Nejen Státní opera v Praze na rozcestí

9. 2. 2012 / Ivo V. Fencl

(Úvahy, otázky, vzkazy a vize věrného abonenta)

Jen nedůslednost a selhávání médií veřejné služby? Nebo i lenost a podjatost?

Na rozhlasovém videu Rádia Česko se v bojích o pražskou Operu, které skrytě i zjevně trvají a gradují přibližně pět let, se konečně letošního února 19. 1. 2012 dovídáme, že se tam děje něco zase opravdu nepěkného. To víme všichni, kdo Státní operu pravidelně léta navštěvujeme jako abonenti- diváci a ještě sledujeme internetové diskuse -- např. na webu Opera Plus- a čtvrtletník Opera, který bohužel zřejmě už také přestal vycházet na rozdíl od obdobného reprezentačního informačního zpravodaje Národní divadlo. Rádio Česko není po naší vlasti zatím moc slyšet na průměrném tranzistoráku, ačkoliv se holedbá, že je všude s námi. Je známé upoutávkou " TO PODSTATNÉ" a občas se trefí do černého. "I tentokrát se vám to podařilo! Chcete být dále považováni za nástupnickou stanici před pěti léty zrušeného vysoce profesionálního vysílání české verze BBC v Opletalově ulici? Bývali jste kousek od Státní opery Praha, ale teď vás přifařují k Českému rádiu 6, nástupnické stanici Svobodná Evropa. I ve vašem odvysílaném rozhovoru byl ale pořád cítit strach z prozrazení identity u obou mluvčích. A byl tak veliký, že nemůžeme ze záběru webové kamery identifikovat osoby ani jejich hlasy. "

Zatím jen toto rádio veřejné služby, pokud vím, se pokusilo po dlouhých zpravodajských odmlkách ČRo (např. paní Veteškové nebo Arény paní Markéty Ševčíkové z rádia 6 v říjnu 2011 a po jejím rozhovoru s panem Vítězslavem Jandákem z počátku ledna 2011 ) přiblížit posluchačům zoufalý stav poměrů na ohrožené pražské operní a baletní scéně autenticky investigativním záznamem frustrovaného prožívání jejího řadového zaměstnance. Těch je tam většina! Jak se dovídáme i z jiného zdroje, jejich čistý plat činí prý nyní kolem 20.000 měsíčně, ale po "transformaci" má být zvýšen, až část zaměstnanců, možná 40-50 hudebníků, přijde o místo!?

Až dosud byly zveřejňovány v médiích informace a stanoviska především funkcionářů v ministerstvu kultury a osob s nimi loajálních. Teď jsme " na živo" slyšeli hlas tajemného výkonného umělce ze strany jednoznačně protestující proti sloučení Státní opery Praha a Národního divadla a otázky redaktora, který se pokud vím ani později nikde jinde nepředstavil. Pochopitelně, když také Český rozhlas prodělává na několik let rozvrženou "zeštíhlující kůru" zde vlastně obdobné "duhanovské transformace", která se taky stává pojmem.

Obdobně anonymně to chodí pod vyvěšenými texty i na diskusních webech na všechna obdobně háklivá témata. Z de už z nich aspoň pozitivně víme, že pro zhruba 160 zaměstnanců Státní opery přišly z ministerstva kultury další peníze, ty prý ale nebudou stačit ani na stávající mzdy...Je to vůbec možné? Nebo je to špatný šikanózní ftip? Tomu se tu říká hospodářské úspory? Nebo je to zdvižená prst na způsoby financování všech stávajících státních příspěvkových organizací pro kulturu? "To se máte tedy na co těšit!"

Když už, tak raději těsně před půlnocí!

31. 01. 2012 ve zprávách TV 24, ale až těsně před půlnocí, ale já to viděl v počítači na videu až po ránu, dal konečně moderující redaktor Petr Fischer delší vysílací čas prozatímnímu řediteli Státní opery Praha Radimu Dolanskému. Už odvolanému od už také ne-ministra pro kulturu stomatologa Jiřího Bessera. Besserovu argumentaci jsme předtím poslouchali mnohokrát, a ani zde si typický krátký záběr a řečnický klip na uraženého politika TV 24 neodpustila. "Jeden zde, pane redaktore, nikdy neví, zda přes průšvihy zas jednou ten chlapík nevzletí z popelů jako jinak vybarvený politický Pták Ohnivák?"

Odborníci se tu vůbec diví tiše nebo pantomimicky! Pokud sedí ve svých pohodlných otáčivých křeslech s opěrkou hlavy, vyjadřují se, pokud vůbec musí, nejraději mlhavými a právně komplikovanými formulacemi a byrokratickou hantýrkou jazyka pty-de-pe. Prostá jasná slova náhle mají zase význam a důsledky, a nikomu z těch dam a pánů se tu nechce páchat existenční sebevraždu, dostat vyhazov pro ztrátu důvěry nebo pro překročení kompetencí - např. jako jmenovaný a zase v zápětí odvolaný a přesto pořád moc slyšitelný pan Radim Dolanský.

"To proto se ve veřejnoprávních médiích do nekonečna už od časných hodin (viz nejnověji tzv. kulturní rádio Vltava) mluvíváte nejraději o podružnostech?" Dříve mi hrála příjemná hudba "partitury" z archivů až do sedmé, nyní tam taky informují nejčastěji o MARGINÁLIÍCH. Paní redaktorka Bečková mi jednou v mailu napsala, že do kultury úvah po ránu politika nepatří!

