Chrobáci

16. 4. 2014 / Cyril Podolský

Otřel si řidič dodávky, brzy ráno, na odpočívadle zadnici zmuchlanými novinami. A to po té, co si za přilehlou lavičkou ulevil. Z pohledu lidského společenství nepěkný a nechutný akt. Z pohledu lidského...

Jinak tomu už bylo z pohledu dvou kolemjdoucích hovniválů.

"Tolik štěstí! To je zázrak, příteli! A hned dvojí!" zjihnul starší hovnivál.

"Dvojí?" pokukoval po lidské stolici zvědavě mladší -- hovniválek.

"No jistě!" poskakoval radostně stařec. "Jak dlouho už jsme si neuváleli kuličku? A teď?

Taková nádherná čerstvá stolice a hned u ní, vidíte to? Čerstvé noviny, dnešní!"

"Aha... ," zapřemýšlel nechápavě mladík. "A co?"

Stařík se rozjařil ještě víc. "Co, ptáte se, příteli? Potrava i kultura v jednom. A v obrovské hojnosti. A spadla přímo z nebe!"

Hovniválek nečekal a začal z toho božího daru válet kuličku. Naproti tomu starý hovnivál se pohodlně usadil ve zmuchlaných novinách.

"Co to tam děláte, mistře?" ptal se udýchaně mládenec.

"Co by? Čtu si. Jen válejte klidně dál. A víte co? Když uválíte jednu i pro mě, řeknu vám, co píšou! ...Je to čerstvé!" Lákal hovnivál mladíka k dílu. Hovniválek souhlasil, samotného jej čtení příliš nebavilo a válení mu šlo docela dobře. A tak staříkovi nezbývalo, než splnit slovo.

"Píší tu o vzpouře, víte?" podrbal se hovnivál na nožičkách. "Píší, že v nějakém městě jedné země se lidé vzbouřili a policie do nich začala střílet. A že se to chování policie nelíbí velmoci, ke které teď chováme přátelství, a tak se to tedy nelíbí ani nám." Vysvětloval.

"Naopak v jiném městě, stejné země se také vzbouřili lidé a policie do nich také začala střílet. A že to chování policie se naopak tentokrát té velmoci líbí, a tak se tedy líbí i nám."

"A co na tom?" válel už druhou kuličku hovniválek.

"A co na tom? To všechno se zase nelíbí jiné mocnosti, ke které jsme chovali přátelství před tím." Usmál se vrásčitý chrobák "A její nelíbení se zase nelíbí bývalé velmoci, ke které jsme chovali náklonnost před oněma dvěma. Nemáme to jednoduché, víte? Musíme vždycky přesně vycítit, co si kdo přeje, abychom mu vyhověli. A nejen vyhověli, nejlépe i předčili jeho očekávání. A ještě lépe: abychom plnili očekávání, která se od nás ani neočekávají, ale mohla by být očekávána, víte? ...není to zkrátka lehké myslit si a psát tak, jak očekáváme, že se to od nás očekává."

"Vy jste mi ale mudrlant, mistře! Kam na ty myšlénky chodíte, u všech všudy?" Posadil se chrobáček na jednu z kuliček.

"Jen poslouchejte, moudré rady věkovitosti nepovlávají ve větru! Mám na to i takový deník. Začal ho psát už můj praprapradědeček. Ukážu vám ho, až dozrajete. A vůbec, co sedíte? Práce vám jde přece od ruky. Uválejte pro nás ještě dvě kuličky, až tudy půjdeme zpátky!"

Mladý hovnivál poslechl a válel. Válel ale pomaleji, to jak přemýšlel.

"A to, co jste říkal, mistře? To se týká jen lidí, co čtou ty noviny, nebo i nás, hovniválů?"

"Nás všech, všech v téhle malé, ale důležité zemi. Možná nejdůležitější na celém světě. Vždyť, která zemička dokáže udržovat tak dobré vztahy s tolika velmocemi? A možná, že si nevybírají ony nás, ale my je... Možná, že my ve skutečnosti rozhodujeme, která velmoc se na kterou má hněvat... Všichni nám závidí, příteli!"

