Duch nové doby

13. 6. 2014 / Milan Kohout

Podle New York Times je Noam Chomsky jedním z nejdůležitějších intelektuálů tohoto světa. Když mu bylo dvacet devět, vydal vědeckou knihu, nazvanou Syntaktické struktury, která zrevolucionalizovala studium jazyků. Předložil v ní myšlenku, že lidé sdílejí univerzální jazyk a gramatiku. "Byla to bomba stejného kalibru jako Einsteinova teorie relativity," vzpomíná jeho kolega Steven Pinker, profesor na Massachusetts Institute of Technology v Bostonu. To bylo v roce 1957.

Od té doby vydal Chomsky dalších sedmnáct vědeckých knih, zabývajících se lingvistikou, filosofií a intelektuální historií.

Mezi politickými aktivisty celého světa je však znám spíš jako autor knih a článků kritizujících prolhanost a zkorumpovanost vlád a korporativního světa.

Noam Chomsky se narodil v roce 1928 ve Philadelphii a je profesorem na katedře lingvistiky a filosofie university MIT v Bostonu.

Odkud pochází vaše rodina?
Můj otec pochází z židovské komunity v malé ukrajinské vesnici. Za druhé světové války ji nacisté srovnali se zemí. Do Ameriky přišel v roce 1913, čímž unikl verbování do carské armády. Pro něj, jako pro Žida, by to představovalo jistou smrt. Bylo mu sedmnáct let. Moje matka pochází z Běloruska a do Ameriky dorazila ve stejné době jako otec.

Četl jsem, že váš otec neovládal dobře angličtinu...
Ovládal, měl silný přízvuk. To jeho otec, který přišel s ním a žil tady zhruba šedesát let, se anglicky nenaučil ani slovo. Bydlel v židovském ghetu v Baltimoru a mluvil jidiš.

Tak mě napadá, jestli právě jazykové problémy vašeho děda vás nepřiměly k studování lingvistiky?
To ne, ale otec učil hebrejštinu a oba s matkou byli zapálení pro studium hebrejské kultury. Otec byl ředitelem hebrejské koleje a pracoval na hebrejské gramatice. To mne ovlivnilo.

Jak jste byl jako dítě ovlivněn politickou situací té doby ve Spojených státech?
Značně. Moje nejzazší vzpomínky z dětství jsou spojené s hospodářskou krizí. Lidé klepající na dveře ve snaze cosi prodat. Pamatuji si, jak jsem jel s matkou tramvají, a když jsme míjeli továrnu na textil, viděli jsme, jak stráže mlátí na ulici proti továrně protestující ženy.

V té době byla velmi aktivní politická kultura, zejména v židovských komunitách. Když mi bylo jedenáct, jezdil jsem navštěvovat strýce do New Yorku a při té příležitosti jsem chodil na Lower Manhattan, do části, která je dnes už zbořená. Žili tam anarchisté, marxisté, imigranti, političtí radikálové. Trávil jsem čas v jejich knihkupectvích, chodil do kanceláří jidiš anarchistických organizací. Četl jsem mnoho knih, které nebyly v normálních knihovnách.

Která osobnost vás v té době nejvíce ovlivnila?
Fascinovala mě antibolševická levice, což je spektrum hodně levicových osobností, jako je Rosa Luxemburgová, Anton Pannekoek, a pak například Karl Korsch, až po anarchisty jako Rudolf Rocker. Vyrůstal jsem během španělské občanské války a anarchistické revoluce v roce 1936, která byla velmi rychle potlačena komunisty. Bylo mi osm, ale už mě to strašně zajímalo. V té době sílil fašismus a my jsme byli jedna z mála rodin žijících ve velmi antisemitské čtvrti obývané irskými a německými katolíky, kteří podporovali Hitlera. Pro nás velmi napjatá doba. Vzrušeně jsme poslouchali každou zprávu v rádiu. Musíte si uvědomit, že v roce třicet devět a čtyřicet se zdálo, že Němci vyhrají válku. To nás samozřejmě děsilo.

Kdy jste se rozhodl zaměřit na studium lingvistiky?
Nejvíc mě zajímala politika. V šestnácti jsem se dostal na vysokou školu. Strašná nuda! Už jsem se na to chtěl vykašlat, když jsem díky svým politickým známostem potkal velmi známého lingvistu. Byl ústřední postavou mezi tehdejšími aktivními, převážně židovskými intelektuály, kteří se zajímali o sociální rekonstrukce, které byly obsahem hnutí, jež chtělo znovu vybudovat židovské komunity v Palestině. Nesmírně mě ovlivnil, a tak jsem začal studovat i předmět, který vyučoval, což byla lingvistika.