Návštěvníci Opery a baletu Praha hledají ale krásu. Ta se ze života vytrácí

Zkušenější návštěvník inscenací a premiér Státní opery Praha k ní není nekritický a ani není jako prostoduché fanynky druhořadých nebo pokleslých žánrů. Bohužel v médiích se už řešily i nápady jak Státní operu úplně zrušit (viz paní Markéta Ševčíková, kmenově z Rádia 6, versus paní Věra Drápelová ) a zařídit tam tzv. SCÉNU PRO PROVOZOVÁNÍ STAGIONE. To by se "jen" objednával a provozoval kdejaký planetární KOČUJÍCÍ postmoderní SUBKULTURNÍ šunt?

"Jak bychom k tomu přišli my, kdo tam chodíme za UMĚLECKOU NOBLESOU a jsou ještě dnes jsme vždy plni očekávání?"

To si tam na štěstí uvědomila včas i přísná kulturní kritička z " Mladé fronty", ale nikoliv v rozhlasu skoro všude přítomná paní Ševčíková, která je známá i svým mentorstvím. Sic se už občas i trochu mírní!

Z rozhovorů s návštěvníky Státní opery dobře vím, jak jsou poučení, zvídaví, motivovaní, ačkoliv jde většinou o tzv. laiky. To je hlavní důvod, proč zejména v poslední sezóně nás zlobí nespravedlivý, netečný a přízemní přístup státu a pražské metropole k jejich VYSOKÉMU UMĚNÍ, které se zde provozuje za pořád extrémnějších poměrů. Proto dobrovolně podepisujeme petiční archy. Pochopitelně proti sloučení Národního divadla a Státní opery!

Bude to porážka nás všech, celé české kultury. I já sdílím tuto obavu veden zkušeností posledních pěti let, intuicí, ale i na základě názorů blízkých muzikálních přátel už od studentských let. Při tom jsem abonentem i Národního divadla, líbí se mi jeho národní východiska i tradice. Jak jdou léta, musím zase i ve svém věku občas jít k stání, protože není vždy možné sehnat lístek mimo technicky komplikovaný předprodej a není to levná záležitost pro návštěvníka z venkova. I zde to časem to asi bude úplný luxus jako ve Vídni, Paříži, Londýně a jinde ve světě. To si tu také přejeme? Nový pan generální ředitel Ondřej Černý to prý tak nechce, říkal v jedné tiskové zprávě!

Nebude zase nutné se hádat o samozřejmosti dávno probojované!? Není ale to, co zažíváme, zas jiná zlověstnější tvář post-kapitalistické neo-normalizace nebo dokonce, jak jsme to slýchávali po desetiletí za našeho života, staro-nová a záludně "plíživá kontrarevoluce", za níž stojí jiné "vlivové" skupiny a podivná bratrstva? Kdo to je? Odkud? Proti komu? Čemu a komu posluhují?

Vyváženost veřejnoprávních medií a vize Metropolitní opery Praha

Návrat Státní opery Praha do lůna Národního divadla znamená brzdu, degradaci a negaci umělecké kvality obou scén, slepou ulici, jak si pamatujeme z minulosti ne tak dávné. To není jen pokus o přeroubování sto dvacet let starého stromu, je to odříznutí jeho kmene od původních životodárných nad-národních inspirací a od zemských tradic.

Nikoho v médiích veřejné služby zatím nezajímá, že v posledních letech měla Státní opera Praha provozní návštěvnost blížící se ke 200 000? Že sama kryla svoje náklady až z 50 procent, zatímco Národní divadlo zhruba kolem 35 procent? Že návštěvnost byla kolem 75 procent a více? Že petici proti sloučení podepsalo už nejmíň osmnáct tisíc návštěvníků?

Kdo se tu z médií pokusil znovu vyzpovídat paní ex-ředitelku Evou Randovou nebo asi předčasně penzionovaného pana Jaroslavem Vocelku a další znalce vnitřní situace nejen v Opeře a na ministerstvu kultury -- např. pány Milana Uhdeho nebo Václava Riedlbaucha? " Když jste po nové roce zase rozředili "stáj "Jak-to-vi-di-čů" , aby vám někdo moc nepřerostl před hlavu a nestal se moc slavný, proč jste dosud pane Jakoubku Šiško nepozvali dva svědky z obou stran barikády ve věci bojů o Státní operu Praha aspoň na "Čaj pro dva" o čtvrté na ČRo 2?

Není už dost dokladů, že tu nejde o "dezinformace" nebo "neinformované menšinové názory"? Demokratizace jednoduše obecně už pokročila i u VYSOKÉHO UMĚNÍ u nás doma i ve světě, a to i v případě tak náročných a nákladných operních a baletních nadčasových, komplexních, nadnárodních i nad- etnických žánrů. Stále více jsou vyhledávány! Dávno nejsou "jen" ozdobou evropských panovnických dvorů, libůstkou amerických boháčů a estétské a po povyražení prahnoucí nové snobské zbohatlické smetánky, jak jsme si to zase např. připomenuli v metaforách a jinotajích komicky satirické Straussovy operety Netopýr (Die Fledermaus) v letošním lednu ve Státní opeře Praha!

Když nevíš, jak dál, dělej reorganizace a reformy!

