Pár poznámek

11. 6. 2014 / Miloš Kaláb

Podobných případů je tolik, že se o tom píše v novinách, ale samozřejmě se žádná náprava nestane. Noviny píší o tom, že zdaleka největší počet dopravních nehod způsobují mladí muži, ale oči úřadů se nyní upínají na staré lidí, ačkoliv mnozí novináři poukazují na to, že se většina lidí přes osmdesát se vzdává jízdy v noci, na dálnici, během doprvni špičky a jsou prostě mnohem opatrnější, než jiné skupiny řidičů. Takže nejsme "přestárlí", ale do auta by s námi asi vládní úředníci nesedli...

Co se týkalo afgánského muže, který se podle Britských listů nabídnul, že pomůže staré paní s kufrem, a šokovala ho její hysterická reakce, s manželkou jsme odhadovali, jak by to dopadlo v Ottawě - právě v souvislosti s vytrhováním kabelek i mobilních telefonu z rukou občanů bez ohledu na věk. Jak snadno se z té situace udělalo rasistické jednání, pokud se člověk nevžije do situace té paní a neví o tom, jak se krade nejen v Praze, ale i v Ottawě nebo v Římě či možná i v Londýně (ačkoliv ten je v Británii čili výjimečně dobře položený).

Názory pana Mesíka ale posunuly náladu ještě mnohem hlouběji. Jsem rád, že zareagoval "krajan" Jírovec a že jste jeho oprávněnou kritiku uveřejnil. Napsal jsem Vám před časem, že se nehodlám písemně zabývat Ukrajinou, protože vím, že každý šéfredaktor má právo uveřejňovat články podle svého uvážení. Můj názor, který souhlasí s názory podobně založených lidí, by byl "jako pěst na oko", čtu-li názory, že by mohly stát znova ruské tanky před Prahou nebo že autor naprosto nechápe české příznivce Vladimíra Putina.

Naše rodina je v Kanadě vinou (možná bych dnes raději řekl "díky") srpnu 1968, ale máme za to, že Putina chápeme. Na to ale nemáme "patent", chápou ho třeba i britští žurnalisté, když píší, že zabráním Krymu předešel tomu, že by se z něho stala americká vojenská základna. Ostatně tuto situaci podobně vidí i pan Jírovec a často vidí ostřeji než profesionální čeští i jiní žurnalisté.

Pohled z Kanady je zajímavý na nejrůznější strany, tedy třeba na Ukrajinu. Kdo se diví, proč se tak silné exponuje kanadský ministerský předseda ve prospěch Ukrajiny, by měl vědět, že v Kanadě žije více než dva milióny potomků ukrajinských přistěhovalců a že tedy pan Harper loví volební hlasy - v příštím roce máme federální volby a potomci dávnějších přistěhovalců odjinud mu chtějí dát "kopačky", takže hledá náhradu.

Když připomínám federální volby, na ně máme čas do příštího roku. Jen za několik dní (12. června) jsou v Ontariu volby provinční. Ve své charakteristice západní demokratické žurnalistiky jste často připomínal, že profesionální žurnalista si nedovolí, aby voličům doporučoval tu či onu stranu. Proto jsem přiložil zprávu z dnešních ottawských novin The Ottawa Citizen, které uvádějí, jak které noviny svým čtenářům doporučují, kterou ze tří politických stran volit. Nejedná se o jediné noviny, jak je z poznámky zřejmě, takže kanadští novináři nevědí, jak se mají správné chovat. Na rozdíl od Vás jsem nikdy neměl přílišnou účtu k západním žurnalistům, protože ti jednají tak, že se to český ckarakterizovalo slovy "nenapíši, co nevědí", jinými slovy nikdy nepřemýšleli, jaký vliv budou mít jejich slova na jiné lidí. Tak přispěli k tomu, že byla zničena kariéra mého spolužáka: V srpnu 1968 fotografovali z okna jeho bytu sovětské tanky a po návratu do Británie snímek uveřejnili i s informací, odkud tanky fotili. Můj bývalý spolužák se rázem stal z docenta topičem. Samozřejmě ho do kotelny neposlali ti britští novináři, ale měli velký podíl na tom, co se mu stalo. Podobně to je, když novináři vyzrazují, jaké kroky podniknou úřady k nápravě těch či jiných nepravostí. Tak, tak, lidé mají právo všechno vědět.

Kanaďani hledí i k sousedům do USA. Na závěr pro Vaše obveselení tedy přikládám soubor se třemi články. Jeden ukazuje, jak se v USA dostávají do vězení chudí lidé, kteří třeba nezaplatí pokutu za špatně parkování a jak už potom z vězení téměř nevyjdou. V tomto ohledu to v České republice dobře pokračuje, aby se tento stát ukázal jako "malá Amerika". Druhý článek je zbytečný - ukazuje totiž, že americká láska ke zbraním či lépe řečeno záliba střílet po všem co se hýbe i nehýbe (v Texasu třeba dopravní značky, viděl jsem na vlastní oči, že byla každá jako řešeto - pochopitelně, který řidič by se do značky netrefil v zemi, kde má každý občan právo nosit u sebe nabitou zbraň!) Poslední článek vyvolal v Kanadě diskusi (všechny tři zprávy jsou z týdeníku Maclean's). Někteří Kanadani se dívají na Američany jako na děti, kdežto jiní varují, že jsme ještě horší, jenže v jiných ohledech.

Ve stáří považují za své velké štěstí, že trávím čtyři dny v týdnu v laboratoři mezi mladými lidmi, kteří za mnou chodí se žádostmi o rady, jak se co dělalo, jak se co má dělat a zkontrolovat si svoje vlastní úvahy. Bez toho bych se mohl cítit zbytečný. Kdysi jsem si plánoval, že ve stáří budu více psát pro Britské listy, ale od některých dřívějších přispěvatelů dostávám dotazy, jak to je vlastně s přijímáním příspěvku, které se nelíbí redakci (šéfredaktorovi) a ptají se mě na podíl "Občanského sdružení Britské listy" při tomto výběru. Já ovšem o těchto podrobnostech nemám ani ponětí, takže je odkazují, aby se Vás zeptali přímo. Všichni moji známí si Váši práce váží za to, že uveřejňujete zprávy v češtině, o kterých by jinak nevěděli, ale mívají občas výhrady k přemrštěné politické korektnosti ve světě, kde se její dodržování může rovnat sebevraždě. Tak, jak probíhá boj o život v přírodě, probíhá podobně i v lidské společnosti i když si to sebevíce nepřejeme.

Píše se o stoupající hladině světového oceánu a nutně se musí chápat, že desítky miliónů lidí budou hledat útočiště dál od pobřeží, ale prý jediné malá Kuba dělá přípravy na vystěhování ohrožených obyvatel (novinovou zprávu jsem neuschoval). Vývoj situace může vést k bojům o přežití, ale lidstvo si tu situaci nechce připouštět, "vždyť je tolik jiných starostí".