Bílá, modrá nebo hnědá demonstrace před právnickou fakultou v Plzni?

14. 2. 2012 / Tomáš Schejbal

V podmínkách globální krize, během níž dochází k zásadním strukturálním proměnám doprovázeným zostřováním sociálních a politických konfliktů prakticky všude ve světě, včetně aktivizujícího se hnutí studentů, které nově zasáhlo také Českou republiku v podobě nezávislé iniciativy Za svobodné vysoké školy, vzniklého z bezprostředního podnětu, kterým je snaha Dobešova ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy likvidovat autonomii veřejných vysokých škol a podřídit je politickým a komerčním zájmům, jak zní stanovisko akademické obce Univerzity Karlovy (UK), 1. a 8. února 2012 demonstrovaly stovky studentů Fakulty právnické ZČU v Plzni před svou Alma mater proti dosud nepravomocnému rozhodnutí akreditační komise o neudělení akreditace fakultě pro magisterské obory z důvodu nedostatku učitelů s plným úvazkem a zanedbávání vědeckého výzkumu, a na 15. února chystají další akci.

Kmenových pedagogů na plný úvazek je na FPR ZČU v Plzni jen několik, zatímco většina z nich má své stálé úvazky na Univerzitě Karlově či na jiných vysokých školách. Toto rozhodnutí by fakticky znamenalo zrušení fakulty a pro studenty nutnost buďto přejít na jinou univerzitu, v tom horším případě se studiem skončit a hledat si práci v situaci, kdy dle nového nařízení Drábkova ministerstva práce a sociálních věcí musí každý, kdo je nezaměstnaný déle než dva měsíce, přijmout veřejně prospěšné práce, nechce-li přijít o podporu.

FPR v Plzni je nechvalně proslulá díky své pověsti o klientelismu, rozdávání, respektive prodeji titulů, kdy se fakulta zdála být pokusnou laboratoří neoliberální koncepce vysokého školství, kde není jasné, zda je student produktem nebo klientem. Pověst, za kterou je zodpovědné bývalé vedení v čele s doc. Milanem Kindlem a která nebyla výrazně napravena ani bývalým děkanem Pospíšilem, který byl zároveň coby děkan aktivní politik a člen ODS, čímž byla de facto významně narušena politická autonomie fakulty.

Díky své neschopnosti prosadit oba věcné návrhy zákonů o vysokých školách a o finanční "pomoci" studentům, za čímž se neskrývá nic horšího než jejich faktické zadlužení bankám, vyvolal odpor akademické veřejnosti, což vyústilo 27. ledna 2012 v setkání akademické obce UK, kde byly oba věcné návrhy jednomyslně odmítnuty a poté se konal protestní pochod. Protest nejen studentů, ale celé akademické obce se rozrostl z Prahy do dalších měst, do Brna, Hradce Králové, Českých Budějovic, Plzně a dále v podobě hnutí Za svobodné vysoké školy, které ve spolupráci s akademickou obcí připravuje v jednotlivých městech týden protestních akcí 27. 2 až 2. 3. 2012.

A nyní se vraťme zpět k protestům studentů právnické fakulty v Plzni a podívejme se, jaký je jejich vztah k dalším protestním studentským hnutím, zejména k hnutí Za svobodné vysoké školy, ale také k politickým stranám a vládě Petra Nečase.

Podnětem se tedy stalo neudělení akreditace komisí, jejíž předsedkyní je prof. Dvořáková. Mohli bychom se zeptat samotných studentů, proč se ke své budoucnosti nestavěli aktivně už dávno, kdy byla situace na jejich škole mnohem horší a kdy mohli té současné předejít. Ano, museli by se postavit vedení a měli tudíž co ztratit.

Položme si ale otázku jinak. Proč demonstrují až teď a proč právě teď? Počet pouličních protestů vzrůstá, a ačkoli akademická obec FPR podle svého vyjádření příliš nesympatizuje s těmito prostředky, rozhodla se je nyní použít a šance ke koordinování protestů využili studenti, kteří jsou shodou okolností členy Mladých konzervativců (MK) přímo napojených na ODS, a jiných politických organizací. Zatímco TOP09, ač sama aktivně prosazuje neoliberální reformy, podporuje protestní studentské hnutí proti Dobešovi (VV), který má zase podporu ODS, premiéra Petra Nečase i Václava Klause, který jej označil za "nejlepšího ministra školství". Ve vládní koalici tak došlo k určitému rozkolu a mohli bychom se tedy domnívat, že MK instinktivně vycítili, že studentské protesty Dobešově reformě a ODS určitě neprospějí, v studentském hnutí mohou spatřovat soupeře a jisté ohrožení a proto se rozhodli jednak rychleji než tento soupeř a použít jeho prostředky, kterými jsou přímé akce v ulici, ačkoli dosud MK a ODS demonstrace a stávky často označovali za nedemokratické nátlakové prostředky. Vtloukají tak klín navíc mezi studentské hnutí.