Nezdá se vám také, že nadějnější obrat k reálným a ne jen únikovým tématům způsobí ve veřejnoprávních médiích až fakt, že neklid a nespokojenost umělecké obce v hlavním městě prosákne do ansámblů Národního divadla, kde se už prý chystají také protesty? Proto je tam nervozita, že vysoký ministerský funkcionář Radek Zdražil, sám bývalý tanečník, pohrozil bývalým kolegům kompletními re-konkursy? A jindy zas mluvil o kompletním personálním auditu, jaký prý ještě Národní divadlo nezažilo. Ani za normalizace? Je taková hloupost vypuštěná do médií jen z jeho hlavy? Tomu lze sotva věřit, kdo zná soutěživé umělecky tvůrčí prostředí, kde se bojuje o prestiž u diváků každý den a kde klíčové slovo mají producenti, dirigenti a režiséři a nikoliv jen ředitelé. Ostatně o fraškovitosti a manipulacích při (re)konkursech před i po převratu vím svoje už ze sedmdesátých a znovu z  devadesátých let minulého století a taky jsem tu v Britských listech na toto téma něco už napsal.

Reorganizace organizací a s tím související vyhazovy z práce, to byl také oblíbený fígl bývalého režimu včetně tzv. vzdálení z práce při pobírání základního platu. Hodil se k tomu dokonce na počátku normalizace po roce 1968 paragraf i z rakouského Říšského zákoníku konstituční monarchie. Jak destruktivní byla tato státní režimní šikana, to vědí jen ti, kdo to zakusili na sobě. Byl jsem jedním z takových. "Však už najdeme způsob, jak vás vy páni umělci, filosofové a inteligenti dát zase o latě", říkali tenkrát někteří normalizátoři při prověrkách! A zde jsou najednou zas ministerské nápady od Husákových dětí, které by klidně světově už proslulý operní dům nejraději zavřely na měsíce a možná roky pod záminkou generální opravy budovy, i když je dobře provozuschopná, jak ví skoro každý, kdo tam tráví svůj sváteční čas. Jde tu o zlý úmysl a další tunel za penězi? Tím není řečeno, že tam není co dál modernizovat a vylepšovat. Nám postarším tam na příklad chybí výtah, i když o používání služebního výtahu se vyprávějí v Opeře mezi zaměstnanci nejen anekdoty...A kdekdo ví, že opravit je třeba točnu jeviště. Hledají se záminky pro generální opravu, ale skutečné důvody plánovaného spojení dvou předních uměleckých scén v Praze jsou určitě jiné!

Je známo, že Národní divadlo je příspěvkovou organizací stejně jako Státní opera, ale dostávalo vždy až několikanásobek finančních prostředků na provoz, pokud se nepletu, až čtyřikrát tolik. Neměli bychom o tom jako daňoví poplatníci trochu více vědět? I pro chytrého blogera na netu je záhadou, proč audity státních příspěvkových organizací jsou tajné? Jeden z nejzasvěcenějších z nich napsal: "Plány na sezónu vznikají v březnu a oznámení dotace v říjnu. Zajímavější by bylo odtajnit audity z ND v Brně, Praze a zjistit, kam zmizely peníze z rezervních fondů..."?

Bude letošní konec sezóny pro naše dvě nejprestižnější scény přelomový?

Pro bytí a nebytí dvou-souborového operního domu Pražské opery a baletu by neměl být konec letošní sezóny ještě přelomový, ale jistě bude krizový příští rok. Dokazují to slova stávajícího ředitele Ondřeje Černého a nominovaného slovinského šéfa "Rocca". Dokazuje to rámcová vysvětlující a uklidňující koncepce předprodeje, jíž zřejmě v rozpacích elektronicky obeslaly spojené kanceláře pro svoje abonenty v obavě z důsledků, které tato "ajťácká" revoluce a administrativní rošáda s dramaturgií, přesouváním inscenací z domu do domu a dokonce absurdní rušení tzv. "shodných" titulů, přinesou pro budoucí návštěvnost a ohlasy diváků. To se teprve uvidí! Ostatně lišácká kombinatorika nabídky inscenací Národního divadla pro abonenty v posledních letech, to je kapitola sama pro sebe a stála by za samostatný rozbor. Zatím to bylo ve stylu, chceš si koupit svíčkovou, tak musíš přibrat půl kila bůčku.

V nastalých bojích, které jistě ještě přijdou, se ale zapomíná zohlednit svébytná a bohužel hodně zpřetrhaná a později rozkouskovaná a tabuizovaná tradice Státní opery Praha. Za dobu svojí víc jak stoleté existence se děly v novo-rokokovém paláci původně Nové německé opery ( 1888-1938) umělecké a politické věci někdy až neuvěřitelné. I po roce 1938 byla tato scéna až do roku 1989 podrobována opakovaným ideovým, ideologickým a uměleckým experimentům a hokus-pokusům.

Teprve v letech 1990-3 došlo ke znovuvzkříšení Státní opery Praha a jejímu prý "definitivnímu" osamostatnění od Národního divadla. Byl to jeden z významných výdobytků VYSOKÉHO UMĚNÍ po pádu předchozího režimu v listopadu 1989.

Opera i balet jsou najednou zase umělecké politikum svého druhu i po tomto datu, Najednou slyšíme a čteme v tiskové zprávě Národního divadla, že tu budeme budovat jen jedno národní operní a baletní umění z Národního divadla v soutěži s Evropou a jejími operními domy? To ještě asi neslyšel ani pan poslanec Vítězslav Jandák, který polemizoval na téma Státní opery v Praze s Aréně s paní redaktorkou Markétou Ševčíkovou a s jejími dalšími svéráznými nápady (viz i video-podcast na netu ČRo). Některé nové paní redaktorky v Českém rozhlase jsou vskutku neštěstí!

