Boj za Masaryka -- boj s větrnými mlýny

15. 6. 2014 / Bohumil Sláma

Masaryk, "nadnárodní intelektuál z vídeňského prostředí", vyvolával od okamžiku, kdy vstoupil na českou kulturní a politickou scénu, silné avšak velmi protichůdné odezvy a reakce. Dnes je to víceméně zřejmé: moudří a slušní ho se ho zastávali a postupně ho začali milovat, nemoudří a neslušní ho (rychle) začali nenávidět a potírali ho. Změnilo se to, až když se po 1. světové válce, po fenomenálním "tažení kolem světa", stal československým presidentem. Podařil se mu však ještě jiný "zázrak": přestože nemoudří a neslušní - zejména svým vlivem - obvykle převažují, jeho vliv je, alespoň u nás, zatlačil do pozadí.

V pohledu z tohoto úhlu můžeme 1. republice jen závidět. Masaryk vychoval statisíce aktivních stoupenců, a jak se po roce 1939 ukázalo, ochotných za jeho ideje trpět i zemřít. Jen namátkou a jen z tehdejších umělců lze jmenovat bratry Čapkovy, Karla Hašlera nebo Jarmilu Novotnou. Byli to všechno vlastenci, a na rozdíl od mnohých obrozenců již vesměs ani náznakem nesměšní, neboť měli větší rozhled a soudnost. Dnes ovšem už můžeme jen zvolat: "Kam jste se všichni poděli?!"

Byla zde i generace "dětí první republiky" a také na ni jsme byli a dodnes jsme hrdí. Opět jen namátkou: Seifert, Firkušný, Kubelík, Forman, Suchý, Svěrák. Jiný Masarykův "syn", filosof Milan Machovec, v knize Tomáš G. Masaryk (1968) téměř básnicky vypsal, jak viděl Masaryka naposledy, za zborovských oslav v roce 1937: "Nikdy jsem už nic podobného nezažil. Ale mnozí asi již tehdy cítili, že jde o rozloučení a že po něm přijdou těžké zkoušky. Jemu jásali, nad sebou plakali. Či jen nad životem bez něho?"

"Masarykovců" dnes zbyla už jen hrstka, podobně jako veteránů z 2. světové války, a také jim je všem už přes osmdesát. Z intelektuálů například historikovi Zdeněku Mahlerovi (nar. 1928), autorovi knihy Masaryk, ano, pedagogům a filosofům Bohumíru Blížkovskému (1927) a Stanislavě Kučerové (1929), autorům nesčetných článků, sborníku Živé hodnoty Masarykova Československa a připravované knihy Věrni zůstaneme, a polyhistorovi Miloši Dokulilovi (1928), autorovi snad ještě většího množství článků a knih. Jejich práce však zůstává bez valné odezvy - je možno je označit za dnes "utlačovanou třídu": za rolníky-dříče na poli masarykovské osvěty. A jak mi o sobě těsně před smrtí smutně a ironicky řekl jiný velký masarykovec Miloslav Petrusek (nar. 1936), je možno je označit za "směšné" donkichoty.

Příčin je mnoho. Rozhodující byl (nezaviněný) zánik 1. republiky: již za 2. republiky se, jak to vyjádřil Zdeněk Mahler, "vyvalilo bahno", Masarykem a jeho stoupenci do té doby udržované v mezích, a toto bahno nakonec jeho ideje zavalilo, neboť byl nacistům, komunistům i postkomunistům "nepřítelem č. 1". Jeho odkazu nepomohl ani Václav Havel, kterého sice uznával a dodnes uznává "celý svět", avšak u nás byl též "zavalen".

Druhou hlavní příčinou - byť omluvitelnou neustálou zaneprázdněností politickými aktivitami - byl Masaryk sám: jeho dílo je mezerovité a je roztroušeno do nepřehledného množství publikací rozdílných kvalit, mimo jiné proto, že často benevolentně autorizoval stenografické záznamy svých projevů a přednášek a na systematické či ucelené dílo si nikdy nenašel čas (například knihu Rusko a Evropu vyšlou v roce 1913 dopracovával až v závěru života).

Třetí hlavní příčinou byli a jsou Masarykovi následovníci. Vyjma Karla Čapka (Hovory s TGM, kap. Myšlení a život, 1935) a Josefa L. Hromádky (souborné vydání Masaryk, 2005) nedokázali postihnout Masarykovo učení jako celek, nepochopili jeho kompaktnost a nadčasovost, nezdůraznili či nevyzdvihli jeho ústřední myšlenky, a nesplnili tak úkol - jak to napsal v předmluvě k Hromádkově knize Erazim Kohák - "tlumočit mistrovu myšlenku svými vlastními slovy, která odpovídají jiné době". O tom, že by -- ekonomikou počínaje a teologií konče - Masaryka kdokoli z nich nejen tlumočil, ale pro potřeby dneška dál rozvinul, nemluvě.

Přitom, jak napsal Karel Čapek, Masaryk je věčný.

Turci mají svého Kemala Atatürka, který se sice v ničem Masarykovi zdaleka nevyrovnal, ale dodnes se o něj opírají.

O koho a o co se dnes opíráme my?

0
Vytisknout
2415

Diskuse

Obsah vydání | 17. 6. 2014