Existují nějaké hlubší vazby mezi vašimi geniálními a převratnými lingvistickými teoriemi a vaším politickým aktivismem? Tím myslím používání jazyka v politice. Když jsem se pohyboval v českém undergroundu, naučil jsem se používat a ctít jazyk jako neuvěřitelně mocný nástroj obrany proti totalitě a jakoby jeden z údů těla. Pak jsem přišel do Spojených států a byl jsem šokován použitím jazyka ve všudypřítomném komerčním prostředí. Cítil jsem, že tím je jazyk jakoby vyprázdněn a zrazen...
Nemyslím, že to má něco společného s lingvistikou. To je kulturní a sociálně ekonomický problém. Spojené státy a Anglie se staly za posledních sto let jedněmi z nejdemokratičtějších společností. Jsou to ale obchodní elitou řízené společnosti. Před sto lety byla v Anglii demokratická spoluúčast na vedení společnosti velmi omezená, stejně jako ve Spojených státech, kde vždy vládl obchod. V Anglii se do dění zapojila Labour Party, rozvinulo se dělnické hnutí, větší počet mužů a žen dostal volební právo a celá společnost začala být otevřenější a svobodnější.

To zřejmě donutilo vládnoucí třídu čelit otázce, jak nadále ovládat a kontrolovat společnost, jak oslabovat stále lépe fungující demokracii a jak zmírnit nebezpečí jejího úplného realizování...
Tehdy už bylo jak ve Spojených státech, tak v Anglii používání násilí za takovým účelem čím dál obtížnější a obchodní svět rychle pochopil, že se musí uchýlit k použití propagandy. A to jsou začátky moderního průmyslu pro styk a informování veřejnosti (public relations industry) a reklamního hnutí. Máte pravdu, že od té doby je jazyk jakoby podváděn. Je to součást snahy o kontrolu a ovládnutí lidí, když nemůžete používat násilí. Jeden z raných monografů public relations industry řekl, že je nutné "sešněrovat" mysl člověka zrovna tak, jak velitel řadí do šiku těla svých vojáků. A jelikož se k tomu nedá použít násilí, musí se použít propaganda. Co se pod tím pojmem rozumí? Reklama, informační průmysl, konzumerismus...

Stal se z toho obrovský průmysl, který se zdokonalil za první světové války. V té době založila Anglie první efektivní státní propagandistickou agenturu -- ministerstvo informací. Což ve skutečnosti znamenalo ministerstvo desinformací. Jak víme z dobových dokumentů, jeho cílem bylo kontrolovat myšlení světa. Britové chtěli zejména kontrolovat myšlení vzdělaných Američanů, neboť potřebovali dostat Ameriku do války. Vytvořili obrovskou vlnu propagandy, zaměřenou speciálně na tyto lidi.

Co všechno k tomu Britové využívali?
Vytvořili umělé příběhy o belgických dětech s urvanýma rukama jako důkaz krutosti německých vojáků. Až po letech se ukázalo, že vše bylo vymyšlené. Američtí liberální intelektuálové se ale na to nachytali a oddali se bezvýhradně úkolu donutit Američany, kteří vesměs válce odporovali, aby se do ní zapojili. Woodrow Wilson založil státní propagandistickou agenturu a dal dohromady Výbor pro informování veřejnosti. Ten od něj dostal za úkol změnit názor veřejnosti, která nechtěla mít nic společného s válkou v Evropě.

Pokud vím, mělo to pozoruhodný úspěch a spousta lidí se změnila v maniaky, kteří chtěli zničit všechno, co bylo německé...
Byla to nová událost v historii lidstva, vzdělaní a osvícení lidé považovali rozpoutání války za nezbytnost. Extrémní úspěch, který měl velký vliv na zbytek světa. Jedním z těch, na něž to velmi zapůsobilo, byl Adolf Hitler. V knize Mein Kampf je pasáž, ve které argumentuje, že Německo prohrálo válku proto, že prohrálo "propagandistickou válku". Hitler byl oslněn mnohem větší efektivností a prolhaností anglo-americké propagandy. Přísahal, že příště bude německá propaganda mnohem připravenější a propracovanější.

Další část společnosti, která tím byla okouzlena, byl obchodní svět. To bylo přesně to, co potřebovali. Základ průmyslu pro styk s veřejností. Mnoho členů Wilsonova Výboru pro informování veřejnosti přešlo později do průmyslu pro styk s veřejností, kde dostali vedoucí pozice...