Ředitelé Státní opery Praha po roce 1990 -umělečtí i provozní- Karel Drgáč, Eva Randová, Daniel Dvořák, Jaroslav Vocelka -- byli také jmenováni podle kritérií personální přijatelnosti, řečeno novou terminologií, ale prováděli svou vlastní kulturní politiku - jak výběrem repertoáru, tak svými iniciativními kontakty s uměleckým světem i v zahraničí. To je zde, kde bylo dosud vše pod partajní kuratelou- něco dosud nevídaného. Měli každý osobitý manažerský přístup a přicházeli proto i s novými uměleckými projekty. Jejich vklad včetně chyb nebyl dosud důkladně analyticky vědecky zhodnocen. Vývoj kvazi-metropolitní opery Praha vyústil (od roku 2003) ve Státní opeře Praha až do dvou souborů -- opery a baletu, při čemž start jeho baletní sekce začínající od nuly byl přímo raketový, což mimo jiné potvrdila zejména inscenace Labutího jezera.

Málo byla dosud doceněna i patnáct let už existující Baletní škola Olgy Kyndlové při Státní opeře Praha, která je od roku 2004 rozšířená o moderní tanec, jemuž položila základy americká tanečnice Martha Graham.

Vedení Opery postupně navázalo během dvaceti let úspěšně početné kontakty domácí ( např. Smetanova Litomyšl) a spolupráci na mezinárodní úrovni v Evropě (např. Salcburk, Macerata, Aspendos). Opakovaně opera i balet hostovaly v Japonsku (tuším 10x), takže finanční přínos těchto výjezdů byl pro rozpočet Státní opery Praha velmi významný. Každý snad ví, že žádný operní dům ve světě neprosperuje jen ze vstupného včetně zájezdů.

Bolesti s generační výměnou jsou nyní na všech úrovních

Je otázka, zda se na ni ale dá všechno svést. Ve státní správě příspěvkových organizací by její mechanismus měl fungovat automaticky, ale je otázka, zda pro to byly vyvoženy předpoklady a dostatečně se nahrazuje kompetentnost za kompetentnost, zda přichází dříč a poctivec na místo dříče a poctivce. Jinak řečeno, jak velké "velké rošťáky a věčné puberťáky" česká kultura na manažerských pozicích snese a unese.

Bohužel to, co nám předvádí generačně nástupnický post-kulturní manažerský establishment od nejvyšší úrovně, pro poučené příznivce vysoké kultury, jíž je i opera a balet vrcholovou součástí, je zklamáním. Chybí tu často i profesionální i mravní věrohodnost. Stačí připomenout příčinu, pro kterou demisi podal kompromitovaný vrcholový politik. Nutné je přehodnotit i jeho předchozí rozhodnutí, neboť jeho motivace a cíle nemusí být úplně v pořádku. A co na to vše nová ministryně kultury Alena Hanáková?

O jejích kompetencích, kromě politické nominace, lze zatím pochybovat. Vyjadřuje se neinformovaně, nejasně, alibisticky. V této záležitosti je asi nepopsaným listem. Předpokládá, že "poté, co se celý "proces" na prvních scénách posune dál, bude na manažerech, jakým způsobem povedou složky, které tam pracují." Ženská pros-to-to!  A dál?

"Vzhledem k tomu, že všechny kroky, které s tímto propojením souvisely, probíhají od července minulého roku. Já k mé lítosti jsem se tedy nemohla účastnit a neúčastnila tohoto jednání, ale pokud jsem mluvila například s ředitelem Národního divadla a taky se zástupci třeba Národního divadla, tak oni sami i odboráři byli s tímto procesem v této chvíli spokojeni s tím, že vidí, že to, co si předsevzali, tak se postupně tedy naplňuje...Je jasné, že v první fázi tohoto propojení náklady nejspíše vzrostou, ale podle propočtů, o kterých mi bylo řečeno, tak je jasné, že do budoucna by ty úspory nastat měly," řekla nová ministryně pro kulturu. Kolik by se případně mělo v budoucnu uspořit, ale nedokázala říci.

Takto výstižně přiblížilo její slova Rádio Česko s tím, že ministryně naznačila, že i podle ní je existence dvou konkurenčních operních a baletních souborů zbytečná.

Jak nezodpovědně ukvapený je takový úsudek, je na první pohled zřejmé. K čemu je asi takový "proces" dobrý, když se v kultuře každým rokem jinými okny vyhazují peníze za jiné úplně epizodické a marginální a při tom megalomanské "jakoby akce" ve stylu "chléb, mléko a rohlíky jsou zase dražší, tak aspoň ty pouliční hry ať jsou zadarmo" a ať pravice neví, co dělá levice, co stát a co kraje...

Představitelem generačně nástupnické mladé producentsko-manažerské generace je i odvolaný prozatímní ředitel Státní opery Praha a nástupce pana Jaroslava Vocelky pan Radim Dolanský - skoro vždy se usmívající a jako vystřižený ze žurnálu s články o top- managementu. Je to bojovník také do Prahy přišedší tentokrát z moravského venkova, jako mnozí jiní současní experti a expertky na významných postech. Na rozdíl od nich je ale zatím nejvěrohodnější, Je komunikativní, otevřený a přesný v pojmenovávání a navíc mu to myslí i umělecky velmi ambiciózně a pronikavě kriticky.

