O kapitalismu a nihilismu aneb Boj o přežití a nikoliv o smysl světa

6. 2. 2012 / Veronika Sušová-Salminen

Článek Jakuba Stadlera Na cestě za svobodou: Boj o smysl našeho světa je směsí naivity a bohužel i nepochopení. Zároveň je ale dobrou ukázkou toho, jak kapitalismus skrytě legitimizuje sám sebe pomocí zdánlivě neekonomických pojmů, diskurzů a tzv. univerzálních hodnot. Jedním z nich je třeba pojem svoboda či dokonce svoboda jedince a svoboda volby.

Například David Harvey vidí úspěch dnešního neoliberálního modelu kapitalismu právě v jeho rétorickém spojení s myšlenkami svobody jedince. Stejně tak se nás současný kapitalismus neoliberálního střihu snaží přesvědčit o tom, že on je jedinou (nedokonalou) možností společenské organizace. There is no alternative. Nezavání to náhodou totalitarismem, který rovněž vidí sám sebe jako jedinou, správnou možnost? Přitom kapitalismus se paradoxně snaží inovovat ve všech oblastech, které mu přinášejí zisky. Společenskému systému to ale upírá. Prý je všechno tak, jak je, více méně v pořádku. Žijeme na konci dějin, nebo jak píše Stadler "Přestaňme naivně věřit v neomezenou schopnost lidského rozumu alternativu vymyslet".

Stadlerův text se nás snaží přesvědčit o tom, že tu kapitalismus byl vždycky, že je jakousi inkarnací podstaty přirozených lidských vztahů nebo dokonce podstatou člověka. V tom bych autorovi oponovala. Existence trhu nebo obchodní výměny a hospodářských vztahů automaticky neznamená, že se jedná o kapitalismus, ani nutně neznamená, že se z ní musel rozvinout právě kapitalismus. Kapitalismus vznikl ze zcela specifické konstelace, v níž měl obrovskou roli koloniální výboj a střet s kulturami Druhého v tzv. Novém světě. To jeho bohatství umožnilo bezprecedentní akumulaci kapitálu v evropských zemích ležících na březích Atlantického oceánu. A byla to rovněž nová koloniální zkušenost a nutnost legitimizace zotročení a často brutální exploatace obrovské masy lidí v Novém světě, které ukázaly na nové možnosti ekonomické expanze a zároveň pomohly ke konstrukci ideologie pokroku, civilizačního poslání a rozvoje. Kapitalismus je ale více než jenom trh a hospodářské vztahy, jelikož, jak poznamenal F. Braudel, aby mohl být úspěšný, musí operovat také v rovině politické, kulturní nebo ideologické.

Arnošt Gellner napsal, že moderní společnost je jediná společnost fungující na principu věčného růstu. Už dlouho před ním si Marx a Engels všimli toho, že buržoazie potřebuje expandovat ve všem a všude k tomu, aby kapitalismus mohl dobře fungovat. Kapitalismus je, stejně jako moderní společnost, založen na vidině a nutnosti kontinuální expanze -- respektive růstu. Tato představa je podle mě to destruktivní, co bychom se měli snažit reflektovat. Kapitalismus jako systém společenské organizace svým honem za růstem a expanzí naleptává či ničí nejen společenské i mezilidské vztahy, ale především naše prostředí, a kontinuálně přispívá k tomu, aby se životní prostředí zhoršovalo, čímž v podstatě ohrožuje existenci života na planetě Zemi. Kapitalismus zcela přetransformoval lidský vztah k přírodě, která se stala jenom dalším prostorem pro zajištění růstu a profitu, něčím odkud si bereme cokoliv se nám hodí a k čemu se částo chováme s brutalitou, nad kterou zůstává rozum stát. Nevšimla jsem si, že by tento aspekt Stadlerův text slovem zmínil. Přitom člověk, společenská organizace či společnost jsou absolutně závislé na svém přírodním prostředí. Stejně tak nijak nereflektuje skutečnost, že současná neoliberální forma kapitalismu začala "vyjídat" a "vyprazdňovat" své vlastní společnosti a stát v honbě za novými trhy. Privatizaci a komercializaci vztahů v oblastech jako je školství, věda nebo zdravotnictví, kdy se z žáků, studentů, pacientů i umírajících stávájí klienti v rámci zprivatizovaného systému, jehož primárním principem je zisk, autor článku vůbec nereflektuje.