Tuto domněnku o jejich politické chytrosti ale vyvrací fakt, že aktivisté jak ve své rétorice, tak na svých transparentech mají potřebu bojovat s imaginárním Velkým druhým, jak by řekl Slavoj Žižek, kterým jim je v tomto případě předsedkyně akreditační komise prof. Dvořáková, které připomínají především bývalé členství v KSČ, aby si tak mohli ospravedlnit svůj boj jako boj proti komunismu více jak 22 let poté, co padl. Pokud tito lidé opravdu věří tomu, že hrozba pro jejich politické orientaci vyhovující uspořádání společnosti sedí v akreditační komisi, nezbývá než je označit za tupce. Nicméně je to alespoň nakrátko užitečný nástroj, jak mezi studenty vyvolat falešnou antikomunistickou náladu a zatemnit kritické uvažování o krizi současné společnosti, kterou je třeba spíše řešit a ne před ní zavírat oči nenávistnou propagandou. Předákům nicméně nevadí, že jejich nově zvolený děkan doc. Jan Pauly byl v letech 1978 až 1988 soudce z lidu u Obvodního soudu pro Prahu 1 a proto je zjevné, že antikomunistická rétorika vůči akreditační komisi je ryze účelová a prázdná.

A kdo jsou tedy vůdci a přední aktivisté studentů plzeňských práv?

Jakub Sivák, student prvního ročníku oboru právo, jeden z koordinátorů a mluvčích protestů a člen Mladých konzervativců. Používat jako argument jeho politickou orientaci jistě rozhodně nestačí, protože zrovna tak by mohl být členem například Mladých sociálních demokratů a bylo by to stejně legitimní. Podle § 2, odst. 10 zákona o vysokých školách "je "nepřípustné zakládat a organizovat činnost politických stran a politických hnutí". Tento zákon sice nebyl porušen, budeme-li ale brát za slovo etický kodex akademické obce, je nelegitimní na akci pořádané akademickou obcí na akademické půdě propagovat politické organizace a jejich ideologie. Účastnit se univerzitní politiky je jistě dobrý start k politické kariéře a hodnoty jako kariéra a úspěch mladým konzervativcům nejsou cizí. A proto se Sivák nebojí využívat svých kontaktů na European Democrat Students (EDS), jimiž jsou Mladí konzervativci členskou organizací a kteří jsou studentskou organizací Evropské lidové strany, aby na demonstraci, jež se odehrává přímo před budovou fakulty, jako mluvčí studentů oznamoval veřejnou podporu EDS a Mladých konzervativců jejich protestu. Navíc rakouská sekce EDS se rozhodla napsat dopis akreditační komisi s cílem podpořit fakultu a její protestující studenty. Jakub Sivák se mohl s žádostí o podporu obrátit například na Radu vysokých škol, Západočeskou univerzitu či na hnutí Za svobodné vysoké školy, které se neváže k žádné výlučné politické straně, ideologii ani náboženství, stejně tak mohla ale tato iniciativa včas veřejně vyjádřit podporu studentům FPR, což se však zatím nestalo, byť je iniciativa se studenty a jejich skutečnými zájmy bezpochyby solidární. Iniciativa byla navíc již dostatečně medializována, aby o její existenci Sivák věděl, on se však rozhodl obrátit na svůj politický tým, jehož podporu šikovně medializoval a dík zjevným zkušenostem s PR také prodal svou modrou šálou uvázanou kolem krku, nezakrytě symbolizující politickou orientaci na akci, do níž stranická politika nepatří. Nekopal tedy za zájmy všech studentů, ale zájmy své organizace. Aby toho nebylo málo a do akademických záležitostí se okatě nevměšovaly jen politické organizace provázané s politickými stranami, podle deníku Právo na akci vystoupil také plzeňský biskup František Radkovský. Působení biskupa jistě nebylo politické, jako je tomu u kardinála Duky, nicméně šlo o vměšování se církve do záležitostí necírkevní veřejné školy. Přestože je povinností členů akademické obce bránit akademické svobody a nezávislost jak na vlivu politiky, byznysu ale i církve, jak to činí Hnutí za svobodné vysoké školy, těmito uvedenými a zjevně nelegitimními způsoby došlo k zasahování do akademické záležitosti vnějšími silami, které se do ní nemají co plést.