"Já tuto transformaci nemůžu podpořit, protože v tuto chvíli, co máme v Praze -- jsou tady dva velké operní ansámbly, které od 1. 1. mají jedno umělecké vedení. Čili do budoucna to pro mě znamená, že operní domy se nadále nebudou samostatně umělecky profilovat. Jinými slovy, budeme tady mít jednou provždy dva operní ansámbly, které budou v podstatě umělecky totožné, a to je špatně." Opět to zopakoval, jak už jsem napsal výše, před půlnocí 31.1. i na TV 24. Stačí spustit vyhledávač Google.

Jako návštěvník i abonent jsem se k tomu zas dostal jako" slepej k houslím"

Atmosféra pro umělce a zaměstnance v Opeře Praha, a už i v Národním divadle, je pořád dusivější, což zaznamenáváme i my, někdy příležitostní návštěvníci a jindy pravidelní a po léta věrní abonenti obou našich Top Paláců Umění. Ze zkušenosti vím, že tam vládnou napětí, nejistota a strach z budoucnosti. Je to pochopitelné, ale pro uměleckou a koncepční i organizační práci sebezničující. Kdo to kdy viděl, aby si big-bossové dělali s uměním, co uznají za vhodné? To zde dříve sice bývalo také zvykem, ale většinou se chodily leštit kliky i mydlit schody na nábřeží Vltavy!

Např. při poslední návštěvě zmíněné operety Netopýr ( DIE FLEDERMAUS) jsem ve Státní opeře jako ostatní v krátké době už podruhé dostal s malým programem do ruky i papír s omluvou, že se ruší letošní únorové představení P. Mascagniho Sedlák kavalír a Leoncavallo - Komedianti a že budou nahrazené novým baletem Ludwiga Minkuse: Don Qujote. To bude možná i příjemné překvapení, a vlastně omluvné gesto směrem k nám návštěvníkům, protože se tu jedná o druhou premiéru, což bývalo u naší skupiny abonentů dost neobvyklé.

Dosud zklamání ne úplně zapomenutelné nás ale čekalo 23. ledna před rokem, když byla tzv. šestiměsíčním ředitelem panem dirigentem Ondřejem Dohnányim zrušena na průkazech abonentů už vypsaná opera Tristan a Izolda ještě mladistvě skladatelsky revolučního a lidsky smyslného Richarda Wagnera. Ta by byla ideálním dramaturgickým protipólem k dílu už zestárlého a zmoudřelého Richarda Wagnera v Národním divadle, kde nám představili jeho filosoficky- nábožensky- mystického Parsifala v hlavní roli s Evou Urbanovou. Mohly to být dvě evropské kulturní události v jednom roce, ale to by tu nesměly být počtářsky malé české poměry. O kolik pak asi měla paní Eva Urbanová nižší honoráře proti německým kolegům- sólistům vystupujícím v premiéře v Tristanu a Izoldě ve Státní opeře Praha, té sestry jiných evropských operních domů? Je to netaktní se takto ptát? Při tom odpovědnost za projekt a jeho odstartování po dvanácti letech ředitelování na památku svého odchodu z divadla Státní opery měl pan ředitel Jaroslav Vocelka. Po tomto trapném skandálu se stejně honoráře umělců včetně věhlasného dirigenta přetřásaly i na internetu.

Chybí nám zde velké kulturní osobnosti s neformální autoritou?

Řekl bych, že ne, ale většinou je uznáme až po jejich smrti a ještě raději, když už nemusíme platit autorské honoráře ani dědicům. Hlavní vinu na tom zase mají upachtěná a lokajská média veřejné služby, a už x-tá garnitura v ministerstvu kultury a na ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy. Jejich vzájemné oddělení byl nesmysl, který se novému mladému státu zle nevyplatil.

Pan Jaroslav Vocelka, původně "jen" provozní ředitel a pak ředitel- suverén opery i baletu, za celou svou dvanáctiletou éru si byl asi vědom této trapné situace. Byl po celou dobu svého úřadování mnohem opatrnější, diplomatičtější, než jeho předchůdci i nástupci. Nebál se soustavně Operu a sebe literárně věcně prezentovat v krásném i foto-graficky vyvedeném čtvrtletníku Opera-Balet vždy na luxusním křídovém papíru. Na závěr kariéry stihl sepsat a pokřtít svoje paměti popisující jeho osobní cestu k opeře. Měl velmi promyšlené společenské - umělecké, sponzorské a politické kontakty, otevřel unikátní novo-rokokový palác, stojící na atraktivním a snadno dopravně přístupném místě na Wilsonově třídě, velkým akcím, jako byly koncerty a plesy v opeře. Reprezentační plesy v opeře se za něj výrazně odlišují svými cíli od první poloviny naivních devadesátých let minulého století.

Nedivím se, že na samý závěr se vůdcovský, ambiciózní, úspěšný muž, rozmáchl k tak velkolepému dramaturgickému a politickému gestu právě Tristanem a Izoldou. Možná to byla od něj trochu i recese stárnoucího "hlavního intendanta ze státní milosti", který sám sebe léta musel hlídat, aby nenarazil. Možná chtěl upozornit na pozapomenuté a provokativní projekty a praxi svých ředitelských předchůdců -- zejména pana Karla Dagáče nebo paní Evy Randové. To by ale už bylo na jiný esej.

