Je Stalinovo Rusko inspirací pro manažery britských univerzit?

30. 5. 2014

Z výzkumu Frederica Leea o dopadu zkoumání publikací příslušníků kateder ekonomie na britských univerzitách, , Research Assessment Exercise z roku 2008, vyplynulo, že nutnost, aby výzkumníci publikovali v neoklasických (prestižních, "diamantových") vědeckých časopisech, vedla k ostrému poklesu jmenování akademických pracovníků s neortodoxními názory a k ideologické homogenizaci postojů vědců. Vedlo to k zúžení oboru ekonomie a zabránilo to ekonomům, aby diagnostikovali problémy, které vznikly v bankovním sektoru v důsledku mnoha let jeho deregulace, a aby před nimi varovali.

Tato otázka může vyvolat ironický úsměv, avšak když jsem pracoval v archivech sovětských vzdělávacích institucí z konce dvacátých let dvacátého století, povšiml jsem si, že mnoho tehdejších dobových sovětských dokumentů jsou psány jazykem, jakého běžně používám, když píšu podání pro manažery ve své vlastní akademické instituci či pro grantové agentury, píše v britském týdeníku věnovaném univerzitnímu školství Times Higher Education profesor kulturologie a intelektuální historie na univerzitě v Sheffieldu Craig Brandist.

To mě zaujalo, a tak jsem udělal experiment. Vybral jsem typický text z archivní sovětské zprávy, v níž sovětský vědec ospravedlňoval své grantové agentuře svou práci. Přeložil jsem jej do angličtiny a mírně jsem ho pozměnil a přičlenil k závěru zprávy o svém vlastním výzkumném projektu. Sovětský text byl přijat bez námitek.

Byrokrati jsou všude, poznamenal jsem, jako Pavlovovi psi: zazvoňte na patřičné zvonce a začnou jim téct sliny. Ale sovětská zpráva způsobila, že začaly téct sliny jiným odborníkům v mém oboru. Byl jsem šokován, do jaké míry jsme v Británii ztratili citlivost vůči charakteristickým rysům institučního a ideologického rámce, který lze jen těžko považovat za vzor akademické svobody a intelektuální integrity.

Velký rozdíl mezi tím, jak se provádí výzkum v dnešní Británii a ve Stalinově Sovětském svazu je zřejmý, nejen proto, že oficiální cenzura a přímý státní útlak nejsou ve Spojeném království běžně důsledkem disidentských postojů. A kromě toho, školství bylo sovětskými politiky považováno primárně za státní, nikoliv soukromý kapitál.

Jenže podobnosti jsou pozoruhodně všudypřítomné. Jejich součástí je i požadavek, aby instituce mezi sebou soutěžily, dále podřízení intelektuálního úsilí externí metrice, vrávorání kateder a institucí od jednoho určeného cíle k jinému bez jakékoliv koherentní strategie, tlak na to, aby byl výzkum definován podle jeho významu pro ekonomiku a sociální soudržnost, důraz na význam manažerské taktiky odvozené z průmyslové praxe, a opakování vládních sloganů, kterých musíte používat pro grantovou agenturu, máte-li mít šanci na získání výzkumného grantu.

Když mě můj šéf katedry, který sám publikoval výzkum o období stalinismu, požádal, abych pro něho vypracoval svůj výzkumný plán na nadcházející pětiletku, paralely mezi dnešní situaci v Británii a ve Stalinově Sovětském svazu se staly fraškou.

Navzdory tomu, co se běžně usuzuje, vědecký výzkum za Stalina v Sovětském svazu nebyl pouští, na níž žili intelektuálové, zotročení či umlčení státem. V této době vznikly v Sovětském svazu snad nejvýznamnější literární a kulturní teorie celého dvacátého století, avšak docházelo k vážnému zkreslení práce akademiků a obrovské množství cenných výzkumných projektů bylo zničeno. Problém nebyl ani tak v tom, že by komunistická strana vnucovala akademickým výzkumníkům svou linii (v oblastech, jako je literární teorie, neměla strana linii), problém byl hlavně v tom, že došlo k erozi struktur, které oddělovaly vědecký výzkum od požadavků státu a od ekonomických imperativů.

Když akademičtí pracovníci chtěli prosadit své postoje jako vlivnější než postoje svých soupeřů, ve snaze získat zdroje a vliv, zjišťovali, že je daleko efektivnější obracet se na mocné mimo akademický svět. Čím blíže byl vědecký výzkum tomu, co zajímalo vládu a průmysl, tím více bylo možno nalézt podporu u nevědeckých držitelů moci, takže klíčové vědecké otázky byly zamlženy a zkoumání skutečnosti znemožnil ideologický konformismus.

Jsme stále ve větší míře obětí těchže trendů. Z výzkumu Frederica Leea o dopadu zkoumání publikací příslušníků kateder ekonomie na britských univerzitách, Research Assessment Exercise z roku 2008, vyplynulo, že nutnost, aby výzkumníci publikovali v neoklasických (prestižních, "diamantových") vědeckých časopisech, vedla k ostrému poklesu jmenování akademických pracovníků s neortodoxními názory a k ideologické homogenizaci postojů vědců. Vedlo to k zúžení oboru ekonomie a zabránilo to ekonomům, aby diagnostikovali problémy, které vznikly v bankovním sektoru v důsledku mnoha let jeho deregulace, a aby před nimi varovali.

Toto je systém všeobecné generalizace rozhodování na univerzitách, které vede k proměně šéfů kateder ve zbabělé funkcionáře, kteří jen realizují rozhodnutí, učiněná na vyšších úrovních byrokratické struktury. Důsledkem je požadavek plnění korporátního "plánu". Veškeré aspekty akademické práce jsou nyní měřeny indexy produktivity, manažeři odměňují své oblíbené stachanovce a nutí všechny ostatní, aby také pracovali 70 hodin týdně.

Naprostá nelogičnost předpokladů, které jsou u kořenů těchto snah zvyšovat výkon, byla jasně analyzována v nedávném článku o "managementu lidí" v mé vlastní instituci v tomto listě z 27. února. Náš ředitel oddělení "lidských zdrojů" (osobního oddělení) se vyjádřil, že všichni univerzitní pracovníci budou muset být "nejlepší", anebo budou muset "z naší organizace odejít". Není překvapivé, že mezi univerzitními pracovníky, vystavenými takovémuto stresu, stoupá počet duševních chorob. Paradigma převzaté z průmyslové výroby je neaplikovatelné na akademický výzkum a tvůrčí vyučování studentů - a to přece musí být podstatou univerzitního školství.

Avšak obrovským rozdílem mezi situací univerzitních učitelů za stalinismu a naší vlastní situací je v tom, že my máme svobodu se zorganizovat na obranu profesních standardů a pracovních podmínek. Organizovat akademické pracovníky je jistě velmi těžké, ale historie nám poskytla velmi důležité poučení, jak to s námi všemi skončí, pokud nevyužijeme svobody na obranu akademických priorit.

Podrobnosti v angličtině ZDE

0
Vytisknout
6317

Diskuse

Obsah vydání | 2. 6. 2014