Po Obamově projevu tikají hodiny k evropskému budíčku

30. 5. 2014 / Karel Dolejší

BBC včera přinesla plné znění Obamova projevu ve West Pointu s podrobnou kritickou analýzou severoamerického redaktora Marka Mardella. Analýza je užitečná, protože projev byl vrstevnatý a vždy je třeba vědět, zda řečník přednáší tu či onu větu jako vyjádření vlastního názoru a záměru, případně kdy jde o "úlitbu bohům" a snahu předejít kritice vlastní politiky ze strany "jestřábů".

Aniž bych chtěl dublovat Mardella, shrnu stručně, co vlastně Obama oznámil a jak to zapadá do kontextu rozvoje amerických kapacit různého druhu.

Americký prezident se přiklonil spíše na stranu intervencionistů, ale zároveň řekl, že jedny z největších omylů v dějinách USA vznikly příliš snadným a lehkomyslným rozhodováním o použití vojenské síly, takže práh pro vojenské intervence v zahraničí by se měl napříště výrazně zvednout.

Jinými slovy, Obama odmítl izolacionismus, ale zároveň kritizoval vojenský intervencionismus a pokračuje ve své dosavadní zahraničněpolitické linii zdůrazňující především nevojenská řešení.

Tomu odpovídá plánovaný rozvoj amerických vojenských kapacit. Pokud bude prosazena navržená reforma ozbrojených sil, USA už záhy budou mít pouze poloviční pozemní síly, než mnohem méně lidnatá Ruská federace (313 : 150 milionům i s Krymem) - která je, jak Obama tvrdí, "pouze regionální mocností" (v přinejmenším pěti různých světových regionech...). Kdyby tedy napříště hypoteticky chtěly USA upřít Rusku vojenskou cestou něco, co považuje za svůj vitální zájem, bez velmi silné pomoci spojenců v regionu by to absolutně nebylo možné. Na tuto "regionální mocnost" by v konvenční válce samy nestačily, o Číně ani nemluvě.

Samozřejmě, jsou tu různá čertova kopýtka. Za Obamy se masově vedly útoky bezpilotními letouny, což je jeden z nejkontroverznějších, ale pravděpodobně také nejkontraproduktivnějších způsobů vedení boje, v zemích, kde k oficiální americké vojenské intervenci nikdy nedošlo. Stejně tak se po izraelském vzoru vedly masivně speciální operace na cizím území. Ministr zahraničí John Kerry navrhuje zřízení pětimiliardového "protiteroristického" fondu, z nějž bude poskytována pomoc regionálním spojencům - a nikoho by nemělo překvapovat, pokud se jedním z prvních žadatelů o prostředky z tohoto fondu stane Ukrajina, tj. fakticky bude použit k tomu, co USA chápou jako omezování ruské územní expanze. Navíc se hovoří o podstatném navýšení vojenské pomoci syrským povstalcům jako o odvetě za ruskou anexi Krymu.

To vše je pravda, ale z pohledu obyvatele Evropy to ovšem není úplně nejpodstatnější. V Evropě je prostě podstatný fakt, že USA budou z hlediska klasické vojenské politiky, z hlediska plnohodnotných vojenských intervencí kdekoliv, uplatňovat podstatně opatrnější přístup - a že to nebude brzy ani tak důsledek specifických názorů jednoho poněkud atypického prezidenta, jako spíše strukturálních faktorů. S armádou, kterou budou mít po reformě, by si už USA těžko mohly dovolit byť jen jednu regionální válku v rozsahu Iráku, zatímco se kdysi honosily schopností vést dvě současně a ještě si uchovat strategické rezervy.

Z hlediska situace v Evropě je to důležité, protože kromě napříště dosti omezeného využití donedávna velice preferovaných expedičních jednotek v aliančních operacích to především signalizuje, se Evropa už nemůže do budoucna spoléhat na to, že by ji v případě jakýchkoliv problémů Spojené státy samy ubránily, jako to dnes fakticky dělá.

Čemu se příliš nerozumí je fakt, že výzvy samostatně v rámci Evropy balancovat vojenskou kapacitu Ruska, které každý rok zvyšuje výdaje na zbrojení o deset procent, zatímco většina evropských zemí výdaje na zbrojení naopak neustále snižuje, rozhodně nejsou součástí nějakých agresívních plánů k útoku na "bezbranné Rusko", ale alternativním přístupem k udržování rychle se měnící vojenské (ne)rovnováhy na kontinentě - poté, co dosavadní mechanismy udržování rovnováhy přestávají fungovat a starý světový řád se definitivně rozpadá.

