ANALÝZA

Válka bloků? Ruské hledání výhodného vektoru

26. 5. 2014 / Ilona Švihlíková

Nejpozději od Putinova mnichovského projevu (2007) je patrné, že Rusko pracuje na obnově své geopolitické pozice. Méně jasné je, do jaké míry si je vědomo závažných slabostí své ekonomiky (a demografie) a implikací těchto dvou faktorů pro geopolitickou pozici Ruska. Bývalý prezident Medveděv sice neopomněl hovořit při každé možné příležitosti o nutnosti vylepšování infrastruktury a inovativnosti ruské ekonomiky, faktem ale zůstává, že Rusko se do mezinárodní dělby práce včleňuje dominantně díky svému přírodnímu bohatství. To nutně nemusí být na škodu a v budoucnu se může ukázat, že právě suroviny a dostatečné zásoby vody se stanou klíčovými strategickými faktory přežití. Ale i tak Rusko musí reagovat, resp. nabídnout projekt, který podchytí jak americké snahy o zachování hegemonie (resp. odklad jejího úpadku) a zároveň vezme v úvahu vnitřní ruské potřeby rozvoje, které jsou, diplomaticky řečeno, nemalé.

První část seriálu Válka bloků? TTIP a TPP aneb Pokus o udržení hegemonie ZDE

O ruské ekonomice a jejích slabostech: Kolik sil má ruský medvěd? ZDE

V souvislosti s Ukrajinou se hodně píše o tzv. Euroasijské unii, o tom, zda je to skutečně ten alternativní projekt, který vrátí Rusku plnohodnotnou geopolitickou váhu. Zapomíná se přitom na to, že ještě před podpisem dohody o Euroasijské unii, přišlo Rusko s návrhem, který byl u nás téměř ignorován, ale ukázal, že Rusko hledalo jiné vektory svého rozvoje, než se nyní může zdát.

V roce 2010 navštívil Putin Německo a při té příležitosti kancléřce Merkelové představil projekt zóny „harmonického ekonomického společenství sahajícího od Lisabonu po Vladivostok. Tato myšlenka byla posazena do kontextu krize, tj. pokus o oživení EU i Ruska.

Celý projev Vladimíra Putina (v té době premiéra) - v němčině ZDE

Jak víme, tato idea bylo odmítnuta. Určitou roli mohlo sehrát i načasování – v roce 2010 EU, resp. země Eurozóny zjistily, že tato nemá jasný mechanismus pro stabilizaci zemí zasažených asymetrickým šokem a co víc, alespoň některým z nich došlo později, že Eurozóna má tendenci samu sebe destabilizovat. Tuto otázku ale nyní ponechme stranou, důležité je, že tato ruská idea užší spolupráce byla EU přednesena již v roce 2010 (tedy před jednáním o TTIP – viz minulý díl – na které tak tlačí Spojené státy). Putin navíc zmínil i společnou průmyslovou politiku, což by dobře odráželo uvědomění si, jak je na tom Rusko se svým průmyslem. Znovu zopakujme, že kromě průmyslu kosmického (z čeho zemi velikosti Ruska opravdu neuživíte) a také špičkové úrovně vojensko-průmyslového komplexu, Rusko nemá v rámci mezinárodní dělby práce v tomto ohledu moc co nabídnout. Stroje a zařízení tvoří asi 5% ruského exportu. Putin navíc naznačil, že zóna volného obchodu by byla prvním krokem a mohlo by se postoupit až k jednotnému trhu (což je třetí úroveň integrace po zóně volného obchodu a po celní unii). A co víc: vytipována byla i odvětví, vhodná pro strategické kooperační aliance: výzkum vesmíru, stavba lodí, automobilový a farmaceutický průmysl. Putin v tomto ohledu zmínil novou vlnu industrializace kontinentu.