Prostřednictvím Siváka jsou tak MK, jejich předsedou je účastník protestů, student pátého ročníku oboru právo a člen ODS Jiří Fremr, zásadním aktérem protestu. Jiří Fremr, který se v roce 2011 ocitl před soudem za ublížení na zdraví a poškozování cizího majetku, přičemž se při vyšetřování jeho případu dopustil křivé výpovědi a věc se s poškozeným snažil vyřešit mimosoudně pomocí peněz, aby prý nevypadal před blížícími se volbami špatně. Tedy předseda MK, kteří urychleně na svých webových stránkách poskytli podporu studentům práv, aby ji mohl Fremrův politický kolega Sivák obratně využít.

Za zmínku stojí také další z aktivistů a sice čtyřicetiletý student čtvrtého ročníku práv Petr Štilip přijatý za éry doc. Kindla, bývalý člen ODS a bývalý krajský šéf proklausovské Machovy Strany svobodných občanů, který svého času kandidoval za Suverenitu Jany Bobošíkové, jež je úzce spojena s pravicově autoritářskou až fašistoidní iniciativou D.O.S.T., jíž byl až donedávna předsedou bývalý kandidát krajně pravicové Národní strany Ladislav Bátora a kterého vystřídal Tomáš Semín z Občanského institutu, jež je zas mateřským působištěm Romana Jocha, sympatizanta bývalého diktátora Augusto Pinocheta. Stejně jako Fremr stanul Štilip na lavici obžalovaných, na rozdíl od něj však za zpronevěru 1,5 milionu Kč. Petr Štilip se navíc na demonstraci 8. února neštítil D.O.S.T. propagovat svým transparentem. A to na akci pořádané akademickou obcí na akademické půdě, čímž se dopustil poškození dobrého jména své Alma mater a porušení imatrikulačního slibu. Na jiné škole by byl podroben disciplinárnímu řízení, ne tak na právech v Plzni. Vzhledem k politické orientaci a morálnímu profilu tohoto politika lze jen těžko uvěřit, že by jeho skutečným úmyslem byl boj za akademické svobody, právo na vzdělání pro všechny sociální vrstvy a hodnotu, jakou je lidská rovnost a svoboda.

Podíváme-li se na symboliku demonstrace z hlediska politické kultury, její modří předáci ji nazvali "bílou", na klopy si připíchli bílé stužky a budovu fakulty ozdobili bílou lilií, jež je mimochodem symbolem bourbonské větve dynastie Kapetovců a v době Francouzské revoluce se i se svou bílou barvou stala symbolem nepřátel tohoto emancipačního hnutí... Bílá barva měla ústy organizátorů symbolizovat čistotu a nevinnost fakulty, studentů a učitelů, snad s výjimkou Jiřího Fremra a Petra Štilipa, kteří jsou svým morálním profilem součástí problému, kvůli kterému má fakulta špatnou pověst, přestože rozhodnutí akreditační komise padlo ze zcela jiného důvodu. Rétorika se nesla ve stylu politického kýče dobra a zla, který modrým agitátorům imponuje, přičemž symbolem dobra byla fakulta v čele s bývalým soudcem z lidu Paulym a studenti jako Jiří Fremr a Petr Štilip, zatímco symbolem zla byla zlá "rudá" akreditační komise. Zodpovědnost za hrozbu uzavření školy je tak zcela falešně přenášena na akreditační komisi, zatímco vedení školy v čele s Paulym díky populistické akci zůstává nedotčeno a plzeňští právníci stojí se zavázanýma očima nad propastí a definitivně začnou padat, až se podívají na zem. To bude možná pozdě...

Představme si, že by se studentské demonstrace na konci roku 1989 chopili uvědomělí svazáci, již by kanalizovali směrem k podpoře KSČ a jejího vedení v čele s Miloušem Jakešem proti "antisocialistické" opozici a položme si otázku, zda se o něco podobného nepokouší pánové Sivák, Fremr a Štilip, byť barvy, časy i hesla jsou jiné, ale obsah zůstává stejný? Další podobnou modelovou situaci bychom mohli nalézt u loňských událostí na Šluknovském výběžku, kdy byla nespokojenost lidí vyvolaná sociální krizí a vyloučením kanalizována směrem od těch, kteří krizi zavinili, směrem k těm, kteří jsou ještě chudší, totiž k Romům. Podstata problému tkví v tom, že nespokojenost je kanalizována od skutečného problému k problému falešnému, v případě plzeňských práv od části vedení fakulty a některých pochybných studentů, jako je Petr Štilip, k akreditační komisi. Nespokojenost studentů se podaří kanalizovat tím správným směrem teprve tehdy, až si uvědomí, jaké jsou jejich skutečné zájmy, jak, s kým a proti komu je hájit. Děkan Pauly, Jakub Sivák ani Jiří Fremr a už vůbec ne Petr Štilip jejich skutečnými obhájci nejsou, stejně jako není jejich přirozeným spojencem Josef Dobeš a vláda Petra Nečase.

0
Vytisknout
5637

Diskuse

Obsah vydání | 15. 2. 2012