Je tu další kupa otázek, situací, výroků, svědectví, pomluv, drbů - jaksi zevnitř, které lze jen zčásti dohledat, potvrdit nebo vyvrátit. Takové je už odedávna skoro každé umělecké prostředí! Jsou tu intimity a lidské povahy, také závist, osočování a intriky, to pověstné "mydlení schodů" patřících nejen k této profesní branži a já sám jej taky zažil v devadesátých letech na vlastní kůži zas ale ve školství. Slušnost a zásadovost se tu zatím moc nevyplácí. Ani pan Radim Dolanský a pan dirigent Oliver Dohnányi se z této břečky zcela nevymanili a zanechalo to puch na jejich pověsti.

Mít skoro nekonečnou frustrační toleranci je to hlavní, co potřebují divadelní šéfové velkých kamenných domů, jako jsou metropolitní opery i tzv. národní divadla. Je nakonec dobře, že žurnalisté momentálně většinou sledují úplně jiné celebrity, zde si sotva kdy uloží práci a čas na investigativní přípravu, aby objektivněji rozkryli, pochopili a vyložili základní souvislosti. Je škoda, že se Státní operou nezbývají ti, kdo na to mají vzdělání a někdy jsou i výkonnými umělci a slovutnými pedagogy. Zřejmě si nechtějí "dělat" do vlastního hnízda a znepřátelit si kde koho mezi kolegy a kolegyněmi.

Dojde na obnovení respektu a zachování čistoty nejvyšších pater UMĚNÍ?

OBA OBORY- opera i balet a jejich kombinace- JSOU KOMPEXNÍ SYNTÉZOU VŠÍ LIDSKY JEŠTĚ DOSTUPNÉ ABSOLUTNÍ KRÁSY- HUDEBNÍ, PĚVECKÉ, POHYBOVÉ A HERECKY VÝRAZOVÉ NA JEDNOM FYZICKÉM MÍSTĚ A V JEDNOM LIDSKÉM ČASE NEBO OKAMŽIKU. JSOU PRCHAVÉ, TĚŽKO SLOVEM UCHOPITELNÉ, MĚLY BY BÝT VNÍMÁNY V PŮVODNÍM PŘÍSNĚ ARISTOTELSKÉM SLOVA SMYSLU DEFINICE, CO JE TO SKUTEČNÉ VYSOKÉ UMĚNÍ A NE ÚPLNÉ UMĚNÍ.

Jsou to bohužel patra, kam jen stranicky nominovaní političtí ministři nové post-demokracie v post-kapitalismu málokdy dohlédnou a bývají sami ukázkami pokleslého vkusu i životního stylu. Možná to byl důvod, proč předchozí režimy na posty ministrů KULTU (školství a kultury) dosazovaly osoby s vědeckou nebo uměleckou erudicí, zasloužilé kreativce, a nikoliv osoby pouze s ekonomickým a technokratickým myšlením nebo jen politické kariéristy a prospěcháře.

Po roce 1989, i podle diskusních fór na stránkách internetu, se nejpřijatelněji dařilo Státní opeře Praha až za ministra Pavla Dostála. Došlo za něj k velkorysé postupné rekonstrukci hlediště, šaten a pak ve spolupráci s Národním památkovým úřadem i opravě fasády pláště novo-rokokového paláce a dalších skvostných segmentů a příslušenství vnějšku i vnitřku operního domu včetně výměny oken, odhlučnění a zateplení. Ministr Pavel Dostál nebyl politický povýšenec a byrokrat ale i tvořivý umělec, a zdá se mi, že nejlépe rozuměl svým pappenheimským. Čest jeho památce!

Když se nekonečné dny a noci probírám diskusemi na blozích pod články o tomto konfliktním tématu, jak se vyhrocovalo během mého abonmá za posledních pět let, kladu si otázku, jaká je vlastně role politických zákulisí a zda už nebylo o všem, co se kolem divadel nyní děje, rozhodováno někde jinde od stolu. Je to tenký led! My stálí abonenti si odpovědi můžeme jen domýšlet, což ale žánr eseje nevylučuje.

Půjde nyní o myšlenkový sled jakoby ve sci-fi?

Klíčovou otázkou je, proč najednou mocným vlivovým skupinám leží samostatná Státní opera Praha tak v žaludku, když jim dříve nevadila? Jejich finanční argumentace je nepřesvědčivá zejména u Státní opery Praha, která sama dokázala pokrýt i přes padesát procent svých nákladů, což je ve světě neobvyklé.

Lze dokonce tvrdit, že argumentace pro tzv. sloučení je zase a priori ne ideová, ale ideologicko-politická, že jde hlavně i o politicky účelové rozhodnutí zájmových skupin. Politická scéna se v tomto bodě na štěstí názorově jasně rozdělila, a proto "reformátoři" ( spíše likvidátoři) zatínají do slabin svých koní ostruhy.

Senát České republiky s převahou levice je dále pro zachování dvou samostatných operních domů. Skupina významných poslanců v Parlamentu České republiky je stejného názoru a jednala přímo v budově Opery s Radimem Dolanským, novým pověřeným ředitelem: 

"Podstatné je to, že je to jakési rodinné stříbro. Obecně kulturní dědictví nemůžeme poměřovat jen penězi, protože penězi je k nezaplacení. Ministerstvu kultury osobně vyčítám ne úplně dobrou komunikaci. Možná některé ty věci mohou být z pohledu ministerstva racionální, ale evidentně nebyly dobře komunikovány a probrány s těmi sbory," prohlásila místopředsedkyně horní komory za ČSSD Alena Gajdůšková v létě 2011.

Možná někomu vadí, že sláva Státní opery moc rychle vykulminovala navzdory řadě odpůrců zejména v Národním divadle, ve státní správě i v médiích? Některými odvážnými projekty a výsledky Národní divadlo zastínila a začala ohrožovat dokonce i prioritu jeho baletu.