Spolupráce v oblasti energetiky (i jádra) byla rovněž uvedena (přesněji zmíněna kooperace ruských a evropských firem od těžby po dodávku konečnému zákazníkovi), podobně jako ruská snaha o odstranění víz.

Jak už jsem naznačila, ruské návrhy nebyly přijaty s nadšením. Řada německých politiků, včetně kancléřky, kladla důraz na to, že je nutné, aby se Rusko nejprve stalo členem WTO (bylo dlouhodobě blokováno USA a stalo se členem až v roce 2012, tj. 11 let po Číně.) Merkelová přímo uvedla, že návrh zóny volného obchodu „musí polít studenou vodou.“ Řada dalších komentářů se shodovala na ruských slabostech a obavách, jak by tento ruský projekt Evropu zneužil (škoda, že se stejně neuvažuje o TTIP, protože minimálně velmocenské uvažování mívá stejné rysy, bez ohledu na to, kdo jej provozuje). Handelsblatt označil ruský návrh za neslučitelný s Evropou, neboť Rusko provozuje státní kapitalismus. Dokud nebude propuštěn Chodorkovský (jsme v roce 2010), nelze prý Putinův návrh považovat za nic jiného než „kouřovou clonu.“

Jen malá poznámka: Zajímalo by mě, jestli by stejný Handelsblatt napsal, že dohoda TTIP je nepřijatelná, dokud Spojené státy nepropustí Ch. Manninga – i když srovnání je vůči Manningovi nespravedlivé, protože to není oligarcha, který chtěl prodat národní bohatství cizí zemi. Stejně tak zajímavé by bylo si přečíst, že nelze uzavřít TTIP kvůli NSA, která s chutí odposlouchávala brazilskou prezidentku i německou kancléřku samotnou – zdá se, že to vadí podstatně méně, nebo možná vůbec?

Zdroje: ZDE ZDE

Kritické pohledy na Putinův návrh ZDE

Výrony rusofobní nenávisti se neobjevují jen v českém tisku... ale i v Der Spiegel...

Opět jen okraj: kromě toho, že ruská ekonomika je, místo analýzy, šmahem a s neuvěřitelným despektem odepsána jako „v ruinách“, najdeme např. tuto pozoruhodnou větu: „Ruská ekonomika nemůže být modernizována či diverzifikována tak, že bude stát předvádět své blouznění o průmyslové politice.“ – jestli pak by si dovolil někdo danou větu použít o Číně, jejíž industrializace byla samozřejmě celá pod vedením a kontrolou státu?

Z Purinová projevu uveďme alespoň několik klíčových citátů.

„Všechna vedoucí centra, včetně USA a Číny, se nyní zabývají vytvářením pokrizových strategií. I Evropa potřebuje vlastní vizi budoucnosti. A tak navrhujeme, aby se tato budoucnost tvořila společně partnerstvím mezi Ruskem a EU.“

Povšimněme si několika bodů. Putin si dobře uvědomuje, že krize roku 2008 má rozhodně větší význam než nějaká chřipka, ale že bude měnit světový pořádek. Nehovoří pouze o ekonomice, ale obecně o „vytváření pokrizových strategií“ a je si nutně vědom, že tento proces probíhá i u rivalitních zemí. Zároveň naznačuje, že Evropa s žádnou vizí nepřišla (kromě toho, že se nechce rozpadnout, což není vize) a nabízí partnerství (opět možno interpretovat široce) s Ruskou federací.

„Abychom situaci změnili (nedostatečné kooperace mezi EU a Ruskem), musí jak Rusko tak také EU využít reálné výhody a možnosti. Tím by mohla být dosažena skutečně harmonická syntéza mezi oběma hospodářstvími – klasickým a osvědčeným v EU a novým a ambiciózním v Rusku, jejichž růstové faktory se navzájem dobře doplňují.“

Na začátku odstavce Putin konstatuje, že není zcela využit potenciál spolupráce mezi EU a Ruskem – jeho návrh projektu má situaci napravit. Použití pojmů harmonická syntéza jistě není náhodné. Zcela jasná je poslední součást věty – ruské a evropské hospodářství je navzájem komplementární (méně rivalitní) a tím pádem pro spolupráci vhodné, což je čistě ekonomicky jasný fakt.

