Jak se mohl pan Burda stát lidským zbožím

11. 6. 2014 / Cyril Podolský

"Tak, pane Burda, ještě jednou, my se asi nechápeme, jo?" mračila se Katka Jírová, agentka Agentury pro lidské zboží. "Jak vy se teda chcete prezentovat v naší nabídce?"

"No," začal znovu, už po třetí Libor Burda, sklář, toho času bez práce, "já mám dvě šikovný fortelný ruce. Hlava je taky dobrá, já dobrý nápady v práci mám, co můžou pomoct. A na peníze já nejsem zvyklej si ztěžovat, víte, paní? Jenom abych poplatil co mám, uživil rodinu a když se zadaří tak třebas ušetřil na hezkou dovolenou na Máchovým jezeře. V chatičkách, s malou snídaní třebas a na parník rodinnou jízdenku, kdyby zbylo?"

"Já jsem slečna, pane. To je teda, podle vás, nabídka, jo?" uchichtla se slečna Jírová. "Co myslíte, že vám asi na tohle někdo odpoví, co?" potáhla si brýličky po drobném nosíku. "Vždyť vy se ani neumíte nabídnout? Vy mi tu plácáte jako chlap v hospodě, nebo v kině, nebo na náměstí! Zrovna jako nějakej člověk! To né, pane Burda! Tohle né! Vy musíte zapomenout, že jste člověk. To je přeci přežitek takhle myslet. Vy jste zboží, lidský sice, ale zboží. Opakujte to!"

"Jsem zboží..." řekl nejistě Libor Burda.

"No vidíte!" ťukla vítězně do klávesnice. "Tady začnem. Vzdělání? Praxe?"

"Sklář," kroutil nechápavě hlavou.

"Tak, dívejte se! Napíšeme tam: Vzdělání v nelukrativním oboru, praxe tamtéž. Ochota rekvalifikace v jakémkoli směru. Nároky na pracovní dobu a ostatní podmínky žádné, vzhledem ke krachu oboru původní odbornosti. Platové požadavky minimální..."

"Počkejte!" zarazil ji Burda. "To nejde. Já mám závazky, co musim platit, nemůžu dělat od nevidim do nevidim a nevydělat na ně."

"Hihi!" krásné rtíky slečny Jírové se rozechvěly a ukázaly lesklé zoubky. "Co byste nemohl? Vy jste jak hluchej, pane! Nejste člověk přeci, jste zboží, nástroj. Když vyděláte málo a to je hodně pravděpodobný, seberou vám dům, auto, nábytek a pak třeba i děcka. Ale to není vaše straost, přeci! Vy máte pracovat. A mít svojí cenu, jako zboží. Lidský sice, ale zboží."

"A co když mi teda všecko vezmou?" vyvalil kukadla Burda.

"Vezmou, tak vezmou. Vy ale budete v registru a budete mít přes nás práci. Co maj říkat invalidi, pane? Nebo přestárlí? Víte, co jich sem chodí? To je zboží poškozený, o to nikdo zájem nemá. A oni se ptaj: co teda máme dělat? A my jim tady říkáme: měli jste bejt zdraví, takhle vám stejně nezbude než se voběsit!" usmála se.

"A?" nadechl se sklář.

"A voni se nakonec většinou oběsej. Nebo někam z vejšky skočej, víte? A jak se tím společnosti uleví! Kdo by brečel za zbožím, co je aušusový, ne? Dost je toho, co tady zdravý leží na skladě, jako jste vy, ne?"

Pan Burda se zamyslel. Na chvilku jenom, ale zamyslel.

"Co tak čučíte, pane?" optala se znuděně slečna. "Podepište mi to tady, že s tím souhlasíte. Budete brát málo za hodně práce, to sice jo. Ale máte v nás záštitu, víte? A za tu je teda potřeba taky zaplatit, čtyřicet procent z výdělku. To není přeci ani půlka, to se vám vyplatí, že jo?"

"... Nepodepíšu. Jestli mám o všecko přijít, tak s rovnejma zádama. Tohle já nepodepíšu!" práskl pěstí do stolu.

"Aha!" sundala si z nosíku brýle slečna Jírová. "Takže já píšu: nespolupracuje jako lidské zboží. Přeberte si u vedlejší přepážky doklady a oproti nim podepíšete reverz, že kdybyste umřel hladem, že to není právně vymahatelný po naší agentúře." Řekla přísně a přitom mu pod okénkem do dlaně vtiskla lísteček.

Pan Burda podepsal. Odešel. Venku sáhl do kapsy a vytáhl lísteček. Bylo na něm: "Jste první, kdo to udělal. Jednou to muselo přijít. V sedm u poštovní schránky."

---

V sedm večer u té schránky sklář Libor Burda stál. Nikdo tu ještě nebyl. Byl krásný letní večer. Povětří vonělo až z toho šla hlava kolem.

"Dobrý večer," chytla ho za ruku slečna Jírová.

"Dobrej," zvedl obočí Burda. "Víte, já jsem ženatej a mám děti, čtyři, já nemůžu..."

"Já vím, říkal jste to!" dívala se mu zpříma do očí. "Nebojte se, neoberu vás o poctivost. Čekala jsem na vás. Na člověka, který se nedá agenturou zlomit. Který odmítne stát se zbožím. Na vás jsem čekala. A trvalo to, to mi věřte!"

"Mluvíte teď tak jinak než předtím, řek bych vzletně, nebo co..."

"To víte, v práci musím mluvit jako čubka. To se po nás chce." Sklopila omluvně oči.

" ... No a když jsem teda řek, co jsem řek a byl jsem první, co teď bude?" ošíval se pan Burda. "To nevím. To nikdo neví. Já například zítra už nepůjdu do práce. Bude to kvůli vám."

"Udělal jsem vám průšvih? Já?" lekl se.

"Ne, v žádném případě. Přesvědčil jste mne, že to má smysl. Že má smysl nedělat takovou práci. A že je někdo, kvůli komu to musím podniknout. Vy to jste." Jakoby se jí radost i rozpaky naráz rozlily po líčkách.

"A co bude pak?"

"Pak? Nepřijde někdo další a další a další, až nepřijde do agentury nikdo. A pak? Vím já? Jistě to nebude horší než teď, spíš naopak!"

A pak slečna Jírová odešla. A odešel i pan Burda. Odešel domů.

"Tak co?" ptala se nedočkavě jeho žena. "Zapsali tě konečně, seš už to zboží?"

"No, bojím se, co mi řekneš, Magdi," sedl si k ženě na postel Burda. "Já to zrušil. Já nechci bejt zboží. Nechci. Pracovat budu, ale né pro takovýhle. Zlobíš se?"

"... A co ti na to řekli?" vydechla překvapeně paní Burdová.

"Slečna, co to vyřizovala mi pak řekla, že se jí to taky nelíbí. A že zejtra tam už nepůjde a snad ani další ouřednící. Tak ti nevím, no." Pohladil ji po vlasech Burda.

"Lehni si sem ke mě. A potichu, děcka už spí! ...udělals dobře. Já o tom taky přemejšlela. Ty nejseš žádný zboží, ty seš můj muž, Líbo!"

"Já jsem ti jenom chtěl..."

"Tiše!" zastavila Burdu Burdová. "Děti spěj. Dopadne to dobře, uvidíš. Oni tam zejtra nepřijdou. Přece by ti ta ženská nelhala... A kdyby? Najdeš si jednou dobrou práci, já to vím. Seš člověk šikovnej... člověk seš."

Zívla a usnula.

0
Vytisknout
3989

Diskuse

Obsah vydání | 13. 6. 2014