Nejde o pečlivé čtení, ale o smysl a pochopení

11. 2. 2012 / Jan Mertl

Diskuse o případu pana Máši se "hezky" rozvinula -- bohužel jak je v Čechách typické, nikoli v rovině empatické, velkorysé a podporující, ale v rovině diskusí o slovíčko a toho, jak kdo co pochopí. Zkusím tedy stručně vysvětlit, proč problém vůbec není v pečlivém čtení, ale spíše v tom, jak daleko v diskusích zajdeme a v tom, jak na problém nahlížíme. Předesílám současně, že já osobně opravdu panu Mášovi konkrétně pomoci nemohu, ale nemyslím si, že by mne (stejně jako ostatní autory) to diskvalifikovalo při věcné diskusi o současné realitě -- navíc je zřejmé, že pan Máša je v podstatě pouze jeden z mnoha lidí v podobné situaci, jen se o nich nepíše.

V případě pana Máši selhaly standardní mechanismy zapojení člověka do sociálně-ekonomického prostředí, zjednodušeně řečeno, jeho životní situace není kompatibilní s požadavky jeho okolí ve smyslu jeho bydlení a nároků na platby, k nimž příjmy jeho rodiny nepostačují. Pan Máša, alespoň podle svých vyjádření, navíc neprosí o dobrovolnou solidaritu ve smyslu příspěvků na nájem, prosí o práci, tedy je ochoten si vyřešit svoji situaci sám -- pokud ovšem někdo bude ochoten jeho služeb využít. Proč jsem tedy psal o dobrovolné solidaritě? Protože v tom vidím klasickou sociálně-politickou situaci: standardní, předvídatelné mechanismy selhávají a daný člověk se obrací na druhé lidi (ne na stát, standardní legislativně dané možnosti už byly zřejmě vyčerpány nebo z hlediska pana Máši nejsou schůdné), aby mu pomohli. Dobrovolnou solidaritu tedy vidím v popsaném případě nikoli v rovině (např.) finančních příspěvků na nájem, ale i v tom prostém faktu, že by někdo ze čtenářů případně pomohl (pokud k tomu má možnost, jistě to není jednoduché) panu Mášovi sehnat zaměstnání. Pan Máša se prostřednictvím Britských listů na čtenáře obrací -- já osobně v tom prosbu o dobrovolnou (solidární) pomoc vidím.

Druhá věc je tam, že i kdyby pan Máša "jenom" popsal svoji sociální situaci bez toho, aby chtěl pomoci s nalezením práce, tak je problém podobný, pouze by tam nebyla přítomná možnost vyřešení této situace vlastním přičiněním. Jak jsem napsal ve svém původním článku: významná sociálně-politická otázka je jiná: zatímco např. manažer, sportovec nebo bankovní úředník by takovéhle dilema, pokud by nechtěl, ve stáří řešit nemusel, tak pan Máša je po celoživotní aktivitě řešit musí. V tomhle směru se ukazuje, jak velkou roli mají peníze v současné společnosti a jak jejich nedostatek tlačí lidi do extrémních a nepříjemných dilemat, v tomto případě týkajících se jejich bydlení.

Z reakcí některých čtenářů, tedy pana Groha a paní Šporkové, je zřejmé, jak na problém nahlížejí. Paní Šporková poukazuje na to, že konfigurace rodiny pana Máši je "zvláštní", protože se o něho neumějí postarat, a dokonce poukazuje na svoji rodinu, kde to chodí lépe. Na mne to působí tak, že se jedná o nepřímou výtku ve smyslu, že kdyby si to pan Máša zařídil jinak, problém by nebyl tak velký. K článku pana Groha jsem už reakci napsal, opravdu si myslím, že světový řád kvůli podobným případu není nutné měnit, jen ho stačí doplnit o mechanismy, které jejich výskyt omezí (ale jejichž užitečnost právě oponenti typu pana Groha, Urbana či Šporkové asi těžko pochopí).

Podstata totiž spočívá v tom, na jaké úrovni problémy řešíme. Pokud situace dojde tak daleko jako v případě pana Máši, je už obtížné to vyřešit uspokojivě. A dokonce věřím i tomu, že postoje oponentů jsou v zásadě dobře míněné -- prostě se seriózně zamysleli nad situací a poctivě se pokusili poradit, včetně toho, že uvažovali o významu některých pojmů a nad tím, jestli na danou situaci sedí nebo nikoli. Částečně je jejich postoj i respektující ve smyslu "vím, že to je těžké", ale v daném prostředí prostě nemohou (nebo nechtějí) víc řešit, což je nutno zase respektovat ve vztahu k nim.

Co v tomhle pohledu, který je pro českou kotlinu v posledních letech příznačný, ale naprosto chybí, je pochopení hloubky problému, který řešíme, a toho, jak jsou tyhle rady slabé z hlediska konkrétního člověka a jeho životní situace a jak těžké (i když nikoli nemožné) by to asi bylo říci panu Mášovi do očí. To chápe paní Mertová, protože se v podobné situaci ocitla. Současně v nich naprosto chybí reflexe prostředí, v němž se ty věci odehrávají a jeho nekritická akceptace -- je opravdu neskutečné, že lidé v České republice nechápou výskyt podobných situací jako impuls ke změně ve smyslu nastavení takových pravidel, podmínek a strategií (společenských i individuálních), které by výskyt podobných jevů omezily nebo vyloučily, a to i na principu prevence a respektu k různým životním trajektoriím. To osobně považuji za největší problém, a proto jsem napsal svůj původní článek.

V prostředí, kde tento pohled převažuje, se v podstatě nelze dobrat rozumných řešení v oblasti sociální politiky nebo zvýšení životní úrovně, protože vždy, když se začne mluvit o těchto otázkách, skončí diskuse tak, jak jsem popsal. Tedy v rovině racionální, objektivní rady, a nebo diskuse o příčinách toho stavu, případně nekritické akceptace výchozích poměrů a posunutí všeho na individuální odpovědnost, čímž se intrapsychicky zbavíme nutnosti věc řešit. Jenomže to je přesně to, co v těchto případech už nepomáhá. A jak vidno, rozumné diskuse o zlepšení podmínek ve smyslu kritické reflexe daného sociálně-ekonomického prostředí nejsme, asi, schopni.

Současně bych rád zdůraznil, že mi není úplně příjemné takto podrobně o panu Mášovi psát a používat jeho případ jako kazuistiku současných sociálních poměrů. Proto chci závěrem popřát panu Mášovi hodně zdraví a odkázat laskavé čtenáře na původní článek s jeho prosbou, pokud by případně někdo z nich byl schopen na ni pozitivně reagovat.

0
Vytisknout
4138

Diskuse

Obsah vydání | 14. 2. 2012