamatuju výraz zmatku v tváři vysokého, šedivého padesátníka z CIA, který měl helmu a ochrannou výzbroj a kterého jsem nalezl na jednom ministerstvu. On a já jsme byli sami v tisíci prázdných kanceláří. Celá státní služba utekla - armáda se rozložila.

Ten člověk z CIA doufal, že najde někoho, kdo by dál vládl - zajišťoval zákonnost, infrastrukturu, vybírání daní, a tak. Míjely dny. V městě docházelo k plenění, nikdo nechodil do práce. Naprosto jsme zlikvidovali mocenská centra v Iráku a neměli jsme žádný důvěryhodný plán pro další etapu - a upřímně řečeno, ano, obviňuju Bushe a Blaira za jejich neuvěřitelnou aroganci, že si mysleli, že to bude fungovat.

Jak míjel čas, obávám se, že zastávám ohledně války v Iráku stále cyničtější názor. Zdá se mi, že Američané byli motivováni všeobecnou strategickou touhou ovládnout jednoho z největších vývozců ropy na světě, a kromě toho chtěli odstranit Saddama, nepříjemný hmyz, který se předtím pokusil zavraždit staršího Bushe. Blair se připojil, protože (právem) dospěl k názoru, že je v dlouhodobém zájmu Británie být těsným spojencem USA, a také, protože instinktivně rozuměl tomu, jak válka zvětšuje význam politika. Válka dává politikům majestátnost, kterou by jinak neměli. Toužíte-li po charismatu Churchilla nebo Thatcherové, není nad vítěznou válku.

Válka v Iráku byla tragickou chybou a tím, že to Blair nyní odmítá přiznat, ochromuje kauzu, kterou nyní podporuje - možnost vážné a efektivní intervence. Blairův argument (pokud to je to správné slovo pro jeho řetězec šílených tvrzení) je, že bylo správné r. 2003 intervenovat a že by bylo správné intervenovat znovu.

Mnoho lidí je právem zděšeno nad touto logikou. Je přece naprosto zjevné, že invaze z r. 2003 byla zvrácená pošetilost. To ale nutně neznamená - jak dovozují nyní mnozí - že všechny intervence jsou vždy a všude zásadně špatné a že bychom se měli za každou cenu vyhnout zahraničnímu angažmá.

Ano, v případě Iráku jsme tam napomohli vzniku katastrofy, ale to neznamená, že bychom to nemohli trochu napravit. Možná, že existují konkrétní jednotlivosti, které bychom mohli udělat - a z morálního hlediska bychom je možná měli udělat - na ochranu lidí v Iráku před terorismem (nemluvě o Sýrii, kde za poslední tři roky zahynulo 100 000 lidí).

Británie stále ještě zasedá v Radě bezpečnosti OSN. Vydáváme 34 miliard liber ročně na obranu. Máme fantastickou armádu plnou mladých optimistických a sebevědomých lidí, kteří dělají mnoho dobrého v mnoha nebezpečných místech světa.

Bylo by nesprávné a kontraproduktivní dospět k závěru, že protože jsme se mýlili ohledně Iráku, musíme se vždycky mýlit, když se pokusíme učinit svět lepším místem. Ale nemůžeme takto argumentovat, dokud nebudeme přistupovat poctivě k svým selháním.

Někdo by se měl spojit s Tonym Blairem a měl by mu říct, ať drží hubu - anebo ať alespoň přijme realitu katastrofy, kterou pomohl vyvolat. To bychom rádi slyšeli. Pravda tě osvobodí, Tony.

Kompletní článek v angličtině ZDE