Jsou před(po)vídané klimatické změny jen "mainstreamovým strašákem"?

26. 5. 2014 / Miloš Dokulil

Je-li před námi závažný problém, skoro vždycky můžeme najít protikladné názory na jeho řešení. Ne vždy musí být názory dostatečně kvalifikované. O to mohou ovšem znít suverénněji a autoritativněji. Pokud jde o globální klima, máme tu v předstihu suverénní, vesměs blogové velikány přezírající konkrétní údaje z různých oblastí. Tito lidé s verbální přesvědčivostí tvrdí, že se prakticky nic v zásadě negativního přece nemůže dít, když si uvědomíme, že základní předpoklady života na zemi přece máme díky Slunci! S těmi škodlivými exhalacemi (mj. CO₂) jako kdyby vůbec o nic nešlo. Sice tu jsou údaje o zvýšeném počtu škodlivých částic (jejich sledovaných částic v ovzduší na milion, tj. "ppm", dokonce nyní až nad "magických" 400 ppm); a to vinou působení člověka zvláště od počátku 19. století (spolu s rozvojem kapitalismu), ale... copak se do dneška stalo? Skeptikové vůči předpovědím klimatických změn jenom stále zpívají, že tzv. mainstream je mj. určitě uplacený (kým konkrétně?); i když IPCC pracuje zdarma (což nebylo vyvráceno, ale...). Navíc přece se "nic moc" klimaticky neděje; dokonce snad je tu naopak trend k ochlazování klimatu a jakési meziledové doby. Jako kdyby zrovna tento argument automaticky znamenal, že takový proces by nebyl nepřehlédnutelně předznamenán zrovna neprozíravě probíhajícími aktivitami člověka! (Mj. třeba v souvislosti s možnými změnami, navozenými právě globálním oteplením, měnícím kromě jiného také vlastnosti Golfského proudu. Jako kdyby všechny procesy nebyly zvláštně komplexní!) A když začalo být až příliš okatě jasné, že zalednění Severního ledového moře během léta ustupuje v posledních létech intenzitou, která je až příliš varovná (dokonce i pro tamní lední medvědy!), skeptičtí advokáti stanoviska, že se nic kritického s klimatem neděje, pouze argumentovali "ledově" tím, že přece naopak Antarktida to hravě vyrovnává svými údajnými přírůstky ledu, takže "klídek"!

(2) 40 let staré možné varování a jeho nynější výstražné potvrzení

Začalo to již před čtyřiceti lety. Roku 1973 byla v Journal of Geophysical Research zveřejněna stať, která nastolila otázku, zda se nezačala rozkládat západoantarktická ledová pokrývka. Zdálo se být přinejmenším nemálo předčasné s takovou otázkou počítat pro mrazivý subkontinent, kde ani v tamním létě se teploty nepohybují příliš nad nulou. (Nejvyšší naměřená teplota na Antarktidě dosáhla právě před 40 lety, 5. ledna 1974, + 14,6 °C.)

A zrovna teď (v půli května 2014) dvě odborné stati zodpovídají čtyři desetiletí starou otázku kladně. Obě tak činí s podobným závěrem: když vinou velkých emisí skleníkových plynů nakonec došlo k průkazné destabilizaci ledové pokrývky v Grónsku, mohlo by shodně dojít k obdobnému procesu v některých sledovaných  oblastech Antarktidy. Všimněte si, že v obou zatím teď jenom obecně zmíněných zprávách bylo sice uvedeno závažné zjištění, ale nikoli jako nějaká poplašná zpráva, nýbrž jako závažné varování; navíc opřené o další již nemálo závažné skutečnosti, známé z opačného konce naší zeměkoule. Na základě těchto informací se renomovaný deník New York Times vyjádřil 13. května tohoto roku tak, že by tání ledovců v Antarktidě mohlo být fenoménem "potenciálně působícím dostatečný vzestup mořské hladiny tak, že mnohá pobřežní města tohoto světa by měla být případně opuštěna" (ZDE). Takže je tu velmi vážné varování, navíc zřejmě před rizikem nezvratných procesů. Navíc změny byly navozené již dříve; a teď zatím pořád probíhají bez odpovídající reakce jak politické, tak i hospodářské scény. Jako kdyby mělo jít pouze o současností nechtěné dědictví, přitom nezodpovědně nastražené pro zatím nic netušící potomky.

Konkrétně: Jde o celkem zatím šest rozlehlých antarktických ledovců. Kdyby zcela roztály, pak by došlo ke zvýšení hladiny světových moří o celých 1,2 m! --- což je mimochodem dvojnásobek toho, co skromně zatím pro tuto planetu očekává IPCC k roku 2100...

(3) Zarážející čísla o dvou ledovcích (a znepokojivé podklady k nim)

Ne že by dvě zatím zmiňované zprávy okamžitě předpovídaly závěr citovaný na konci předchozího odstavce. Zatím se konkrétně jedná jen o dvou z uvažovaných šesti ledovců. A ledovce zatím tkví většinou svého spodního povrchu pevně propojeny s mořským dnem do odpovídající hloubky pod mořskou hladinou tam, kam až ledovce sahají. (Všimněme si letmo podstatných údajů z obou zpráv, jejichž varovné poučení je shodné.)