V následujících částech hovoří Putin o tom, že Rusko může nabídnout své přírodní zdroje – které EU potřebuje -, své technologie (vojenské?), a investiční kapitál (zájem ruských firem investovat v Evropě a tak se investičně propojit, neboť kde je silné investiční propojení je hrozba konfliktu poněkud menší, i když vyloučit ji jistě nelze). Dále nutně zmiňuje větší vědeckou spolupráci, která postuluje volný pohyb osob (nikoliv pouze studentů a akademiků a znovu tak zdůrazňuje nutnost odbourání víz pro ruské občany).

„Sblížení Ruska a EU absolutně není namířeno proti někomu a nevyžaduje v žádném případě oslabení vztahů k tradičním partnerům a spojencům. Obnovení principů naší součinnosti bychom mohli v zakotvit v základní smlouvě mezi Ruskem a EU, na níž se nyní pracuje. Je třeba uchopit tuto smlouvu strategicky. Měli bychom se pokusit uvažovat 20 až 30, snad dokonce 50 let dopředu.“

Na rozdíl od toho, co provedla EU na Ukrajině, Rusko netlačí, (vědomo si toho, že by to bylo kontraproduktivní a nesmyslné) aby se EU orientovala výhradně na něj. Klade ovšem důraz na smluvní úpravu principů spolupráce a především na opravdu dlouhodobý horizont, který by Rusko více evropsky zakotvil. Může sice mávnout rukou nad tím, že se jednalo jen o „kouřovou clonu“, ale takový projekt spolupráce Ruska a EU by mohl oběma stranám přinést výhody. Možná Evropě více než Rusku. Opět nikoliv náhodou Putin zcela na konci projevu zmiňuje Německo a politiku Helmuta Kohla, která spěla k velice rychlému znovusjednocení (dokonce rychlejšímu, než si původně H. Kohl sám dokázal představit). To, že tehdy Sovětský svaz tomuto procesu nebránil, má také svou vypovídací hodnotu v kontextu Putinova projevu.

Jak již víme, návrhy V. Putina nebyly akceptovány, ať již z důvodu ne příliš šťastného načasování (ve smyslu probíhající dluhové krize v Eurozóně), či geopolitických tlaků. Ekonomická kompatibilita nutně neznamená, že nemůže být přebita jinými faktory a zájmy a samozřejmě už vůbec neznamená, že by EU měla ruské návrhy přijmout automaticky s otevřenou náručí. EU jednu nabídku, která měla alespoň základní ekonomický (a koneckonců i historicko-kulturní) smysl odmítla (místo jednání a další spolupráce) a místo ní se vrhá do nabídky, ve které hraje roli skutečného vazala – TTIP. Komu není rady, tomu není pomoci.

Vraťme se ovšem k Rusku.

Až rok po odmítnutí Evropou, zahleděnou do problémů, které si způsobila svou ekonomickou negramotností sama, vystupuje V. Putin oficielně s ideou Euroasijské unie. Ta je již svým (teoretickým) ekonomickým potenciálem nesrovnatelná s navrženou hlubší spoluprácí mezi EU a Ruskem. V tomto srovnání je Euroasijská unie vskutku skrovný projekt. Dohoda o vytvoření Euroasijské unie do roku 2015 byla v roce 2011 podepsána Běloruskem, Kazachstánem a Ruskem. I ostatní země, které projevily zájem (Kyrgyzstán, Tádžikistán) se pohybují v rámci bývalého Sovětského svazu, což je také pilíř kritiky tohoto projektu – tedy, že se Rusko pokouší oživit Sovětský svaz. Hillary Clintonová se s tím nijak nepárala a přímo k předchozímu výroku o „resovětizaci“ regionu dodala: „Nebude se to tak jmenovat (myšleno Sovětský svaz). Budou tomu říkat celní unie, budou tomu říkat Euroasijská unie a tak nějak. Ale nemylme se. My víme, co je cílem a snažíme se vymyslet efektivní způsoby, jak to zpomalit nebo tomu zabránit.“ (!)

