Vládnou nám dělníci

8. 2. 2012 / Michal Rubáš

K často opakované námitce, že tvůrci, vykonavatelé a vykladatelé právních norem upravujících postupy při vymáhání dluhů jsou bezcitní idioti, mám nejméně dvě zásadní připomínky.

Příjmová bilance nejvyšších úředníků podřízených ministrům a premiérovi této vlády hovoří pro dispozici k velmi hlubokým citům účasti a altruismu na straně současných vládních politiků. Mají tedy slitování, přinejmenším s těmi, kteří tvrdě pracují. Jejich pečovatelské instinkty k níže postaveným jsou dokonce tak silné, že zavdávají příčinu k podezírání ze škodolibosti: Nechce snad česká vládní pravice přeplácením svých zaměstnanců zaútočit na jejich konkurenceschopnost a tím se jim nadobro pomstít? V záplavě svých citů už zapomněli, že schopnost konkurovat je nejdůležitější a že se v České republice po léta pracně budovala nízkými mzdami a systematickým vytvářením komplexní chudoby zaměstnanců.

Už uvedené naznačuje, že protiústavní postupy soudních exekutorů ukázkově zapadají do konzervativně liberální linie politických opatření, a to vedle takových skvostů jako je rovná daň, komercializace školství a zdravotnictví nebo otevřenost domácího trhu dovozu produktů dětské a deklasované práce z otrokářských zón tzv. volného obchodu. Snadno se šířící bezvýchodná chudoba, jež dnes a denně ukusuje svá sousta z řad dosavadních příslušníků střední třídy, je systémově žádoucím faktorem konkurenceschopnosti české národní ekonomiky. Masová chudoba zvedá motivaci uchazečů i stávajících zaměstnanců přijmout jakékoli pracovní podmínky, byť sebevíc nedůstojné.

Chudoba se ale sama nevytvoří, obzvláště ne v civilizovaných zemích se silným vnitřním trhem a rozvinutým systémem veřejných služeb. A přesně to jsou překážky, které musí překonávat neoliberální politik a jeho saturovaný úředník: 1. silný a mnohostranně rozvinutý vnitřní trh, který se vždy vyznačuje vysokou zaměstnaností (a tudíž tlakem na růst mezd a větší rovnost v odměňování) a 2. sebevědomý veřejný sektor, který rovněž nabídkou kultivovaných pracovních pozic udržuje v celé ekonomice mzdy nad hranicí přežití a pracovně právní standardy v mezích slušnosti.

Zatímco nejvyšší podřízení ministrů a premiéra dřou jako koně, předhánějí se ve zjednodušování veřejných a sociálních služeb a pracují do úmoru na rušení pracovních míst a na přesunu státních prostředků do soukromých firem, musí si ti méně výkonní klást otázku po příčinách stále dost intenzivní voličské podpory pro tuto konzervativně liberální destrukci. Z jakého důvodu se obyčejní lidé vyslovují pro deregulaci zákoníku práce a cen základních komodit? Pro to, aby je liberální politik privatizací centralizovaných zdrojů, z nichž většina vznikala kolektivním úsilím po generace, připravil o prostředky k životu? Či pro to, aby stát předával vládu globálním finančním spekulantům?

Nelze si představit žádný racionální ani ekonomický argument pro schvalování takové politiky. Co kdyby se dnes kupříkladu dva čínské okresy usnesly, že v České republice skoupí veškeré podniky a pozemky a učiní z naší neoliberální bašty třeba zábavní park nebo velkovýrobnu ponožek? Chtěl bych využít svého práva na informace a dozvědět se, který z principů ekonomického liberalismu by tomu zabránil -- byla by to a) liberalizace, b) deregulace, nebo c) privatizace? Možná znají odpověď na Vysoké škole ekonomické. Prosazovat zásadu, že vše je na prodej, navíc v podmínkách astronomických nerovností aktiv jednotlivých "hráčů" na trhu, není nic jiného než prosazovat restauraci poddanství.

