Souvisí ekologická krize s predátorským duchovním paradigmatem kultury?

15. 4. 2014 / Josef Šmajs

Vedle biofilní i útočné složky adaptivní strategie, které jako predispozice našeho druhu koření v lidském genomu, se dnes stále větší část světové kultury (civilizace) ocitá v zajetí nakažlivé ideje ekonomického růstu. Tato s přírodou neslučitelná idea není součástí lidského genomu, ale skrytého predátorského paradigmatu evropské kultury. Pochopit tuto dnešní situaci předpokládá uznat, že v kultuře se dlouhodobě neudrží nic, co by na straně člověka nemělo své biologické zakotvení. Ale právě tak důležité je uznat, že se v kultuře může po jistou dobu prosazovat i to, co bylo z lidského biologického základu v určité fázi kulturní evoluce jen hypertroficky posíleno, ale co lze v dalším kulturním vývoji odhalit, racionálně korigovat a přizpůsobit novým podmínkám.

Pouze jinak řečeno, vedle lidské biologické přirozenosti (genomu), která je společná všem kulturám a kterou změnit nemůžeme, se dnes ve společenských vědách musíme zabývat také druhou, patrně významnější příčinou dnešní protipřírodní orientace kultury. Je jí biologicky podmíněné, ale teprve antickou kulturou vytvořené predátorské duchovní paradigma. Toto kdysi oprávněné nastavení evropské kultury, vycházející z řecké mytologie, filosofie a vědy, je dnes nezbytné kritizovat a opustit. Nebezpečně vyhrocuje globální systémový konflikt technické spotřební kultury s pozemskou přírodou.

Lovecko-sběračské kultury přežívajících lovců a sběračů v Africe, v Jižní Americe a v Austrálii, které byly v malém měřítku skutečně predátorské, ale jejichž lidé se řídili nám všem společnou (vrozenou) biofilní i útočnou adaptivní strategií, jsou důkazem toho, že duchovní nastavení starých kultur ještě predátorské nebylo. Naši vzdálení předkové neznali vědecké ani filosofické abstrakce, v nichž se později posvátnost přírody ztratila. Přírodu bezděčně uctívali, přinášeli oběti jejím bohům, pociťovali pokoru a strach před každou vyšší nadosobní mocí.

Bylo již řečeno, že predátorské duchovní paradigma kultury, které je patrně hlavní skrytou příčinou její dnešní protipřírodní orientace, vzniká až v řecké antice. Řecké geometrické, matematické a filosofické pojmy, odvozené z rysů makroskopické úrovně smysly poznávané skutečnosti, svou racionální pádností způsobily podvržení idealizované přírody za přírodu skutečnou. Na místo dění a neprůhledných jemně uspořádaných struktur studovali řečtí filosofové jen stálé bytí a hypostazované abstrakce. Aniž by si to přáli, jejich genialita zakládala silně antropocentrický přístup, v němž idealizované veličiny nahrazovaly realitu a v němž byla aktivní, tvořivá a vysoce uspořádaná příroda překryta důmyslnými substancemi a atributy, příčinami a účinky. Teoretická elegance tohoto vidění skutečnosti, jemuž se dostalo obecně srozumitelné podoby v novověké galileovsko-newtonovské vědě, dodnes bohužel formuje žáky a studenty, nasazuje jim falešné brýle, jimiž nejsou s to rozpoznat, že dnešní parciální vědění, technika, výroba i politika nebezpečně rozšiřují lidské druhové sobectví. Úkolem filosofické ontologie a nových věd o kultuře je proto odhalit a kritizovat toto kdysi oprávněné predátorské paradigma.

Je také ekonomika predátorská?

Zaměření dnešní ekonomiky, která produkuje stále více spotřební techniky, informací, zábavy, služeb a předmětů umělé abiotické povahy, na jedné straně vyplývá z vládnoucího predátorského vztahu kultury k Zemi a na druhé straně tento vztah podporuje a upevňuje. Predátorské paradigma ekonomika nejen zpředmětňuje, ale také je legalizuje jako normu občanského i hospodářského chování. Ve vztahu k přírodě se totiž pro fungování ekonomiky (i dílčího podniku) v důsledku tradičního boje s přírodou prosadil princip, že firmy mohou provozovat a rozšiřovat podnikatelskou činnost (těžební, výrobní, dopravní, obchodní, finanční, informační, donucovací atp.) v souladu s historicky vytvořenými technologiemi a institucemi. Ve vztahu k protipřírodní kultuře, která je širším systémem podnikání a jíž musí být ekonomika jako její subsystém "podřízena", prý naopak postačuje, je-li o výsledky podnikání zájem, podaří-li se po zboží či službách vytvořit dostatečnou poptávku. Vyhroceně řečeno, postačuje, podaří-li se vyrobené zboží v souladu s platnými pravidly té které kultury co nejrychleji prodat (urychlit jeho přeměnu na odpad). Tato pravidla jsou ale pravidly dělení kořisti, jíž je dnes stále častěji úlovek s označením "neobnovitelný přírodní produkt".