Hovniválkovi už sotva stačily síly. Třetí kulička byla hotová.

"A co když si to všechno budeme chtít jednou myslet jen tak, sami za sebe? Co když se nebudeme ptát, co si o tom našem myšlení může myslet nějaká ta velmoc? Třeba by se s námi přátelila dál a třeba by si nás i bez toho vážila, ne?"

Starý podrážděně zvedl hlavu od novin: "A co bysme z toho měli? Stejné je to tady u nás i u lidí, u všech zdejších. Najdeme si nějakou tu zadnici, co největší. A pak ji bez ptaní doprovázíme, ať se hne kam chce. Vždycky se v ní nějaká ta potrava najde -- a taková, příteli, na ulici neleží... tedy většinou ne. A kdyby se náhodou zdálo, že z té zadnice dlouho nic nevypadlo, můžeme do ní vlézt a třeba i hluboko, však ono se tam něco vyšťourá, věřte mi!" kázal moudře starý chrobák.

"A napadlo by vás přitom té naší zadnici vyprávět, že za dvěma kopci sedí jiná, která se utírá jinými novinami a že bychom si v nich také jednou rádi početli? Že ne? Tak vidíte. Lepší počkat, až se k nám nějaké ty hyždě přiblíží samy a přimknout se k nim. Pevně. Ono to nebývá navěky, věřte mi, i přestože se to často v těch pomačkaných kouscích novin můžete dočíst... ale vy stejně čtete jen málo, že?"

"A ti lidé, zdejší..." dokončil udýchaně poslední kuličku hovniválek. "Ti, co píšou i čtou ty noviny. Proč oni to dělají? Ti přece žádné kuličky neválejí, žádné zadnice tedy nepotřebují?"

"To byste se divil, příteli!" zapýřil se moudře hovnivál. "I oni mají nad sebou nějaké zadnice, vždycky je měli. To je prostě koloběh řití v přírodě, rozumíte mi? Jen jsou ty jejich zadnice mohutnější a důležitější. Měli je nad sebou odedávna: za monarchie, za války, za komunismu, za demokracie... pořád byla nějaká ta zadnice k mání. A že větší? Co už? Vždyť jsou to naše zadnice společné. Lidem i broukům. Žijeme přeci v jedné zemi."

Mladý hovnivál se opřel do své kuličky: "A mistře, nevezmeme kousek těch novin s sebou? Abysme tu moudrost v nich nezapomněli!" uvažoval.

"Prosím vás! Za pár týdnů či měsíců najdeme podobnou potravu zas. Třeba i na stejném odpočívadle. A zas bude zabalená v nějakých těch novinách. Vsadím se, že moudrost v nich bude stejná, jen přátelská velmoc se možná změní. Ale to, věřte mi, není pro naši věc nijak důležité. "

"Myslíte, pro to vlezdo..." navázal chápavě mladý.

Stařec ho přerušil: " ...říkejme tomu spíš jen prdeláctví, příteli. On ten výraz sice tolik nevysvětluje, ale také tak neprovokuje, víte? A slezte z té koule a odpočiňte si na chvilku, zasloužíme si to oba."

"Rozumím vám," lehl si hovniválek do trávy. "Ty noviny tu tedy necháme."

Starý chrobák se spokojeně pousmál a podal mladíkovi svůj deník.

"Myslím, že jste dozrál. Tohle jsou daleko starší myšlenky. No, jen se přemožte a čtěte!"

A chrobáček se spokojeně uvelebil a četl: "Pamatujou si: nikdy nebojujou sám! Držej se při zemi! Myslej si svoje, ale neříkaj to nahlas! Koho chleba jedí, toho píseň zpívaj! ..." četl dál.

"Moudrý deník," pomyslil si, než usnul. "I když je to psané starým jazykem, jak moderně to zní!"

0
Vytisknout
3629

Diskuse

Obsah vydání | 18. 4. 2014