Nefunkčnost rozumu ve věci pravicově ideologických preferencí už před nějakou dobou objasňovala analytická psychologie: lidé jsou systémově zbavováni možností seberealizace, jsou vydáni napospas volné hře sil (přelévání kapitálu či chování deregulovaných zaměstnavatelů), které nemohou kontrolovat, pociťují existenční nejistotu a bezmoc. Na tyto stavy slabosti, nedostatečnosti a méněcennosti reaguje automaticky nevědomí, jež vyplaví směrem k povrchu neopracované motivy velikášství, moci a síly. Tato nevědomá kompenzace se politicky kanalizuje do podoby deklaratorních postojů vyzdvihujících sílu a schopnosti individua, neboť autor takových proklamací očekává, že jeho sociální okolí usoudí, že hovoří z vlastní zkušenosti a že i on je takovým individuem. Výpady ze strany pravicově smýšlejících proti myšlence solidarity a vzájemnosti mají sdělit jediné: hlásím se k síle, jsem pro "přirozenou" nerovnost, protože já sám jsem silný; pro rovnost a solidaritu jsou ti slabí, kolektivní. Tak vzniká podpora "volnému trhu" stejně jako podpora fašismu nebo ideologickému balastu, z něhož se skládá klasický sociální darwinismus (balastem tu myslím vše kromě konstatování morfologických změn ve fylogenezi). Tak se ustavuje uzavřený okruh, jímž si kapitál zajišťuje politickou podporu: kapitál coby "trh" vše rozkládá, atomizované individuum se cítí zranitelné a méněcenné a v záchvěvu sebepozdvižení volí kapitál, což opět prohloubí jeho společenskou méněcennost.

Mám zato, že k přerušení tohoto koloběhu fiktivního sebezhodnocování a faktického sebesnižování je zapotřebí oddělit kapitalismus od jeho (iluzorní) morálky, jíž obaluje svou podstatu, a ukázat, že všechny hodnoty, jež mu jakoby propůjčují lesk, tento maloměšťácký dějinný vynález negují.

Komičnost té situace není pouze v tom, že silný a schopný musí teprve politicky deklarovat, jaký přirozeně je. Humorné je i to, že "přirozená" hierarchie se má projevit ve společenském prostředí, které se zpravidla pokládá za uměle či konvenčně vytvořené, navíc v prostoru tržní ekonomiky, v níž se má společnost vertikálně diferencovat finančním úspěchem či držitelstvím peněz -- a na penězích toho vážně moc "od přírody" vidět není.

Peníze naopak představují anti-přírodu, moc zahlazovat a kompenzovat výchozí nerovnosti. Na penězích není vidět, odkud jsou (jaká síla se v nich skrývá), a je po nich taková poptávka mimo jiné proto, že zakrývají původní nedostatky, jež by se projevily v rovné soutěži, tzn. vykupují ze soutěže.

Nechť si čtenář představí hypotetický stav naprosté materiální rovnosti, daný např. tím, že všichni lidé zdědili po předkovi ve stejném okamžiku stejnou sumu peněz, jež každého zajišťuje. Teprve v tomto okamžiku by vyšla najevo "přirozená" nerovnost, fyzická a mentální převaha či méněcennost (samozřejmě relativní k nahodilosti sociálního prostředí). A tento stav ideální rovnosti příležitostí k projevení nerovností, již by jistě i Darwin uvítal (neboť znamená nejlepší vyhlídku na nejkvalitnější genofond, nedeformovaný ve svém utváření socioekonomickými bariérami), by trval tak dlouho, než by se uplatnily vlivy familismu, nepotismu, klientelismu a (zčásti s tím spojeného) chaotického přelévání peněz, jak je známe z kapitalistické ekonomiky, jež je ekonomikou vytvářející umělé a nahodilé nerovnosti.

Vyznavač "přirozené morálky", morálky síly, se tu darwinisticky jeví jako zajatec naděje slabých: nechť anorganická homogenita peněz pohltí můj svéráz, mé chyby, má zvláštnosti, přikryje mou neúplnost a zbaví nutnosti konfrontace ze společné startovní pozice. Praktický závěr je následující: Kdo se hlásí k sociálnímu darwinismu, kdo chce, aby se ve společnosti projevily mentální či fyzické nerovnosti, měl by hlasovat pro snižování materiální nerovnosti, tedy pro dekomodifikaci (odtržnění) zdrojů, pro jejich kolektivní (tj. demokratickou) kontrolu -- za tím účelem, aby peníze coby umělý faktor umělé nerovnosti omezily svoji účinnost.

V 19. století se jeden anarchistický autor domníval, že státní moc plánovitě v občanech vytváří pocit méněcennosti, aby je přesvědčila o tom, že na ní naprosto závisí. Za cílené destabilizace sebepojetí jedinců a některých společenských vrstev se do nich vládnoucí síla snaží implementovat potřeby a především modely jejich uspokojování, které shodou okolností odpovídají formám jednání, jimiž znejistělí lidé podporují stávající moc, která tak může plynule pokračovat v podrývání jejich identity a suverenity. Člověk tak bývá přesvědčen, že jedná ve vlastním zájmu, ve skutečnosti slouží cizí, pro něj nepřátelské moci.