Utajený trik dnešní predátorské ekonomiky spočívá nejen v tom, že s využitím přírodních věd dokázala uspokojit tradiční biologické potřeby lidí. Spočívá hlavně v tom, že dokázala méně naléhavé potřeby člověka, který se zdokonalovat a fyzicky růst nemůže, transformovat na potřeby naléhavé pro hospodářství, které v predátorském paradigmatu růst musí.

Rychle rostoucí ekonomika tak lidem na čas nabídla novou seberealizační příležitost. Ale fyzický ekonomický růst, založený na vědě a technologickém vykořisťování přírody, stále více nahrazuje živou lidskou práci prací technicky ovládnutých neživých přírodních sil. Tím na jedné straně vzniká téměř neřešitelný problém nezaměstnanosti, a na druhé straně se nebezpečně rozšiřuje umělé kulturní bytí na úkor úbytku a poškozování staršího, s člověkem sourodého bytí přirozeného. Člověk jako druh tak poprvé může vyhynout z vlastní viny.

Evoluce ekonomiky, v jejímž rámci se rozvíjela také technika a technosféra, je sice tvořivým protientropickým procesem, ale jen uvnitř umělého systému kultury. Hospodářská aktivita, na rozdíl od aktivity živých systémů, totiž nesměřuje proti růstu entropie na Zemi. Na evolučně vytvořené planetě, která kulturu nevytváří a do svého systému nezačleňuje, musí vyspělá ekonomika nákladně udržovat své umělé struktury. Právě proto rozšiřování výroby i spotřeby směřuje proti sofistikovanému systému života, který reprodukcí své přirozené uspořádanosti vesmírné entropii čelí a v konečné bilanci entropii Země snižuje (zvyšuje její uspořádanost).

Ekonomika je sice vůči kultuře namířena protientropicky, ale vůči přírodě entropicky (i když nejprve jen slabě a lokálně). Od počátku rozbíjí nejorganizovanější ontickou vrstvu planety, přirozené ekosystémy. Ty jsou totiž lidskou technologickou aktivitou relativně snadno ovlivnitelné. Po průmyslové revoluci (tedy už s pomocí vědy) se však ekonomika stále více obrací i proti ostatním evolučně vytvořeným strukturám, zejména proti přirozeně uspořádaným horninám, které považuje za pouhé suroviny či energii pro budování továren a lidských sídel. Později je využívá také jako suroviny a energii pro hromadnou výrobu a provoz spotřební techniky.

Člověk sběrač a lovec, který byl součástí přirozených ekosystémů biosféry, žil z normální přírodní nadprodukce, takže to, co jeho organismus z přírody čerpal, také přírodě v přirozené podobě vracel. Vracel jí výsledky svého biologického i kulturního metabolismu ve formě, která byla s neživou i živou přírodou onticky slučitelná. A tento způsob převážně biotické závislosti jednoduché kultury na přírodě se v modifikované formě reprodukoval i v pozdější neolitické společnosti. Ta sice už zjednodušovala přirozené ekosystémy (např. vypalovala lesy, hubila snadno polapitelná zvířata i velké predátory) a byla nucena reprodukovat svou jednoduchou materiální kulturu (zejména sídla, chovaný dobytek, zemědělské stavby, rybníky, cesty, nářadí), ale produkty metabolismu lidí a zvířat, ani obnova převážně biotické ("dřevěné") materiální kultury, biosféru vážněji nepoškozovaly. Také proto nemusely být tyto dva různé metabolismy -- přirozený a kulturní -- až do začátku 20. století přísně oddělovány.

Produktivní a spotřební zátěž přírody, dvě různé složky zátěže, z nichž každá má ještě složku biotickou i abiotickou, se zřetelně oddělují až po průmyslové revoluci. Svým synergetickým účinkem i dnes přírodu nevratně poškozují. Kdysi totiž spotřební zátěž nezahrnovala ani umělé hmoty a pro přírodu neznámé chemické sloučeniny, ani spotřební techniku a její zplodiny.