Sociální demokrat Walter Lippman například tvrdil, že veřejnost je stádo, které musí být vedeno zodpovědnými muži, jinými slovy intelektuálními elitami, které musí být ochraňovány před hulákáním a dusotem davu. Že demokratická společnost musí být složena z diváků, nikoli participantů. Divákům je čas od času dovoleno, aby se projevili a zvolili si svého zástupce z řad zodpovědných, a pak šli pěkně domů a věnovali se spotřebě a dalším pomíjivým věcem a nechali vládnout ony chytré hochy.

Tady je podobnost leninismu a západní liberální intelektuální kultury zřejmá. Možná i jeden z důvodů, proč někteří lidé tak snadno přecházejí z jednoho přesvědčení k druhému...
Dnes kolem sebe vidíme vysoce naočkovanou společnost, která podléhá ponižujícím tlakům a která se stala disciplinovanou, pasivní, podléhající moci a nekladoucí mnoho otázek. Lidé uvědoměle přijímají hodnotu své vlastní lidské bytosti jako konzumenta bezvýznamného a nepotřebného zboží, jak kulturního, tak hmotného. Stávají se osobami, které se nestarají o ostatní členy společnosti a jsou separováni jeden od druhého. To je ideál člověka dnešní doby.

Teď jste se dotknul další věci, které jsem si všiml, když jsem vstoupil do tohoto prostředí. Jakýsi přesun od kolektivismu k individualismu. Když bylo například v československém disentu ilegálně vytištěno jedno číslo nějakého časopisu, tak si ho přečetly stovky lidí. Kdežto tady se musí vytisknout přesně tolik výtisků, kolik chcete čtenářů. Spojnice mezi lidmi vede vertikální oklikou přes individuálně oslovující média, nikoli přímo mezi nimi samými...
O převážné části společnosti se to dá říct, ale existuje i část společnosti, která je extrémně kolektivistická. Naprosto věří v kolektivismus a má velmi vyvinuté třídní vědomí. Například korporace jsou totalitní instituce, které jsou asi nejblíže totalitarismu ze všeho, co kdy bylo lidmi vykonstruováno. Nemusí se zodpovídat veřejnosti a je mezi nimi vyvinuta dokonalá koordinace. Banky, průmysl, vedoucí intelektuálové a státní manažeři jsou neustále ve spojení. Chtějí, abychom to byli my, kdo budou atomizovaní individualisté. Nikoli oni.

Všude se mluví o volném obchodu, ale v obchodních kruzích o tom mnoho nezaslechnete...
Tam se totiž ví, že dynamický sektor ekonomiky vychází ze státního sektoru. A to vlastně zespolečenšťuje risk a výdaje.

Já jsem se za socialismu v Československu cítil, jako bych žil v kleci, která byla široká do stran, ale měla nízký strop. V Americe mám opačný pocit. Jako bych byl v uzounké kleci, která má strop v nedohlednu...
Předně bych systém, ve kterém jste žil, nenazýval socialismem. Ten zemřel v roce 1917, když Lenin a Trockij převzali moc v Rusku. Okamžitě rozprášili jakýkoli element socialismu v revoluci, například tovární rady a sověty, a nastolili naprosto autoritativní systém, který byl velmi antisocialistický. Oba věděli, že společnost není připravena na socialismus a že musí mít pevné vedení. Ze společnosti, převážně složené z rolníků, chtěli za použití moci vybudovat průmyslovou společnost, z níž se možná jednoho dne stane společnost socialistická.

Od té doby tedy žádný socialismus ve východní Evropě nebyl?
Přesně tak! Ale zpět k vaší metafoře klece. Vysoce koncentrované a privilegované vrstvy se snaží zajistit, aby demokracie nefungovala. Protože když funguje, je pro ně nebezpečná a ohrožuje jejich moc. A jelikož mají obrovský vliv na každý aspekt společnosti, hledají opatření, které by z jejích členů vytvořilo pozorovatele, nikoli participanty. Existuje několik zajímavých studií, které byly vypracovány ve Spojených státech. Zkoumaly Rusko sedmdesátých let, což pravděpodobně odpovídalo i Československu té doby. Autoři rozdělili populaci na více a méně vzdělanou. Podle jejich nálezů více než devadesát procent vzdělaných lidí získávalo informace poslechem zahraničních rozhlasových stanic, jako je BBC a podobné. Asi 75 procent celkové populace mělo přístup k takovým zdrojům informací a zhruba polovina vzdělanějších lidí měla přístup k samizdatovým tiskovinám.