Posledním mezinárodněprávním dokumentem upravujícím ve velkém rovnováhu vojenských sil v Evropě byla Smlouva o konvenčních ozbrojených silách v Evropě (CFE Treaty) z roku 1990, kterou některé země dosud úzkostlivě dodržují - Ruská federace však k nim už ani oficiálně od roku 2007 nepatří, odůvodňuje to rozpadem Varšavské smlouvy a budováním protiraketové obrany. Neexistuje však bezpečnost a stabilita tam, kde jedna strana odzbrojuje a druhá naopak zbrojí, protože dříve či později to stranu s převahou začne svádět k vojenským dobrodružstvím. Až dokud nebude reálné všeobecné odzbrojení - a třeba nebude reálné nikdy - neexistuje jiná možnost, než udržovat rovnováhu sil, pokud možno na co nejnižší úrovni. To bylo cílem politiků, kteří koncipovali smlouvu CFE.

Protože bezpečnost v Evropě v současnosti nemá žádný funkční základní mezinárodní dokument, který by upravoval vzájemný poměr sil potenciálních soupeřů, východiskem evropské bezpečnosti se buď stane úsilí o budování rovnováhy de facto, a to již s minimální účastí USA - nebo za jinak stejných okolností v blízké budoucnosti vznikne výrazná vojenská převaha na straně Ruské federace. Trendy jsou zřejmé a diskutovat lze jen o tom, za jak dlouho ceteris paribus bude mít Rusko jak výraznou převahu.

***

Evropský budíček bude plným procitnutím k vědomí, že evropská bezpečnost už nadále není zaručena - a že nelze hovořit o "nekonečné expanzi Spojených států" ve světě, kde už jiní regionální hegemoni naopak expandují sami na úkor slabších sousedů, aniž by tomu USA dokázaly zabránit. A sousedy regionálních hegemonů nelze automaticky "odfajfkovat" coby "agenty amerického imperialismu" jen proto, že hájí vlastní státní suverenitu a územní integritu podobně, jako ji jiní a jinde hájili proti americkým intervencím.

V nové hře neexistuje žádný "dobrý" a "špatný" regionální hegemon, žádné zájmy nejsou v principu spravedlivější než jiné, a centrálním bodem je nekonečné úsilí o dosažení stabilní rovnováhy sil - téma, které se v evropské politice ostatně neustále vrací přinejmenším od Metternicha, jak už v 50. letech dobře pochopil Henry Kissinger.

Pokud Evropa nedokáže vojensky balancovat Rusko už bez podstatné účasti USA, nemá před sebou v dlouhodobém výhledu jako samostatný politický útvar žádnou budoucnost, i kdyby se stal zázrak a nefunkční hospodářská politika EU začala kontinentu najednou přinášet nevídané bohatství.

Pro obyvatele Evropy je teď z bezpečnostního hlediska primárně důležitá regionální vojenská rovnováha, ačkoliv by samozřejmě neměl být lhostejný vůči všelijakým pokusům intervenovat z netransparentních důvodů a pod falešnými záminkami v Africe či kdekoliv jinde. Uvědomuji si ovšem, jak musí být pro některé zřejmě neskutečně obtížné pochopit, že neschopnost USA porazit s pomocí početné vlastní koalice a logistickou podporou Ruska za třináct let chudý, velmi mizerně vyzbrojený i vycvičený afghánský Taliban bez významných spojenců opravdu není důkazem neomezené vojenské síly této země, nemluvě už ani o skutečné moci. (Síla je schopnost někoho zničit, kdežto moc schopnost přimět jej, aby jednal v souladu s vůlí silnějšího. Spojené státy nedokázaly vojensky zničit Taliban, natož přimět Afghánce, aby se řídili americkými měřítky a hodnotami.)

A totéž samozřejmě platí i v případě Obamova projevu ve West Pointu, který tak jasně, jak to jen v daných politických parametrech lze přiznat, ohlašuje ústup od americké globální hegemonie k podstatně méně unilateralistické a měkčí strategii s omezenými vojenskými kapacitami.

0
Vytisknout
8581

Diskuse

Obsah vydání | 2. 6. 2014