Potřebujeme mladé Chomské?

9. 6. 2014 / Jan Samohýl

"Vyberte si, co chcete, a na základě toho zvolte nejlepší strategii," řekl Chomsky. Já si to dovolím interpretovat jako "ovládněte svoje emoce a použijte rozum". Emocionální kontrole dá naučit. Je to jeden z rysů úspěšných lidí. Chomskému bylo lhostejné, jestli někoho urazí, když prohlásí o nějaké teorii, že je nesmyslná, pokud fakta ukazují na něco jiného. Právě tato chladnokrevnost vůči názorům a teoriím je podstatným prvkem kritického myšlení. Hodně lidí mylně interpretuje kritické myšlení jako kritiku odlišných názorů. Naopak - jde o schopnost kriticky se postavit k vlastním názorům, a chovat se k nim zcela "sociopaticky". To je to těžké, co se musíme jako lidé učit; naopak cizí názory se kritizují snadno, to nám jde samo. Ze schopnosti a priori nedůvěřovat svým vlastním myšlenkám pak vyplývá důraz na logické (reprodukovatelné) zpracování faktů a vlastně celá vědecká metoda.

Rád bych zareagoval na článek Borise Cveka "Potřebujeme mladé Chomské". Byl jsem účastníkem úterní diskuse s Noamem Chomským, jelikož jsem taky cítil, že si to nemohu nechat ujít (nejcitovanější intelektuál!), a ačkoli pondělní článek Lukáše Stříteského mi připadal také trochu legrační. Ale musím přiznat, že jsem cítil pohnutí (a také mrazení), když Chomsky vyprávěl o své disidentské minulosti a o studené válce. Opravdu se zdráhám smířit se emocionálně s tím, že jsou Spojené státy co do imperialismu (a používaných metod) srovnatelné nebo horší než Rusko. Přitom Chomského racionální argumenty jsou velice silné.

Ano, v té diskusi Chomsky v podstatě neřekl nic, co už neříkal jinde, ale to se dalo vzhledem k formátu čekat. Až na jednu maličkost, která souvisí s Cvekovým článkem, a je důvodem, proč toto píšu. Když jsem se na Chomského přednášku chystal, přemýšlel jsem, zda a jakou bych mu chtěl položit otázku. A v podstatě jsem došel ke stejnému závěru, jako Boris Cvek - bylo by pěkné do budoucna zreplikovat Chomského úspěch, a tedy by bylo dobré vědět, co by on sám doporučil lidem, kteří by si přáli jít v jeho stopách.

Nakonec jsem se přímo ptát nemusel, protože myslím, že v té diskusi padla. Nemohu Chomského slovo od slova citovat, ale rámcově byla "vyberte si, co chcete, a na základě toho zvolte nejlepší strategii". Zní to triviálně, nicméně já si to dovolím interpretovat spíše jako "ovládněte svoje emoce, a použijte rozum". A právě tato interpretace, myslím si, zcela zásadním způsobem Chomského určuje.

Chomsky konkrétně mluvil o aktivismu, co by aktivisté měli dělat. Zmiňoval konkrétní negativní příklad, tuším z protestů proti válce ve Vietnamu, kdy vietnamští aktivisté považovali "smuteční pochod matek padlých vojáků" za velice efektivní protest, ale mnoha americkým aktivistům se to zdálo naivní. Problém byl v tom, že ti američtí aktivisté chtěli emocionálně uspokojit sami sebe, z hněvu bojovat proti autoritě, nešlo jim primárně o zastavení krveprolití. Jinak by je chladná kalkulace vedla ke strategiím doporučovaným Vietnamci.

Pointou historky tedy bylo, že by si aktivisté měli vyjasnit, pro koho svou činnost dělají; hněv na někoho nebo na abstraktní "systém" je špatný rádce. Nejde ale jen o hněv, z druhé strany jde také o strach či obavy, které mohou být iracionální. Lidi, kteří přijímají strach racionálně, nikoli emocionálně, vnímáme jako odvážné, a do té skupiny patří i Chomsky. (Já sám mám s emocemi problémy; přesto si myslím, že se příslušné emocionální kontrole dá naučit. Zdá se, že je to jeden z rysů úspěšných lidí.)

