Stručné srovnání: Počet brigádních bojových útvarů pozemních sil hlavních aktérů přítomných na evropském kontinentě s výhledem k roku 2020

31. 5. 2014 / Karel Dolejší

Ruská federace: Podle koncepce exministra Serďukova z roku 2008 měly mít ruské pozemní síly permanentních 40 bojových brigád - 1 opevňovací, 4 tankové a 35 motorizovaných. V září 2013 ovšem současné ministerstvo obrany oznámilo, že do roku 2020 vytvoří 40 dalších brigád. Tím dosáhne celkový počet bojových brigád ruských pozemních sil počtu 80. Žádná jednotlivá země, o nichž bude dále řeč, nemůže v roce 2020 s Ruskem působit ve stejné váhové kategorii - a jeho ozbrojené síly jsou na rozdíl od těch západních pod spolehlivě jednotným vedením.

Bělorusko: Pozemní síly této jediné evropské spojenecké země Ruské federace čítají 6 brigád.

Spojené státy americké: Podle reformy oznámené v červnu 2013 Pentagonem mají pozemní síly k roku 2017 sestávat z 32 brigádních bojových týmů. V Evropě mají USA v současnosti 8 bojových brigád a několik dalších menších či nebojových jednotek. Tento počet měl v Evropě dále klesat, není vyloučeno, že další redukce budou s ohledem na ukrajinskou krizi revidovány směrem dolů nebo zastaveny.

Spolková republika Německo: Bundesheer má v současnosti 7 vlastních bojových brigád - o jednu více, než Bělorusko - a podílí se dalšími jednotkami v síle zhruba 9 praporů na čtyřech vyšších mezinárodních jednotkách.

Velká Británie: Podle koncepce schválené v roce 2012 bude mít pozemní armáda k roku 2020 18 bojových brigád. V případě vítězství strany UKIP v příštích parlamentních volbách však není stále jasné, co se stane, protože tato politická formace právě zásadně přehodnocuje zahraničněpolitickou a bezpečnostní koncepci ve smyslu nezasahování do zahraničních ozbrojených konfliktů a vyjadřuje otevřené sympatie vůči Putinovu Rusku.

Francie: Pozemní síly mají 12 brigád a podílí se 2 prapory na společné francouzsko-německé brigádě. Strana s již dlouhodobě nejsilnějšími voličskými preferencemi, Národní fronta, prosazuje vystoupení z NATO a strategické spojenectví s Ruskem. OBĚ evropské jaderné mocnosti je tedy třeba vnímat jako potenciálně zahraničněpoliticky nespolehlivé partnery v kontinentálních aliancích.

Itálie: Italská armáda podle reformy z roku 2013 bude mít ke konci roku 2016 9 bojových brigád.

Polsko: Polské pozemní síly mají 14 bojových brigád.

Belgie: Belgické pozemní síly zahrnují 2 brigády.

Nizozemsko: Nizozemskou královskou armádu tvoří 3 brigády.

Dánsko: Dánská královská armáda má 2 brigády.

Norsko: Země má 1 brigádu působící na severu země, na jihu jsou umístěny především výcvikové útvary.

Portugalsko: Země má v Evropě 3 brigády.

Řecko: Teoreticky má tento selhávající stát až 18 permanentních brigád.

Turecko: Pozemní síly mají ekvivalent přibližně 40 brigád. V evropské části je permanentně umístěn pouze 5. sbor se 3 brigádami.

Španělsko: Má 8 brigád.

Postkomunistické země s výjimkou Polska mají armády disponující několika málo solidními útvary do velikosti praporu určenými do zahraničních misí, zatímco zbytek jejich sil je mírně řečeno druhořadého charakteru a do značné míry i problematické politické spolehlivosti - z podobných důvodů, jako ukrajinské ozbrojené síly.

Spojené státy s 32 brigádními týmy by zjevně samostatně nemohly k roku 2020 v Eurasii balancovat sílu ruských pozemních sil s 80 brigádami, ani kdyby se jinak nevěnovaly žádným "neruským" závazkům.

Vše ostatní je tedy otázka aliancí v Evropě, jinak řečeno kromě prosté statistiky také politické soudržnosti evropského aliančního systému, což představuje mnohem zapeklitější otázku. Pokud z evropské alianční struktury pro narůstající vnitropolitickou nestabilitu vypadne okrajově zapojené a k islamistické orientaci se klonící Turecko, byla by to navzdory relativní technologické zastaralosti tamních ozbrojených sil a okrajovému angažmá v Evropě statisticky větší ztráta, než v případě kterékoliv jiné členské země NATO. Obecně je však největším problémem prohlubující se politická roztříštěnost západních aliančních struktur.

Počítáme-li, že v Evropě zůstane po ukrajinské krizi stávajících 8 amerických brigád (což není příliš realistické); Turecko bude primárně zaměstnáno vnitropolitickými nepokoji, částečně nestabilitou na Kavkaze, ale zejména v kurdských oblastech, v Iráku a Sýrii; Británie s premiérem Faragem by byla v případných konfliktech s Ruskem neutrální; Francie s prezidentkou Le Penovou a rozpadající se ortodoxní Řecko se silným ruským vlivem také neutrální; hypoteticky politicky jednotné (?) evropské ozbrojené síly v relativně bojeschopném stavu (?) by potom mohly čítat přibližně 54 brigád. Bez americké účasti by šlo ovšem pouze o 46 brigád relativně slušné kvality postrádajících nad sebou dominantní politický prvek, neboť Německo tuto roli zjevně není ochotno přijmout.

Pokud si Rusko zajistí hranice s Čínou a nasadí ve Střední Asii pouze minimální síly nejvýše 3-5 brigád, jak samo plánuje, jedině znovu vyostřená nestabilita na Kavkaze by mu mohla účinně bránit v soustředění naprosté většiny sil na západním směru, kde je již stejně rozmístěna většina jednotek ruské armády a kde plánuje revizi postsovětských hranic. A události na Ukrajině už ukázaly poměrně operativní přesuny jednotek z Jižního vojenského okruhu do této krizové oblasti. Nebude-li tedy na Kavkaze hůře, než dnes, odečtěme pro tři ze čtyř ruských vojenských okruhů po pěti brigádách pohotovostních sil a dostaneme se k maximálnímu počtu bojových útvarů, které velení ruských ozbrojených sil může soustředit na některém ze směrů, včetně západního. Po roce 2020 to má být až 65 brigád.

Více jak čtyřnásobek počtu útvarů, jimiž disponuje polská armáda, a devětkrát více, než kolik mají německé ozbrojené síly. Samotné Bělorusko, jediný významný ruský spojenec, má co do počtu brigádních útvarů stejné pozemní síly, jako Belgie, Nizozemsko a Norsko dohromady.

Tabulkově je klíčovou hranicí pro klasický konvenční útok trojnásobná početní převaha, rozhodujícím faktorem při rozpoutávání útočných válek potom umění diplomaticky izolovat protivníky a porážet jednoho po druhém.