Omlouvá nás sebekritičnost?

6. 2. 2012 / Alex Koenigsmark

Odcházení, nebo jak hru omylem nazval jeden známý grafik, Stěhování, je skutečně v mnohém velmi zajímavý kus. Jak napsal v Britských listech Miroslav Tejkl, Havel se v ní postavil "svému celoživotnímu dílu s obrovskou svobodou".

Není to v jeho díle poprvé. Largo Desolato, kde disident zejména žádá, aby jeho manželka koupila játra, na která má chuť, neustále jí zahýbá a vůbec je značně v dezolátním stavu, je totiž velmi podobný text, i když podle mého privátního názoru divadelně lepší.

K tomu: "Jan Čulík, "Havlovo filmové Odcházení: Překvapivě účinná a hluboká omluva od bývalého prezidenta" ZDE

Ovšemže, opravdu inteligentní bytost si je vědoma rozpornosti svého počínání, často vynuceného spoustou okolností, okolím, politickým postavením, závazky atd, nicméně se z týchž důvodů rozporně chovat nepřestane, jelikož nemůže. Přečtěte si Štrougalovy memoáry, jsou toho svědectvím.

Tato schopnost ji odlišuje od sebe zbožšťujících narcisů, kteří se na trůně mění v neomylné modly. Odlišuje ji jako člověka, výsledný efekt politického působení je tím ovšem nepoznamenán.

Otázka zní, jestli nás to omlouvá.

0
Vytisknout
3197

Diskuse

Obsah vydání | 7. 2. 2012