Podrobnosti AP ZDE

Nyní již víme, že „efektivním způsobem, jak to zpomalit nebo tomu zabránit“ se stala Ukrajina, jejíž ekonomika je kompatibilní s ruskou – koneckonců je to logické, když se dekády vyvíjely v rámci jednoho celku. Pro ty, kteří už větří okupaci a zabrání území, jen malá poznámka: na zabrání Ukrajiny Rusko nemá žádný ekonomický zájem, neboť zcela cynicky by mělo velké problémy mnohem chudší Ukrajinu financovat (bude mít co dělat s Krymem). Mnohem výhodnější je pro Rusko nastavení spolupráce za situace, kdy země zůstávají suverénní a Rusko nemusí nést odpovědnost za jejich sociální situaci (opět: má dost práce v tomto ohledu se sebou samým).

V oficiálním pojetí se Euroasijská unie týká ekonomiky (včetně odbourání obchodních překážek samozřejmě), souladu právních systémů a pozor – vojenského potenciálu (!) s cílem vytvořit tak blok, který bude tvořit most mezi Asií a Evropou. Po odmítnutí ze strany Evropy, se Rusko vrací do euroasijského prostoru, který z velké části zabírá. Tato situace pro něj zdaleka není tak výhodná, jako původní kooperace s EU – Rusko je jednoznačně ze zemí nejsilnější a bude na něm být motorem integrace (což není vždy taková výhoda, jak se může zdát), řada zemí je vůči němu rivalitní (Kazachstán v surovinovém bohatství, např.) a ani tyto země nedisponují technologiemi v rámci civilní výroby, které by se Rusku hodily. Bude navíc „sevřeno“ mezi Evropu a Čínu, jejímuž kontraprojektu se budeme věnovat v další části seriálu. Z tohoto mi vyplývá, že projekt Euroasijské unie je nezanedbatelně směřován snad i především dovnitř Ruska, neboť jeho vnější geopolitický význam není tak silný (i když není samozřejmě záhodno ho podceňovat, jak koneckonců poněkud vypjatě emočně předvedla H. Clintonová).

Zatímco smluvně ukotvená a široká spolupráce EU a Ruska by měla globální význam, Euroasijská unie je regionální projekt, v jehož centru je Rusko jako regionální mocnost a tahoun. Bezesporu je to projekt, který může přispět ke zvýšení národní hrdosti Rusů, která byla silně otřesena v 90. letech, ale pochybuji o silnějším ekonomickém významu takovéhoto společenství.

Podrobnosti ZDE

Pro malé srovnání následující tabulka (i při vědomí nedokonalosti HDP, jen pro základní hrubou orientaci). Strukturální rozbor zemí by potřeboval samozřejmě větší prostor, má mnohem větší vypovídací hodnotu. Údaje jsou za rok 2013.

Země/region HDP
(v mld. USD)
HDP
per capita (v USD)
Podíl na světovém HDP
v % (v PPP)
Populace
v mil.
Bělorusko 71,71 7 577 0,17 9,46
Kazachstán 220,35 12 843 0,28 17,16
Ukrajina 177,83 3 919 0,39 45,34
Tádžikistán 8,5 1 045 0,02 8,1
Kyrgyzstán 7,2 1 280 0,017 5,6
Rusko 2 118 14 819 2,9 143
Čína 9 181 6 747 15,4 1 361
Německo 3 636 45 000 3,7 80,8
EU (upraveno) 17 372 32 152 18,7 505,7

Zdroj: MMF: World economic outlook database a Eurostat

Zopakujme, že HDP skutečně nemusí plně vystihovat sílu určité země – např. její geopolitickou pozici, důležitost pro tranzit, nemluvě o budoucím možném potenciálu. Nicméně i tak nám poskytuje základní obrázek. A z něho vidíme, že ani při sečtení zájemců o Euroasijskou unii, včetně Ukrajiny, se nedostaneme ani na úroveň ekonomického výkonu Německa! Porovnání s Čínou je už zcela mimo řády. Povšimněme si zároveň, jak bohaté je Rusko oproti dalším zvažovaným partnerům unie. Jeho HDP na hlavu je více než třikrát vyšší než ukrajinské, srovnávat s Tádžikistánem, jež je zoufale závislý na remitencích z Ruské federace, postrádá ekonomický smysl. Zatímco kooperace EU a Ruska by mohla být vyrovnaná (resp. v oblasti ekonomického výkonu by samozřejmě EU byla mnohem silnější), v rámci Euroasijské unie je Rusko naprosto nezpochybnitelný dominant. Co mu mohou poskytnout ostatní, mnohem chudší země? Ukrajina je určitě zajímavá svou polohou (a to i bez Krymu), černozemí a částmi svého zbrojního průmyslu. Kazachstán je surovinový rival, kterému se daří lépe než Rusku diverzifikovat a modernizovat svou ekonomiku (má také podstatně méně obyvatel). A dál?

Někteří západní kritici se domnívají, že Euroasijská unie má mnohem více kulturní a geopolitické ambice, než ekonomické. Měla by být odpovědí na to, že Rusko bylo a je Západem odmítáno, a proto vytváří vlastní, konzervativní a anti-západní projekt, který může být více v souladu s pravoslavím a tendencemi obnovení cezaropapismu v Rusku. Euroasijská unie by se měla stát odpovědí na hledání identity, věčné otázky, kam Rusko patří, když je odmítáno Západem (a nesdílí jeho liberální hodnoty) a zároveň není rozhodně tak „asijské“ jako je např. Čína.

Podrobnosti ZDE

Vytvoření takto kulturně/hodnotově orientované unie zemí není rozhodně nic, co by mohlo EU nadchnout. Pořád se tak vznáší otázka, zda by skutečně došlo k rozvinutí projektu Euroasijské unie, kdyby EU byla souhlasila s otevřením jednání o bližší spolupráci s Ruskem a „nepolila ho studenou vodou“, slovy Merkelové. Není jistě výhodné, když se „za humny“ tvoří blok zemí, jejichž obyvatelstvo je schopno i dlouhodobě sociálně a ekonomicky trpět pro (zdánlivě?) velké ideje, které nutně nemusí být Západu příliš nakloněny. Ještě hloupější ale je, pokud si za takovýto posun může Západ, resp. EU, sama. Jistě můžete s někým hodnotově nesouhlasit, ale něco jiného je diskutovat a brát druhého jako rovnocenného partnera (nikoliv jako méněcennou, podřadnou jednotku) a něco jiného je kopat do něj tak dlouho, až jakákoliv kritika přestane mít vliv a nastane naprosté hodnotové odcizení.

Minulý rok dostal V. Putin na tiskové konferenci otázku ohledně infrastrukturních projektů, které by využívaly ruské polohy, jako mostu mezi Východem a Západem. Putin si ovšem otázku poněkud upravil: „Říkáte, že Rusko je „mezi“ Západem a Východem. Ale ve skutečnosti je to Západ a Východ, kteří jsou nalevo a napravo od Ruska.“

Na projekt země, nacházející se napravo od Ruska – Číny – se podíváme v dalším díle seriálu...

0
Vytisknout
10639

Diskuse

Obsah vydání | 29. 5. 2014