V tomto kontextu se mi zdá zřejmé, že hledat příčiny v institucích a snažit se je reformovat není nic než ztráta času. Tyto instituce neexistují v nějakém vakuu, ale jsou přímo závislé na kapitalismu jako společenském systému. Nemohou v tomto smyslu překročit svůj stín, protože jejich problémy jsou problémy kapitalismu. Podle Stadlera je ale hledání alternativ k němu ztrátou času. Já osobně vidím problém v tom, že představa, že můžeme kapitalismus "polidštit" každodenní reformní prací či péčí, je představa naprosto naivní. Dokud budeme žít v systému, který je postaven na snaze o neustálou iracionální expanzi a růst směrem "někam", když už očividně není kam, reforma institucí nebo péče o věci bude nejen ztráta času, ale také způsob další multiplikace kapitalismu samotného.

Myslím, že autor ve své naivitě v podstatě nerozumí nebo nechce rozumět tomu, co je to kapitalismus a na jakých principech funguje. Jinak by těžko mohl například tvrdit, že věřitelé nevěděli co dělají, když půjčovali svým dlužníkům bez ohledu na budoucnost a možné konsekvence. Jejich cíl byl přitom zřejmý -- maximalizace zisku. A v rámci svých možností se naopak postarali o to, aby to byli právě dlužníci, kdo něvěděl co dělá a nemohl domyslet důsledky svých rozhodnutí, protože právě na tom byl založen jejich zisk.

Paradoxně je ale Standlerův text v některých pasážích velmi anti-kapitalistický. Například v případě, kdy píše o vzdělání:

"Mějme naopak ambici, aby nás zajímaly věci podstatné, a ty jsme pak dovedli dělat sami a s radostí. Každý si umí určit, co pro něj ještě má smysl vědět a přestože se najdou tací, pro které má smysl nevědět nic, nechme jim to a nenechme se jimi odradit, každý je prostě jiný a všichni mají své místo."

Problém je, že toto by bylo možné snad v jiném druhu společnosti, nikoliv ale v kapitalistické společnosti s určitou dělbou práce. V tomto druhu společnosti není možné nechat jedny nevědět nic, protože z kapitalistického hlediska je vzdělání dalším nástrojem zisku. Jak by k jeho akumulaci sloužili ti, co nevědí, neumí nic? Stačí jen letmý pohled na současné reformní pokusy ministra Dobeše, které zcela jasně vycházejí vstříc neoliberální formě kapitalismu a snaží se orientovat český vzdělávací systém směrem k jeho lepšímu využití na trhu. Stačí si také vzpomenout na nedávná slova prezidenta Klause o vysokoškolském vzdělání jako soukromé investici každého jedince do své budoucí ceny na trhu práce. Stručně řečeno, je to zase systém a principy na kterých funguje, co určuje obsah i účel vzdělávání.

Příčinou současné krize není ani nezdravá sebedůvěra ani ztráta víry. Je to bohužel mnohem prozaičtější -- příčinou krize je krize růstu, neschopnost dál růst a zvětšovat zisky. Ve společnosti, která je na myšlence růstu založena, je toto samozřejmě klíčový problém, který má potom zpětnou reakci ve všech sférách společenského života (systému). Otázkou tedy rozhodně není "jak aktualizovat naši organizaci, tak aby neztratila smysl", jak autor praví. Není možné aktualizovat něco nebo reformovat něco bez toho, abychom nejdříve změnili základy na kterých staví. Musíme se ptát po tom, jaký že má naše organizace smysl?

Nihilistický není ani tak antikapitalismus, ale především současný kapitalismus sám. Hledání alternativ k němu se naopak zdá v daný moment a v dané situaci jedinou racionální volbou. Problémem je naše zakotvenost v mentalitě kapitalismu a neschopnost představit si svět bez kapitalismu. V tomto smyslu se obávám, že jsme přestali být svobodní už dávno.

Citovaní autoři a jejich práce:

Harvey, David: A Brief History of Neoliberalism (Oxford 2005)
Gellner, Ernest: Národy a nacionalismus (Praha 1993)
Marx, Karl -- Engels, Friedrich: Komunistický manifest (Praha 1970)
Braudel, Fernand: Dynamika kapitalismu (Praha 1999)

0
Vytisknout
4938

Diskuse

Obsah vydání | 8. 2. 2012