Samizdat je vlastně nezávislý žurnalismus. Samizdat v Americe není ilegální a nikdo vás za jeho šíření neuvrhne do vězení. Na druhé straně je ale nepředstavitelné, aby se nezávislé informace dostaly byť jen k patnácti procentům populace. Někdy je úspěch, když tímto způsobem oslovíte jednu desetinu procenta lidí...
Hlavně chci říci, že v totalitních systémech byl přístup k nezávislým informacím mnohdy méně omezený, než tady. Možná i proto, že to vládě tolik nevadilo. Nestarala se, co si lidé myslí, ale co dělají.

Použití jazyka a styl propagandy v porovnání s kapitalistickou propagandou byly v Československu velmi amatérské. Kdyby se tenkrát učili od svých západních kolegů, tak by...
Tak by odváděli lepší práci a udrželi se mnohem lépe. Já si vždycky myslel, že kdyby diktátoři používali mozky, tak by zavedli západní systém, ve kterém máte dojem, že se otevřeně diskutuje a v tisku je zastoupeno spektrum názorů jak levice, tak pravice. Problém je v tom, že je to spektrum mimořádně úzké a založené na stejných předpokladech. Ale vypadá to jako kontroverzní debata plná pravdivosti. Vedle toho například čtení jednostranné sovětské Pravdy vypadalo jako vtip.

Když jsem přišel do Spojených států, tak mě usadili v chudé bostonské čtvrti Revere. Šokovalo mě, jak někteří sousedé byli nevzdělaní a měli velmi omezené informace o jiných zemích. Pak jsem objevil Cambridge a zjistil, že je to úplně jiný svět, a přitom je to téměř sousední čtvrť...
Je zajímavé porovnat veřejné mínění s míněním intelektuálů. V USA je velmi utříděná společnost. Důvodem je, že obchodníci chtějí vědět, co si lidé myslí. Překvapující je ale fakt, že veřejné mínění není téměř propojeno s veřejnou politikou. A veřejná politika je velmi blízká mínění intelektuálů. Veřejnost kupříkladu vždycky odporovala globalizaci obchodu, ale vzdělaný sektor společnosti je vždy pro. Takže se obchodní politika musí provádět v tajnosti.

Zhruba sedmdesát procent veřejnosti si myslí, že válka ve Vietnamu byla od základů nemorální a špatná. Ale to je postoj, který většina intelektuálů nevysloví...
Omlouvají to tím, že veřejnost není schopna přijmout oběti na lidských životech, takzvaný vietnamský syndrom a podobně. To jsou uměle vytvořené představy bezpáteřních intelektuálů, kteří nejsou ochotni slyšet, co jim veřejnost říká: "To jste vy, co to všechno vedli." Inteligence nechce přijmout roli válečných zločinců.

Lidé jsou po léta v průzkumech veřejného mínění tázáni, komu slouží vláda. Do roku 1980 padesát procent odpovídalo, že vláda slouží jen úzké skupině a jejím zájmům. Po osmdesátém roce na stejnou otázku takto odpovídalo osmdesát procent lidí, což souvisí s vládou Ronalda Reagana...

Lidé si myslí, že obchod má příliš velkou moc. Celkem vzato má americká veřejnost velmi sociálnědemokratické názory.

Ale názory intelektuálů jsou velmi rozdílné od názorů veřejnosti...
A to je jeden z důvodů, proč si mocní uvědomují, že je nutné lidi neustále od sebe oddělovat a nutit je, aby se věnovali konzumu a přemýšleli o pomíjivých věcech. A také je odnaučovat solidaritě. Momentálně probíhá obrovský útok na systém důchodového zabezpečení ve Spojených státech a na veřejnoprávní školský systém. To nemá nic společného s tím, že důchodový systém v brzké době zbankrotuje, nebo s tím, že veřejnoprávní školy jsou nefunkční. Mocní vidí problém v tom, že ty veřejné instituce jsou založené na předpokladu: "Zajímám se o to, co se děje někomu jinému." A to právě chtějí vyhnat lidem z hlav. Učit je, aby se snažili zbohatnou a myslet jen na sebe.

Jak vidíte roli Česka v této době?
Každá lidská bytost na zemi má téměř stejnou touhu po svobodě a spravedlnosti. Všichni se bráníme útlaku. Myslím, že je tomu tak i u vás.

0
Vytisknout
14898

Diskuse

Obsah vydání | 17. 6. 2014