Jedno pojednání vyšlo v Geophysical Research Letters (podepsáno pracovníky z NASA a z University of California v Irvine). Jeho autoři zkoumali, co se děje na hranici mezi částí ledovce spočívající ještě pevně na podloží mořského dna a následující masou ledovce, která jen volně spočívá v mořském prostředí, bez pevného spojení s hornatým podložím. Pokud totiž začne ledovec díky svému tání ustupovat, proces má tendenci pokračovat takto dál. Především všude tam, kde se led nachází pod mořskou hladinou, tam se rozpouští rychleji, jeho masa je potom stále lehčí a tenčí. Zároveň se může lépe uplatnit tlak silnějších vrstev ledu od pevniny a masa pevninského ledovce může téci směrem k moři rychleji. Nuže a potom, pod vlivem ledovcových vrstev již pevně nespojených se skalnatým podložím, nutně dojde k dalšímu zrychlení tohoto procesu.

Jeden ze dvou sledovaných ledovců, znějící dokonce poeticky "Pine Island" (tj. ledovec "Borovicového ostrova"), za dvacet let (mezi 1992 až 2011) již svým táním ustoupil o celých 31 km. Druhý, pod jménem "Thwaites" za týž čas ustoupil "jen" o 14 km, tj. méně než o polovinu vůči předchozímu. I tak to ovšem znamená celých 700 m do roka! Tj. skoro o dva metry denně...

Druhé pojednání na stejné téma vyšlo v Science (jeho autoři pocházejí z University of Washington/Seatle). Tito vědci svou pozornost soustředili zvláště na ledovec "Thwaites", včetně komputerové modelace. Dospěli k závěru, že pozorované změny jsou nezvratné.

Jako kdyby ledovec mající pod sebou tvar mořského dna tak trochu v podobě misky a spočíval na její hraně. Když se pak spodek ledovce uvolní od podloží, proces tání ledovce se jenom urychlí, aniž pak je k dispozici něco, čím by bylo možné tání zbrzdit, ne-li zastavit. Už jen tento ledovec takto přispěje k zvýšení úrovně mořské hladiny o 1 mm ročně; což by samo o sobě ještě automaticky zatím neznamenalo katastrofu...

(4) Dvakrát měř, anebo na to stačí tradiční "klídek"?

Možná hodně otřesných závěrů z Antarktidy (už pro možnou nezvratnost zkoumaného procesu) si kromě shora zmíněných newyorských Timesů všiml také svým článkem britský týdeník The Economist (ze 17/5, na str. 72; také elektronicky dostupný ZDE), anebo internetový deník New Republic (s datem 18/5, autor článku Danny Vinik; ZDE). Právě D. Vinik si docela konkrétně povzdechl na tím, že sice neumíme předvídat modelaci vzniku atmosférických poruch, zvláště prudkých bouří (jak jejich počtem, tak co do jejich intenzity; a navíc pak jejich směru a lokalit jejich katastrofálního působení); ale už spolehlivě víme, že se hladiny světových moří zvedají nad dosavadní úroveň. Takže? Co se stane s Miami, Bostonem, New Yorkem, táže se Vinik; a mohl by pokračovat mnoha desítkami dalších známých měst a velkoměst, která jsou situována při pobřežích všech moří.

Vinik s povzdechem cituje Roberta Nichollse, profesora pobřežního inženýrství (z University of Southhampton), že USA nemají žádnou "plánovací kulturu". Roberta Hartwiga, prezidenta Ústavu pro pojišťovací informace (Insurance Information Institute), pak cituje s obdobným politováním; některé pobřežní oblasti bude nutno opustit a z jiných se stanou ostrovy. Přitom se ví, že zdrojů na řešení situace je vždycky málo. Kupodivu běžně převládá představa, že vždycky jde o předem vyhozené peníze...

Samozřejmě skoro žádný problém nezůstává izolován. Může mít mnohdy nečekané důsledky v dalších oblastech. Takže nejde jen o zvyšování úrovně mořských hladin. Např. již teď je nutné uvažovat o tom, že bude např. napříště mnohem dramatičtěji docházet k pronikání slané vody řečištěm Mississippi; a tomu bude nutné nějak přijatelně čelit. Už teď víme, že na naší zemi dochází v určitých teritoriích k velmi nerovnoměrným vodním srážkám. Některé oblasti jsou zbaveny potřebné vláhy opakovaně na několik let za sebou. Brzy nebude dost vody ani k produkci jatečného masa. (Jako kdyby to zároveň mělo dotlačit lidstvo aspoň k částečnému vegetariánství? A ze zcela jiného zorného úhlu: lidstvo dospělo k maximálním hodnotám při získávání fosforu, který je základní složkou do hnojiv; a konzumentů potravin přitom stále přibývá. Budeme umět -- v té komplikující se klimatické situaci -- získávat potřebný další fosfor z moči?) Samostatným problémem je rostoucí kyselost moří pro celý jejich ekosystém, se snižující efektivitou rybolovu (včetně hynutí korálových útesů a zooplanktonu, spolu se sníženými možnostmi pro ryby ke svému rozmnožování).

Samozřejmě že při těchto výhledech nejde jen o USA; a mohlo by jít o projekty, vůči nimž jsou stávající nizozemské projekty pouze "dětskou hračkou". Zatím v Nizozemí počítají s tím, že k zesílení hrází ročně vydají miliardu eur; takto do roku 2100 (viz ZDE). Přitom pokud k některým opatřením nedojde "už zítra", "pozítří" budou ty náklady nesrovnatelně vyšší. Už třeba taky proto, že již "včera" se pořád ještě někomu (jako rozhodujícímu činiteli) zdálo, že informace o klimatických změnách jsou jenom poněkud "přehnané" a "zavánějí zbytečnou panikou"...