To se nám to bojuje, když nám EU pučuje!

11. 6. 2014 / Milan Daniel

Je vedro, sedím na terase svého domu a popíjím se svou ženou Merlot rosé. Myslím na desetitisíce lidí, kteří na východě Ukrajiny s obavami čekají ve sklepích svých domů, zda se dožijí ve zdraví rána.

Rok před tím, než se na "Euromajdanu" začalo schylovat k zapalování pneumatik, autobusů, budov a policistů se v rezoluci Evropského parlamentu z 13. prosince 2012 k situaci na Ukrajině uvádělo, že parlament je "znepokojen stále rozšířenějšími nacionalistickými náladami na Ukrajině, které vyústily v podporu politické straně Svoboda, jež se dostala do parlamentu jako jedna ze dvou nových stran; připomíná, že rasistické, antisemitistické a xenofobní postoje jsou v rozporu se základními hodnotami a zásadami EU, a proto vyzývá prodemokratické strany, aby se s touto politickou stranou nespojovaly a nepodporovaly ji ani nevytvářely koalice s touto stranou".

Zdroj ZDE

Znepokojená Evropa nicméně dala reprezentantům Majdanu, k nimž patří jeden z jeho "velitelů" a zakladatel Svobody Andrij Parubij (dnes tajemník Rady národní bezpečnosti Ukrajiny) a Dmytro Jaroš, šéf neofašistického uskupení Pravý sektor, jeho zástupce, zelenou. Odehrál se snad v EU nějaký puč, který "základní hodnoty a zásady EU" postavil na hlavu? Strana Svoboda má nyní v ukrajinském parlamentu 38 poslanců a ve vládě vzešlé z převratu obsadila čtyři ministerstva, včetně spravedlnosti.

Obě uskupení sice neměly ani ve vybičované nacionalistické atmosféře ve společnosti velkou podporu, rozhodujícím způsobem však přispěly k tomu, aby se v zemi rozhořela válka. EU i USA mlčky přešly flagrantní porušení dohody s Janukovyčem i faktické vyhlášení války ukrajinskému Východu v podobě jazykového zákona. Ten byl sice Turčynovem formálně vetován, oheň na zápalné šňůře se už ale nezastavil. Veškeré další kroky, které následovaly, byly odvozeny od situace, kdy ukrajinskou politiku začali dirigovat fašisté, američtí neocons a Evropská unie, pro změnu neochvějně argumentující tím, že se k moci konečně dostali ti skuteční demokraté.

Historie teprve ukáže, zda se Putin rozhodl správně, když Krymem Rusům narovnal ramena pokleslá od rozpadu Sovětského svazu. Je otázka, zda Rusko anektovalo cizí území, když o jeho "daru" Ukrajině nerozhodl v roce 1954 státní, ale stranický orgán, resp. když se drtivá rusky mluvící většina obyvatel Krymu rozhodla pod vlivem událostí v Kyjevě, národní sounáležitosti a ekonomické výhodnosti pro život v "mateřské" zemi, kde jim nehrozí nebezpečí. Je také -- ale už spíše řečnická - otázka, zda by obyvatele Sevastopolu, Simferopolu nebo Kerče dnes nečekal osud obyvatel Slavjanska, Kramatorska nebo Doněcka...

Porošenko vyhlásil, že boje tento týden musí skončit. Ministr vnitra Avakov proto vrhl na frontu všechno, co má ruce a nohy. Slavjansk (ležící na ložisku břidlicového plynu) je ostřelován z dělostřeleckých baterií a mobilních raketových systémů Grad, "Osvobozena", rozuměj rozbita, je už polovina města se 120 tisíci obyvateli, z nichž část uprchla, zničena je infrastruktura, nejde elektřina, neteče voda. V blízké osadě Semjonovka nezůstal celý jediný dům.

Než tahle příležitost skončí, je třeba co nejvíce vydělat. Oligarchové přece nebudou podporovat kyjevský režim zadarmo a funkce gubernátorů jsou pouze prostředkem. Jen tržby za dodávky pohonných hmot pro armádu stouply Kolomojskému na 250 procent. A další dodavatelé -- samozřejmě ani ti na druhé straně - nebudou chtít zůstat pozadu. K čemu by jim byl mír? Co by získali, kdyby se země federalizovala, v zemi proběhly volby a na jejich místa by se dostal někdo, koho by nemohli kontrolovat? Pro jistotu je proto nutno průmyslové srdce Ukrajiny tento týden co nejvíce rozmlátit. Že tam jsou lidi? No a co...

EU ani USA nemohou nevědět, že ukrajinské ozbrojené složky decimují kromě "teroristů" vlastní obyvatelstvo, ani ve snu je však nenapadne, že by mohli sankcionovat jejich politické vedení, nebo se v OSN dohodnout na vyslání mírových sil z třetích zemí. Proč, když ničí a zabíjejí v zájmu "demokracie". Další jednání s Ruskem podmiňují tím, že to uzná legitimitu současné administrativy v Kyjevě. Té slibují, že otevřou kešeně. Bude třeba zbrojit, stavět, rekonstruovat, budou nové zakázky, nové peníze. Noví oligarchové.

Ano, pro ruskou stranu je to půda, na které se daří militantnímu nacionalismu, možná až fašismu, na který tak často upozoňuje Karel Dolejší. Půda, z níž čouhá touha po recidivě sovětských časů. Těmto lidem se v důsledku neustálého vyhrocování konfliktu dostává stále větší pozornosti, sluchu a do jisté míry i vážnosti. Pro Rusy ve Slavjansku, Kramatorsku, Doněcku, Mariupoli, Oděse a dalších místech jihovýchodu jsou ale místa kde žijí především domovy. Vyrostli zde, jejich děti zde chodí (chodily) do škol, oni do práce. Chtějí mluvit řečí, kterou je naučili jejich rodiče, vztahovat se k historii svého národa (k níž patří i heroický boj proti fašismu) a jeho kulturním vzorům, stýkat se s příbuznými, mnohdy na druhé straně hranice. O ty domovy přišli. Proto, že chtěli příliš moc?

Je třeba se ptát, kdo a v čím zájmu tu půdu hnojí.

Český premiér se odmítl podílet na přikládání do ohně, řekl, že ČR žádné trvalé umístění vojáků NATO (přelož si amerických vojáků) na svém území nepotřebuje. Bohuslava Sobotku jsem měl dosud za šedou stranickou myš, která si premiérování vyseděla. Ale tím, že si dovolil abstrahovat od hysterie, k níž byl rusofoby dirigován, nejen u mne stoupl v ceně. Mír tím nezajistí, ale k jeho opaku aspoň nepřispívá. Pomohl tím zvednout hlavu i ostatním. EU to s válčením nebude mít po volbách svého parlamentu i v důsledku posílení euroskeptiků lehčí. Doufám, že spíše naopak.

0
Vytisknout
10781

Diskuse

Obsah vydání | 13. 6. 2014