Co jsem se naučil na kauze Chomsky
13. 6. 2014 / Karel Dolejší
Některé české kritiky postoje Noama Chomského ke kauze polpotovské Kambodže se odvolávají na libertariánskou stránku Jim.com, jejíž provozovatel se pod své texty jaksi zapomíná podepsat, takže zřejmá je pouze politická afiliace. A tak se na jeho zničující kritiku Chomského vztahuje v plné míře to, co o anonymních kriticích psal už Arthur Schopenhauer. Mírně řečeno, takové počiny jsou bez výjimky velmi nedůvěryhodné.
Nicméně stránka přece jen alespoň sekundárně odkazuje i na kredibilní zdroje, mezi jinými knihu Williama Shawcrosse The Quality of Mercy: Cambodia, Holocaust and Modern Conscience (Kvalita soucitu: Kambodža, holocaust a moderní svědomí). Anonym z ní cituje následující pasáž:
Jedním z důvodů tohoto stavu byl skepticismus (abych použil uměřeného výrazu) vykazovaný západní levicí vůči příběhům přicházejícím z Demokratické Kampučie. Tento skepticismus byl nejhorlivěji a nejčastěji vyjadřován Noamem Chomskym, lingvistickým filosofem z Massachusetts Institute of Technology. Tvrdil, že od okamžiku vítězství Rudých Khmerů v roce 1975 se západní tisk shodoval se západními a antikomunistickými asijskými vládami, zejména Thajskem, na vedení "masivní a bezprecedentní" propagandistické kampaně proti Rudým Khmerům. Mnozí levicoví akademici a novináři zastávali stejnou linii. Washingtonská nátlaková skupina Centrum indočínských zdrojů, která rozhodně oponovala americkému válečnému úsilí, se nyní energicky postavila za obranu Rudých Khmerů proti tomu, co považovala za zlé pomlouvání v médiích. Dva ředitelé této instituce, Gareth Porter a George Hildebrand, publikovali knihu Cambodia: Starvation and Revolution (Kambodža: Hladovění a revoluce), jež byla ve svém důsledku apologií chování Rudých Khmerů. Tyto apologie západní levice a mnoha prominentních amerických protiválečných aktivistů, s významnou výjimkou Joan Baezové, pokračovaly, dokud samotný Vietnam nezačal Rudé Khmery veřejně odsuzovat."
[...]
"Navzdory faktu, že zprávy o zvěrstvech byly v západním tisku široce dostupné, západní vlády přesto omezovaly své projevy rozhořčení."
U této selektivní slepoty "levičáků" už jsem se zastavil mnohokrát. Alain Badiou ji přiznal, veřejně se za obhajobu polpotovců omluvil, ačkoliv zjevně dodnes nepochopil, kde se stala chyba. Jiní, jako Gareth Porter nebo Noam Chomsky, dodnes odmítají přiznat, jakou praktickou roli sehrála jejich apriorní nedůvěra vůči západním médiím a snaha stranit proti nim tomu, co se rozhodli vnímat jako progresívní sociální experiment.
Nejtriviálnější poučení z celé kauzy je možno odvodit i z mnoha jiných podobných případů, třeba i mnohem mladšího data. Pokud média proti někomu vedou kampaň, samo o sobě to ještě ani zdaleka neznamená, že si zaslouží obranu. Může tomu tak být, ale zrovna tak může platit, že si spíš zasloužil právě takovouto kampaň. Otázku je třeba rozhodnout na základě skutečných činů nebo názorů dotyčného, nikdy nestačí omezit se na samotnou kampaň, které čelí. Ta může být i nespravedlivá - ale co když je nespravedlivá mediální kampaň doslova nic ve srovnání s tím, co má dotyčný v plánu? Nic nelze rozhodnout předem.
Druhé poučení je zásadnějšího charakteru a je také podstatně náročnější se jím v praxi řídit. Kredibilní intelektuál nakonec nesmí stranit nikomu. Nestačí, že je nesmírně kritický do vlastních řad, pokud to vyvažuje potřebou hájit mimo tyto řady cosi jiného naprosto obdobným způsobem, jako tupanští vlastenci, proti nimž se v prvním kroku povýšeně vymezil. Sebekrásnější myšlenku je třeba neprodleně zahodit do kanálu nejpozději v okamžiku, kdy se za ní začnou kupit hromady mrtvol. V žádné situaci účel prostředky nesvětí. Žádné osobní fandění intelektuála revolučním Kubáncům či Venezuelanům, "liberálnímu řádu", nebo, abych se přiblížil osobnímu prubířskému kameni, myšlence nezávislé Ukrajiny, nemůže a nesmí vést k tomu, co už od stalinského teroru a nejen na "levici" neustále dokola pozorujeme - že se totiž pro třpyt vábivého snu přestává cítit zápach tlejících trupů nevinných a bezbranných, které za sebou "zlepšování světa" notoricky zanechává. Apologie amerického imperialismu i apologie Rudých Khmerů jsou v tomto smyslu jedna a táž skrznaskrz nepoctivá činnost. Není mezi nimi žádného významného rozdílu. Špatný prostředek devalvuje jakýkoliv účel a údajně růžovou budoucnost proto nejen že nelze omývat krví nevinných, ale je také nepřijatelné jakkoliv omlouvat to, co omluvit nelze. (Vysvětlení logiky situace přitom neznamená omluvu a "chápavost", ale prostě jen objasnění kontextu jednání.)
Kéž by se člověk mohl takto učit vždycky jen z cizích chyb...
Diskuse