Šiřiteli těchto pomluv jsou většinou ctižádostivci nově přišedší z venkova do funkcionářských ( pardon - manažerských) pozic v hlavním městě.

Někoho mohl podráždit společný projekt Státní opery Praha a společnosti Richarda Wagnera Praha?

Zde šlo Státní opeře Praha o překonání historické diskontinuity s Novou německou operou. Kvazi-metropolitní opera v Praze zacílila v poslední době spolupráci více na německou kulturní oblast. Mělo by dojít o smytí a odpuštění vin a novou etapu umělecké tvůrčí spolupráce.

Bylo by to ale na místě, ale oblíbený a zavedený repertoár ruský, italský, francouzský tu měl pořád svoje místo.

Možná někomu vadilo, že součástí projektu byla k padesátiletému výročí Nového německého divadla 20. května 2010 i nově a velkoryse nastudovaná premiéra opery Richarda Wagnera Tristan a Izolda s předním světovým dirigentem a zahraničními sólisty?

Zafungoval zde i strach, že domácí sólisté přijdou v budoucnu zkrátka? Wagnerova opera je tak pěvecky náročná, že i Nová německá oper, kde byl Wagner kmenovým skladatelem, mívala s obsazením hlavních rolí potíže.

Možná někomu vadilo, že na 1. balkoně byla odhalena busta Richardu Wagnerovi od mladého výtvarníka Václava Krčála s tím, že Státní opera Praha naváže cíleně na staré tradice v roce 2012 při mezinárodním wagnerovském kongresu.

Možná někomu vadilo, že na Richarda Wagnera při premiéře a při odhalení jeho busty zavzpomínal NÁRODNÍ UMĚLEC basbarytonista Antonín Švorc ( *1934) , známý wagnerovský sólista Národního divadla a Státní opery v Berlíně od šedesátých let minulého století?

Možná někomu vadí zejména nemovitá majetková práva Státní opery Praha a její umístění na atraktivním místě na Wilsonově třídě? Není podezřelý ten spěch, s jakým mají být rychle vyřešeny na prvním místě právě tyto záležitosti? Zde vkládám pro zájemce zprávu Rádia Česko z léta 2011:

ČRo Česko: Červen 2012:Jde o majetky, tvrdí odpůrci sloučení. Úřad to odmítá  Podle něj změna zefektivnění provozu souborů, jak tvrdí ministerstvo, nepřinese. Za rozhodnutím Dolanský vidí ekonomické zájmy, konkrétně prodej některých lukrativních budov a pozemků v majetku Národního divadla. "Konkrétně jde o ateliér na Floře, sklady u Apolináře a Anenský areál u Karlova mostu. Celé to už pan ministr potvrdil, že se počítá výhledově s budováním areálu dílen, zkušeben a skladů někde za Prahou, takže všechno tomu nasvědčuje," řekl Dolanský.  Proti tomuto tvrzení se ve vysílání Rádia Česko ohradil mluvčí ministerstva kultury Stanislav Brunclík. Resort podle něj uvedené objekty ani prodávat nemůže. "Tyto úvahy, že se ministerstvo někde něco pod pokličkou kuje, jsou absolutní nesmysl. Takhle to prostě nefunguje," zdůraznil Brunclík. Odmítl také, že by neexistovaly analýzy chystané transformace. "Jde skutečně o zeštíhlení provozních nákladů na obě dvě instituce a zlepšení podmínek uměleckých souborů," uvedl mluvčí. "Kdyby 18 tisíc věrných diváků, jak říkal pan Dolanský, vidělo skutečně do střev hospodaření Státní opery v minulých letech, tak by začali své podpisy zase škrtat," dodal. 

Naše paměť nás ale zatím neklame. Takový katastrofický scénář nelze vůbec vyloučit. Podobné laskominy ohrožovaly svého času řadu nemovitosti patřící v Praze MŠMT, Karlově universitě a České akademii věd a ne vždycky to dopadlo dobře! Řada z těchto cenných budov byla prodána nebo změnila majitele.

Konfliktním tématem mohou být opakované Plesy v Opeře a osobnosti a celebrity na nich zúčastněné, zejména poslední dva- tři roky, kterými se odlišily od plesů v první naivní polovině let devadesátých.

Skladba významných hostů dnes dobře vypovídá o dobových posunech v mentalitě organizátorů, jejich názorovém vývoji a o smyslu a cílech. Z pohledu abonenta účast na reprezentační sešlosti není cenově nedostupná, ale naráží na přísnou etiketu a garderobu zejména pro muže, zatímco ženám se tolerují sukně i nad kotníky. Nejnižší vstupné je srovnatelné s nejlepšími lístky do opery.

O Plesech v opeře se zmiňuji jako o dalším znaku ambiciózních strategiích a taktikách, odlišujících Státní operu Praha od Národního divadla.

Šéfové Opery usilovali o zvýšení lesku operního domu přilákáním osobností tzv. velkého světa a chtěli ji udělat přitažlivou i pro mecenáše. V poslední době ve scénáři plesů došlo ke zvýznamňování exotických hostů a posilování feudálních resentimentů. (Např. letošní Ples v opeře 2012 v únoru bude ve znamení rudolfínské doby.)