Ačkoli Chomsky odpovídal na otázku v kontextu aktivismu, myslím, že to lze rozšířit i do akademického prostředí. Bylo to pěkně vidět naopak na pondělní filozofické přednášce. Chomskému bylo lhostejné, jestli někoho urazí, když prohlásí o nějaké teorii, že je nesmyslná, pokud fakta ukazují na něco jiného. Právě tato chladnokrevnost vůči názorům a teoriím je podstatným prvkem kritického myšlení.

Hodně lidí ovšem mylně interpretuje kritické myšlení jako kritiku odlišných názorů. Naopak - především jde o schopnost kriticky se postavit k vlastím názorům, a chovat se k nim zcela "sociopaticky". To je to těžké, co se musíme jako lidé učit; naopak cizí názory se kritizují snadno, to nám jde samo. Ze schopnosti a priori nedůvěřovat svým vlastním myšlenkám pak vyplývá důraz na logické (reprodukovatelné) zpracování faktů a vlastně celá vědecká metoda. Z doslechu mám za to, že pro mnoho našich filozofů toto představuje problém, který si nechtějí připustit (asi je to dané kontinentální tradicí a sklony k idealismu). Myslím, že to je v podstatě to, po čem volá Boris Cvek, když píše o MIT jako vzoru.

Podle mého názoru Noam Chomsky vzbuzuje obdiv pro vynikající konstrukci, a přitom faktickou správnost, svých argumentů. Stejným způsobem, jako vnímáme krásu fyzikálních teorií. Tady musím s Borisem Cvekem nesouhlasit - nejde o devótnost, ale o radost z potěšení tohoto druhu.

V závěru Boris Cvek píše, že bychom měli Chomského "opatrně kritizovat". To se snáze řekne než udělá, ten chlap je opravdu brutálně chytrý. Můj názor je, že kritizovat upřímně Chomského je jako zahrát si šachy s velmistrem. Může to být zajímavé z vaší strany, ale nemá cenu dělat si velké naděje, že přinesete nějaký nový argument, který nebyl dosud zvážen. Můžete možná, jste-li specialista, přinést nový fakt, ale i to bude těžké - pokud je to dostatečně významné na ovlivnění závěru, bude to patrně již Chomskému známo.

Dva autoři na Britských listech přesto s Chomským polemizovali. Troufám si tvrdit, že jim už vlastně odpověděl.

Miroslav Polreich nám chce dát naději tvrzením, že se velmoci USA a SSSR ve studené válce poučily z kubánské raketové krize. Chomsky přitom explicitně poukázal na Reaganovy hvězdné války a na ruské straně incident se Stanislavem Petrovem jako na protipříklady. Navíc z toho, co jsem psal výš, je myslím jasné, že Chomsky nebude nikomu dávat falešnou naději, to prostě není jeho styl a je to tak správně. (Na druhou stranu, Chomsky také mluvil o značných úspěších aktivismu, není fatalista.)

Karel Dolejší kritizuje Chomského mimo jiné za jednostrannost (zbytek Dolejšího kritiky, "vojenské keynesiánství", nedokážu rozklíčovat, ačkoli mám jinak Dolejšího články celkem v oblibě). Myslím, že Chomského odpovědí je názor, že je důležitější a efektivnější je kritika vlastní sociální skupiny než skupiny cizí. Myslím, že s ním souhlasím, má to své psychologické důvody ve vnímání autority. Ze stejných důvodů si například pan Vondra nebo Tomský troufnou kopnout do Chomského, protože je cizinec, ale v případě Uhla nebo Rumla jim nezbývá než mlčet.

Boris Cvek v závěru píše, že následovníci Chomského nebudou "chomskiáni". Nesouhlasím a řekl bych, že ve schopnosti postavit se racionálně a bez emocí problémům rozhodně ano.

0
Vytisknout
5352

Diskuse

Obsah vydání | 12. 6. 2014