V současném kontextu nejde pouze o konkrétní živelné spotřebitelské preference, které ustavují mocenskou a ekonomickou centralizaci a tím nadvládu bankéřů, ropných či telekomunikačních magnátů apod., kteří ji přirozeně promění v politickou moc nad svými "zákazníky" a později jejich dětmi. Spolu s tím probíhá i mnohem důležitější, snad podprahové morální provazování s držiteli politické a ekonomické moci: Jako konzumenti přirozeně vnímáme devastaci sociální a ekologickou, jež je zhuštěně přítomna v našem oblíbeném výrobku; vnímáme válečná strádání, která stojí za dobýváním ropy; zneužitou dětskou práci v našich počítačích; tu nejkrutější genocidu, jež v Kongu věrně provází těžbu vzácných kovů a jež se tak kondenzuje do našich mobilů, jimiž si domlouváme zábavu; astma a alergie dětí, jež provozujeme se svými automobily atd. Tato morální sounáležitost s vládnoucí elitou, tj. zpravidla neuvědomovaný pocit spoluviny, se na straně ovládaných projevuje jako podpora této elitě a bude vždy (vedle výše zmíněného atavistického egoismu) příčinou tendence k jejímu obhajování, a to i proti vlastnímu ekonomickému zájmu.

Navažme pokusnou tezí, že společenská ohroženost a pocit morální podřadnosti, jež představují pohon i tmel kapitalistického systému, nejsou ve skutečnosti příčinou obligátní bezcitné a ctižádostivé hrabivosti, nýbrž celá kauzalita je opačná: Je to ideologicky impregnovaná zištnost, která více než jiné extrovertní orientace udržuje člověka hluboko pod jeho vývojovými možnostmi a mimo dosah a zcelující vliv jeho skutečné vnitřní ceny, aby mu nabídla perspektivu dostat se ze stavu prázdnoty a materiálního či statusového nepohodlí do stavu prázdnoty a nepohodlí uprostřed materiálního a statusového pohodlí. Oficiální ideologie lidi odklání od jejich vlastní hodnoty, protože kapitalismus potřebuje typy méněcenné, nevzdělané, ziskuchtivé a ctižádostivé. Bez nich by nebylo služebnictva ani nadvlády.

Tu se hodí připomenout, že než vystoupili géniové moderní doby, tedy Thomas Hobbes, Thomas Malthus a Charles Darwin, vládla všude na světě představa, že osobní ziskuchtivost je buď duševní choroba nebo příznak té nejnižší, zpravidla "otrocké", povahy. Proti moderní "maximalizaci zisku" coby motoru vývoje člověka i společnosti se co nejdůsledněji stavěly védský brahmanismus, buddhismus, taoismus, platónismus, stoicismus, novoplatónismus, gnosticismus, křesťanství atd. Pro Platóna je například vlastnický pud účinný pouze v "dělníkovi" (jde o psychologickou, nikoli profesní kategorii), který coby člen nejnižší společenské vrstvy nebyl by jinak pohnutelný k lidské činnosti než vidinou osobního profitu. Platónovi mnoho záleželo na tom, aby těmto charakterovým gigantům, jež dnešní ideologická antropologie prohlašuje za univerzální typy, nenáležela ve společnosti žádná rozhodovací pravomoc.

Problém je v tom, že silná vazba na vnější předměty či statusové symboly snižuje intenzitu vědomí, a pokud mohu soudit, spatřovaly všechny zmíněné starověké koncepce v jeho prohlubování základní antropologický cíl. Majetnickou orientací zesláblé a rozptýlené vědomí vyklízí prostor různým rudimentárním psychickým formacím (které dokonce mohou konkurovat funkci já) a ty vždy zužují vjemové pole, čímž se proud duševní energie urychluje a nezadržitelně obrací ven. (To je základ korelace mezi inteligencí a zdrženlivostí.)

Když se podíváme na to, jak fungují nejvýznamnější "manažeři" mezi našimi ministry, jak příslušný ministr nechává do KRNAPu dovážet agenturní otroky, jak Bárta by nejraději zadal stavby domácí infrastruktury čínské nízkonákladové firmě, jak outsourcuje Drábek a jak Dobeš táhne realizaci spousty nesmyslů typu státní maturity jenom z toho důvodu, že tyto "joby" tu dlouho "ležely", že se tu o nich jenom mluvilo a že je dlouho nikdo neměl odvahu dotáhnout do konce", uvědomíme si, že tito lidé představují typově tažnou sílu, bez jakéhokoli, natož státnického, nadhledu. Někdo před nimi prostě řekl, že je třeba něco "ušetřit" nebo něco "spustit" -- a oni jedou, oni makaj. -- Na druhou stranu kdyby se někdo například před Josefem Dobešem zmínil, že je už dlouho třeba odklidit sníh před mojí chalupou, možná bych dokázal ocenit i kladné stránky manažerské povahy.

0
Vytisknout
6883

Diskuse

Obsah vydání | 10. 2. 2012