Dle mých zdrojů byla poprvé nejblíže Státní opera Praha ideji Metropolitní opery Praha za primátora Pavla Béma a ministra kultury Václava Riedlbaucha. Podruhé se začala přibližovat Státní opera Praha této vizi za primátora Bohuslava Svobody, který poslední plesy zahajoval je o něm známo, že mu myšlenka spolufinancování druhého operního domu v hlavním městě není cizí. Letos je už v mnohem silnější pozici než kdykoliv dříve, takže i tato možnost se stává pravděpodobnější.

Je na čase po prvním " lámání chleba" přiznat barvu veřejně

Jsem tu jen svědkem- abonentem obou předních scén jako uměleckých pracovišť s ambicemi prvního řádu. Přesto mi to nedá a probírám v paměti svoje letité zkušenosti s garniturami umělců bývalého Smetanova divadla a Zlaté kapličky nad Vltavou, jak si ji český národ kdysi vyvzdoroval.

Zatím nejjasněji, nejkvalifikovaněji a nejmužněji, se postavila k věci Opery Praha jen předběžná analýza pana Radima Dolanského, který ji do dnešního dne, kdy píši tyto texty, jediný vyvěsil na internetu a zpřístupnil pro každého zájemce jako celkem konzistentní a inteligentní vlastní vizi. Tu by bylo třeba v detailech i ve vztahu k budoucí dramaturgii VYSOKÉHO UMĚNÍ rozpracovat do širší koncepce celé pražské divadelní scény spadající do režimu státních příspěvkových organizací.

Představme si tuto novou východiskovou situaci jako rub a líc naší budoucí národní ale také evropské a světové umělecky pulzující kultury ZDE A TEĎ jen s odlišenými důrazy.

Národní divadlo v návaznosti na svou historickou tradici by mělo dál zůstat široce lidově a národně rozkročené a pohostinné pro svoje kmenové umělce, ale i pro nejlepší pražské a venkovské scény, ale nemělo by být zaopatřovacím ústavem! Mělo by nabízet prostřednictvím kmenových souborů vedle vysokých žánrů opery a baletu také přitažlivou a starou i novou tématiku karnevalovou, činoherní, experimentální, dostupnou cenově všem společenským vrstvám a nejen pro Pražany, ale i z široce dostupného okolí. Je mi už léta nepochopitelné, proč veškerá produkce Národního divadla se soustřeďuje až na výjimky jen do večerních hodin, že některé inscenace se objevují s obrovskými časovými rozestupy, že málo početné jsou domácí i zahraniční výjezdové akce stávajících kmenových souborů.

Nově vzniklá situace je nyní výzvou pro státního zřizovatele, radu Hlavního města Prahy a jeho zastupitele. Nejen pro stávajícího pana ředitele Národního divadla a nyní i Opery pana Ondřeje Černého. Vniká po mém soudu neřiditelný několikahlavý moloch několika "divizí" ( "pluků", "praporů", "rot" a "čet")? Jakási gyga-fabrika na UMĚNÍ?

Nechal bych vás, pánové v kvádrech, zas narukovat, nafasovat a pak protáhnout v plné polní. Nebo to spíš nakonec spíše bude jako v té pohádce o zlém draku a princi Ba-ja-jovi?

Ptávám se sám sebe, kam jsme to dospěli v národě, kde je divadlo od jeho počátku jedním ze základů jeho identity a s ním stojí a padá i "nesamozřejmost české kultury"? Čím jiným můžeme dnes světu ještě imponovat? Činohrou zatím asi sotva, ale ta je prý na štěstí z "transformace" vyňata.

V Praze se obě přední hudební scény -- původní česká a původní německá- se proti sobě vždy vymezovaly i soutěživě obsahem a formou a někdy ideově i ideologicky a polemicky. Je to výzva pro dnešek, aby se ve sjednocující se Evropě a národnostně a etnicky pluralitní a turisticky stále přitažlivé ČESKÉ METROPOLI nabízela především neideologická ABSOLUTNÍ KRÁSA bez zbytečných předsudků ve svobodě a v universálně sdělitelné a všem dostupné i alternativní duální podobě, jíž byl současný model opery i baletu základním předpokladem. I proto, že dnes je každá moderní scéna korunována čitelným displejem s libretem ve dvou jazycích. Pro nás už trochu nahluchlé je to velká výhoda proti dřívějšku, zejména když si sólisté zamanou šetřit hlas.

"My se domníváme, že se ještě dá nějak bojovat a je to naší povinností, protože teď se nejedná o nás jako o jedince, ale jedná se o českou kulturu, protože tímto způsobem se opravdu zlikviduje opera v Čechách. Ze Státní opery zbude pouze nápis na štítu historické budovy, prohlásil už na podzim 2011I odborářský vůdce zaměstnanců Opery Praha Miroslav Svoboda.

Mnoho by v tomto duchu a pro dobrou věc mohli udělat nejen politici, ale i bohatí soukromníci - sponzoři a velké firemní společnosti, ke kterým město Praha projevuje pohostinnou velkorysost, jichž loga už několik let čteme i na tiscích obou našich vrcholových scén. Klub mecenášů má ale zatím, pokud vím, jen Národní divadlo, ale jsou to jen začátky.

VYSOKÉ UMĚNÍ OPERY A BALETU NA POLITICKO UMĚLECKÉM TRŽIŠTI ZDE DOMA, V EVROPSKÉ UNII A V GLOBALIZUJÍCÍM SE SVĚTĚ MÁ A BUDE MÍT SVOJE NEZASTUPITELNÉ MÍSTO PRO SVOU KULTIVUJÍCÍ, POVZNÁŠEJÍCÍ, SJEDNOCUJÍCