"Bratrská internacionální pomoc 2.0"?

28. 5. 2014 / Karel Dolejší

Evropské země všeobecně a Česká republika zvláště potřebují obnovit sociální kontrakt, který byl už na konci studené války v procesu demontáže. Poválečný "slušný kapitalismus" měl zajisté nesčetně much, ale také zřetelná pravidla - lidé v něm věděli, co dělat a co čekat, a že v nejhorším případě mají postaráno alespoň o sociální záchrannou síť. Exekutistán už s tímto "slušným kapitalismem" ani žádným jiným pomyslným alternativním systémem nemá společného takřka nic. A pak se někteří tolik diví, že občané nejásají nad představou, že každý občan ČR má jakousi samozřejmou povinnost radovat se z výdobytků místního tunelkapitalismu a nadšeně tendovat k položení vlastního (či lépe cizího) života na oltář jeho odhodlané obrany...

Stejně jako překvapuje, kolik nekritických příznivců má v České republice Vladimir Putin, zaráží i vehemence protistrany dožadující se nohy vojáka NATO na české půdě. Domnívám se, že zatímco ty první nechápu ani nejmenším, podivné stanovisko druhých lze při troše snahy rozklíčovat a ukázat, že se zakládá na mylných předpokladech a nevedlo by k cíli, o který usiluje.

Česká republika nepatří v začínající studené válce k "frontovým státům". Nehraničí s Ruskem ani s Ukrajinou. Lze tedy souhlasit s výrokem ministra zahraničí, že v nejbližší době neexistuje žádný důvod pro vojenskou přítomnost NATO na českém území.

Protože Lubomír Zaorálek je možná některým podezřelý, ale dávno už ne z nadstandardní vazby na Rusko, o stanovisku ministra obrany ani nemluvě, otázka zní, kde se bere zápal, s nímž někteří deklamují, že tu chtějí mít prakticky za jakoukoliv cenu spojenecká vojska, nejlépe snad s jadernými zbraněmi. Po mém soudu to ve skutečnosti nesouvisí s vojenskou, ale s politickou hrozbou, kterou dotyční intenzívně vnímají. Jejich obava se ani tak netýká možného vojenského útoku, jako případné změny zahraničněpolitické orientace státu, kterou si nepřejí a nechtějí ji v žádném případě připustit. Sledujeme-li například Orbánův tanec mezi západními a východními vejci spojený s pokusy nasadit náhubek velmi hnědé straně Jobbik, lze samozřejmě chápat, že si něco podobného někdo ani za nic nepřeje. Jenomže jak by tohle mohly vyřešit jakékoliv vojenské základny?

Osud minulého režimu, který se dvacet let pokoušel sedět na sovětských bodácích, ukazuje snad dostatečně názorně, že cizí vojska nepředstavují vůbec vhodnou pojistku proti změně politických nálad. Ba přímo naopak. Katalyzují odpor obyvatelstva proti těm, kdo vojska pozvali. Legitimita režimu eroduje, až z ní nakonec nezůstane vůbec nic. Chce si to snad někdo zopakovat?

Malý exkurs: "Zelení mužíci" na Ukrajině představují ve skutečnosti velice pozdní etapu komplexní podvratné strategie, v níž samotný vojenský prvek nehrál nakonec až tak velkou roli. Nejprve se léta ve velkém rekrutovalo do ruských tajných služeb, a to včetně bezpečnostní služby SBU a armády. Zakládaly se "občanské iniciativy" s ideologickým programem a pořádaly konference. Vznikala nejroztodivnější "nezávislá" média. Teprve když vůle k odporu vůči porcování státu ve veřejnosti ani státním aparátu už téměř neexistovala, nastoupili - pravda, stále poněkud předčasně - "zelení mužíci". A odpor skutečně téměř nenastal. Trvalo měsíce, než se vůbec cosi zorganizovalo. A nakonec se ostudně musí pracovat také s vlastními ultrapravičáky, které z ideologických důvodů aspoň nelze z Moskvy podplatit. Bída a děs.

Provokativní otázka: Co by se na celém procesu vlastně změnilo, kdyby na území Ukrajiny ležela jedna, dvě, tři vojenské základny nějakého hypotetického spojence? A co deset takových základen? - Obávám se, že v nejlepším případě vůbec nic. Protože kde není vůle k odporu, spojenecké základny odpor nevyvolají a nezajistí.

Obdobně v České republice. Pouze malý segment prokremelských aktivistů se halasně a otevřeně hlásí o peníze z Moskvy. Jiní, kteří zdaleka nejsou tak hloupí a neschopní, však postupují mnohem zákopničtěji. A ani jedni, ani druzí nebudou mít v dohledné době v agendě jakékoliv ozbrojené vystoupení. Jejich cílem je v minimální variantě šířit názor, že mezi autokratickým Ruskem a stále problematičtěji demokratickým Západem neexistují žádné podstatné rozdíly a bezmocnost obyčejného člověka ovlivnit svůj osud je všude stejná; v maximální variantě vnukat přesvědčení, že samostatná historie Čechů je historickým omylem a "manifest destiny" tohoto národa v době přítomné je nikoliv snad přivinout se k ruskému dubisku, ale stát se prostě jednou z jeho všeslovanských větví vysunutých na západ.

Tento zápas nemohou vyhrát ani nevyhrají příslušníci americké 82. výsadkové divize, ani kteříkoliv jiní zahraniční vojáci. Naopak, kdybychom je tu měli, "přátelé Ruska" by dostali jasný terč, po němž by mohli pálit beze všech ohledů a dokonce proti němu mobilizovat zbytkový nacionalismus. Jak by "dočasně přítomná spojenecká vojska" mohla zabránit například volebním ziskům proruských stran, jako francouzská Národní fronta, která právě doma vyhrála volby do Evropského parlamentu?

V konfliktech, kde dochází ke komplexní integraci politických, diplomatických, zpravodajských, ekonomických atd. komponentů s vojenskou silou, nelze v konečné instanci spoléhat výhradně na jakékoliv ozbrojence, tím méně zahraniční. Pokud občané nebudou mít jasno v tom, za co případně stojí za to bojovat, proti agresorovi bojovat nebudou. A nikoliv, mediální masáž ani národněobrozenecké orgie poučování prostého lidu nepředstavují vhodné nástroje mobilizace veřejnosti k obraně politického systému, který si s nimi v osobách všelikých kalousků nesčetněkrát vytřel pozadí a dal jim s pohrdáním najevo, že na ně naprosto kašle.

Základní problémy prostě nelze donekonečna obcházet a tvářit se, že neexistují: Evropské země všeobecně a Česká republika zvláště potřebují obnovit sociální kontrakt, který byl už na konci studené války v procesu demontáže. Poválečný "slušný kapitalismus" měl zajisté nesčetně much, ale také zřetelná pravidla - lidé v něm věděli, co dělat a co čekat, a že v nejhorším případě mají postaráno alespoň o sociální záchrannou síť. Exekutistán už s tímto "slušným kapitalismem" ani žádným jiným pomyslným alternativním systémem nemá společného takřka nic. A pak se někteří tolik diví, že občané nejásají nad představou, že každý občan ČR má jakousi samozřejmou povinnost radovat se z výdobytků místního tunelkapitalismu a nadšeně tendovat k položení vlastního (či lépe cizího) života na oltář jeho odhodlané obrany...

0
Vytisknout
7515

Diskuse

Obsah vydání | 30. 5. 2014