Začít u sebe, aneb Práce s emocemi trvá celý život

13. 6. 2014 / Jiří Bátěk

"Tu věděl Nemo ve svém srdci s neomylnou jistotou, že dobro je nejsilnější mocí na světě. Že je nositelem a udržovatelem všeho a že nic nepůsobí tak ničivě jako zištnost."
Vykoupení pastora Nema, Anker Larsen, dánský spisovatel

Zdá se až neuvěřitelné, jak lehce mohou plameny nenávisti opět vzplanout. Kdo by před rokem řekl, že lidé na Ukrajině budou po sobě střílet a nenávidět se do morku kostí? Že se bude používat letectva a dělostřelectva na obytné čtvrtě, že se lidé budou (sebe?)upalovat v domech? Že na náměstí budou ostřelováni a zabíjeni lidé, nikdo neví vlastně kým? Když vedle sebe žili, potkávali se na ulicích, v obchodech.

Přesto se to stalo, jako již mnohokrát v historii. Rozdmýchávání emocí, které pak končí lidskou tragédií a zmařenými lidskými životy.

Před 1. světovou válkou evropští státníci svým jednáním a rétorikou rozdmýchávali nacionální a proválečné veřejné mínění. Snaha o smířlivý postoj či nějakou formu kompromisu a dohody se chápala jako slabost. Za druhé světové války nacisté považovali Slovany a Židy za podřadnou rasu. Po celé Evropě se systematicky vraždili Židé i další, pro nacisty nepohodlní lidé. Slovany zachránilo jen to, že byli potřeba jako výrobní síla pro válečný průmysl. Na řadu měli přijít až ve druhém kole. V Jugoslávii se za druhé světové války vraždili katoličtí Chorvaté a pravoslavní Srbové. Formou, která překvapila i otrlé nacisty. Šovinismus se nevyhnul však ani Američanům, kteří se dívali spatra na Japonce. V současné době můžeme pozorovat mocenské boje různých skupinek např. v Libyi, Iráku, Sýrii. Států, které získaly nálepku "darebácký" a čekal je proces "demokratizace" země v režii Západu. Výsledkem jsou nefunkční, rozložené státy zmítané boji, utrpením a nejistotou.

Dlouho jsem se myslel, že americký psychiatr českého původu Stanislav Grof poněkud přehání, když tvrdí, že emoce máme z doby kamenné. Ale nepřehání. Je k nevíře, jak poměrně snadno nenávist dokáže paralyzovat životy lidí. V osobním i celospolečenském měřítku. Pokud vše jakž takž běží, lidé se většinou chovají v normě. Je-li ale hlad, není práce, lidé nemají již co ztratit? Stačí pak málo -- jen brnknout na tu správnou emocionální strunu a rozum mizí. Člověk se stává součástí masy a tou se manipuluje mnohem snadněji, než s izolovaným jedincem. Že jsme již imunní a poučeni?

Připomeňme si pro ukázku, co se odehrálo před intervencí do Kuvajtu a Iráku v roce 1991. Americká veřejnost se nechala vodit za nos a podlehla masivní manipulaci. Podle průzkumů veřejného mínění nebyla americká veřejnost jednoznačně rozhodnuta pro nasazení svých jednotek do Kuvajtu a Iráku. Co s tím?

PR agentura organizovala na univerzitách informační dny o Kuvajtu a v kostelech modlení za Kuvajt. Vyráběla se trička, nálepky, tiskly informační materiály popisující v růžových barvách kuvajtskou společnost. Vyvrcholení přišlo 10. října 1990, kde ve slyšení před Kongresem Spojených států vystoupila patnáctiletá kuvajtská dívka, zdravotní sestra Nayirah, a se slzami v očích vyprávěla dojemnou historku o 312 nemluvňatech, které vytáhli iráčtí vojáci z inkubátorů a nechali zemřít. Amerika byla v šoku a příběh mocně zahýbal veřejným míněním. Dne 17. ledna 1991, před třetí hodinou ranní, začala operace Pouštní bouře. Až začátkem roku 1992 se ukázalo, kdo byla ve skutečnosti Nayirah. Byla to dcera kuvajtského velvyslance v USA a celá historka byla vymyšlena a připravena velkou PR agenturou.

To vše dokáže dobře připravená PR akce, v době relativního blahobytu. Dovedete si představit, co se může dít, budou-li docházet nerostné suroviny, fosilní paliva či pitná voda? Až lidské potřeby, často spíše pseudopotřeby, nebudou naplňovány?

Nezbývá než začít u sebe sama a pracovat s emocemi, každý sám za sebe. Vždy, když se v nás někdo snaží vzbudit emoce, je to manipulace a někam se nás snaží natlačit. Rozpoznat tu hru, pojmenovat ji, nenechat se strhnout. A dávat si pozor na unáhlené závěry, neb většinou si to, co každý pokládá za jisté, zaslouží přezkoumání (Georg Christoph Lichtenberg). Není to lehká práce a netrvá pár dní, ale dává naději.

0
Vytisknout
5212

Diskuse

Obsah vydání | 17. 6. 2014