Pozemské přírodě jako globálnímu výrobnímu podniku, který v pustém a studeném vesmíru vytváří podmínky i všechny polotovary pro lidské podnikání, nebyla dosud přiznána ani náležitá ekonomická hodnota, ani analogická morální a právní subjektivita, jakou má v protipřírodní kultuře každý podnik. Příroda je však nadřazeným hostitelským systémem kultury, s jehož pomocí či na jehož úkor každé podnikání probíhá. Přiznáváme-li subjektivitu, tj. schopnost poznávání, rozhodování a ontické aktivity (tvořivosti) člověku nebo výrobnímu podniku, jak ji vůbec můžeme upírat systému, jenž spontánně vytvořil člověka i předpoklady jeho podnikatelské subjektivity a který svou přirozenou produktivitou uspokojoval životní potřeby našich předků dávno před vznikem kultury a jakékoli hospodářské činnosti s umělými výrobními postupy? Jak ji můžeme upírat systému, jenž je mocnější než globální kultura a který o jejím (i lidském) osudu s konečnou platnosti rozhodne?

Podaří se ustoupit a vytvořit ekonomiku biofilní?

Ještě v období, v němž kultura nebyla ekologicky ohrožená, se velkým novověkým myslitelům zdálo, že předmětem filosofie a humanitních věd musí být člověk, který byl od antiky považován za míru všech věcí. Vztahy mezi lidmi a sociálními skupinami se jim jevily jako důležitější než svébytnost a umělá struktura kulturních systémů, než technologicky zpředmětněné vztahy kultury k přírodě. Současně s tím mnozí badatelé věřili, že člověk už není přírodní bytostí, že díky kultuře stojí nad přírodou a že narůstající občanská svoboda, rozvoj člověka a mezilidských vztahů budou optimalizovat také vztahy kultury k přírodě. Falešnost tohoto předpokladu se plně ukazuje až dnes.

Nekritické nadřazování člověka (i kultury) nad ostatní přirozeně vytvořené produkty přírody snahu překonat ekologickou krizi zbytečně komplikuje. Měli bychom proto včas opustit staré axiologické teorie, v nichž se podřízený vztah kultury k přírodě převracel. V klasické axiologii převládal názor, že hodnota vzniká teprve a pouze lidskou činností, popřípadě lidským hodnocením, tj. rozpoznáním užitečných vlastností předmětu, systému či ideje pro člověka hodnotitele. Ale to je hluboký omyl. Tak jako biologický druh primárně nevzniká jeho praktickým či teoretickým rozpoznáním, nýbrž onticky, tzn. je konstituován přirozenou evolucí, také hodnoty vznikají onticky: přirozenou nebo kulturní evolucí. (Myšlenku dvou způsobů vzniku hodnot zastává i gnoseologicky zaměřený myslitel K. R. Popper. Srovnej Popper, K. R. Věčné hledání. Intelektuální autobiografie. Praha: Prostor 1995, s. 186.)

Přírodní hodnoty tedy existují objektivně, byly vytvořeny přirozenou evolucí, byly vzájemně sladěny a uspořádány tak, že vytvářejí vysokou hodnotu přírody o sobě. A protože kultura je dočasný, na přírodě závislý a vůči ní opoziční systém, všechny kulturní hodnoty, a to nezávisle na tom, že byly vytvořeny člověkem a pro člověka, musíme poměřovat také nepodmíněnými hodnotami přírodními. Uzrál čas, abychom tuto obecnou metodologickou zásadu uplatňovali i při analýze zvláštních hodnot ekonomických.

Například lidská práce, která zhodnocuje původně přírodní předmět pro kulturu, musí tento předmět jako evolučně vytvořenou hodnotu nutně znehodnocovat pro přírodu. Práce totiž narušuje strukturu, celistvost a integritu přírodních předmětů i přirozených ekosystémů. I když to ve zdravé a málo narušené přírodě bylo zpravidla biologicky oprávněné a v měřítku planety téměř neznatelné, v přírodě kulturou obsazené a dobyté nadměrná hospodářská činnost i lidská spotřební aktivita přírodu destabilizují, nevratně poškozují.

Hospodářská činnost totiž organismy, přírodní struktury a procesy z přirozené souvislosti (z přírodního řádu) vytrhuje, upravuje je a orientuje je jiným (nepřírodním) směrem. Musí jim tzv. "přidat hodnotu". V ekonomické teorii, ačkoli to zní neuvěřitelně, příroda zatím hodnotu o sobě nemá. V pracovní teorii hodnoty přidává hodnotu přírodním strukturám teprve lidská práce, tj. účelově zaměřené přírodní síly uvnitř člověka. Iluzi zhodnocování přírody lidskou prací totiž napomáhá fakt, že přírodní procesy nebo předměty ve své většině nemohou lidské kulturní potřeby uspokojit. Některé z nich mají sice ničím nenahraditelnou užitnou hodnotu (např. čistý vzduch, voda, příznivé klima), ale podle dnes platných ekonomických teorii nemají (neměly by mít) hodnotu kulturní.

Podle konvenčního ekonomického myšlení má být výroba prostředkem kulturního "zhodnocování přírody". Ale hlubší podstata problému, které se ekonomické teorie nevěnují, spočívá v tom, že proces zhodnocování přírody z hlediska kultury je fakticky jejím ničením a znehodnocováním z hlediska přírody. Tento proces není totiž pouze privatizací a zcizováním části přírody kulturou. Jde o zcizení bez možnosti návratu původnímu účelu i původnímu "majiteli". Jde o krádež spojenou s rozbitím či poškozením původní přírodní formy, kterou, až výrobek doslouží, už nebude s to obnovit ani kultura, ani příroda.

Dokážeme obnovit úctu k Zemi?

Aldo Leopold na klasickém antickém příkladu ukazuje, co je zamlčeným předpokladem každého morálního vztahu. "Když se bohům podobný Odysseus vrátil z trojské války, pověsil na jediném provazu tucet otrokyň ze své domácnosti, které podezíral, že se za jeho nepřítomnosti chovaly nemorálně...Dívky byly jeho majetkem..." A autor dodává: "Země, tak jako Odysseovy otrokyně, je stále ještě majetkem". (Leopold. A. Etika země. In: Závod s časem. Texty z morální ekologie. Praha: MŽP 1996, s. 36.)

Na tomto jistě smyšleném příběhu dobře vidíme, že morální vztah předpokládá úctu a respekt k předmětu, jehož se týká, že předpokládá uznání "subjektivity" předmětu. Prosadit morální vztah lidí k přírodě, podobně jako proces biofilní transformace ekonomiky, znamená proto uznat přírodu jako subjektivitu, jako nejvyšší hodnotu ekonomickou a politickou. Dále to předpokládá teoreticky a hodnotově rehabilitovanou přírodu zahrnout do předmětu všech společenských věd včetně ekonomie, politologie i základního školního vzdělání. Znamená to zajistit, aby vztah k přírodě jako ničím nepodmíněné hodnotě -- jako nejvyššímu mravnímu principu globalizující se kultury -- byl respektován právem i politikou.

V biofilním duchovním paradigmatu, tj. v rámci všeobecně přijaté spolupráce kultury a ekonomiky se Zemí jako s celoplanetárním "výrobním podnikem", by každé podnikatelské predátorství mělo být trestné. Naopak, vzájemná spolupráce mezi podniky byla nejen samozřejmá, ale také výhodná pro člověka, ekonomiku, kulturu i přírodu. Příroda jako plně automatizovaný výrobní podnik totiž "umí" z vlastních abiotických i biotických surovin nejen bezodpadově vyrábět, ale také spolehlivě recyklovat všechny své amortizované produkty. (Biosféra ročně produkuje asi 200 miliard tun biomasy v sušině, která se průběžně rozkládá a znovu využívá pro růst živých systémů. Pro širší veřejnost může být překvapivé, že celá polovina biomasy je tvořena bakteriemi, tj. prokaryonty. "Prokaryonta zůstala hojná i po vzniku eukaryont. Dokonce jich ještě přibylo díky tomu, že se živila organickým odpadem a jako paraziti. Celková biomasa prokaryont na Zemi se podle některých výpočtů rovná celkové biomase eukaryont." Mayr. E. Co je evoluce. Praha: Academia 209, s. 71.)

Historicky bezprecedentní proces biofilní transformace ekonomiky může sice spontánně probíhat také iniciativou zdola, tj. ekologickým chováním spotřebitelů a novým obsahem produkce malých a středních podniků, ale vzhledem k nezbytnosti radikálně změnit paradigma, tj. pravidla podnikání v globálním měřítku, se na přípravě této transformace musí podílet vysoká teorie -- filosofická ontologie. O vlastní prosazení pravidel v rámci nového biofilního paradigmatu se ovšem musí pokusit i nově filosoficky koncipovaná ekonomická věda.

Ale i bez této vědy již víme, že pokud by pozemská příroda nebyla nynější spotřební kulturou zbytečně přetěžována, mohla by, tak jako kdysi, z velké části recyklovat i její odpad a amortizované produkty (konstrukcí ovšem předem přizpůsobené požadavkům pomalého entropického procesu přírody). Bojovat v novém biofilním paradigmatu s přírodou by mělo být spojeno nejen s morálním odsouzením či s neodpustitelným hříchem, ale i s právním proviněním. Příroda je nejen nejvyšší hodnotou a absolutní mocí nad lidmi a kulturami, ale i přirozenou matkou všech lidí a kultur. Snad jen pro obecně nízkou úroveň biologického a filosofického vzdělání dnešní veřejnosti může nynější pragmatická politika svým souhlasem s rabováním Země "ústavu" planety nechápat a beztrestně porušovat.

0
Vytisknout
2983

Diskuse

Obsah vydání | 17. 4. 2014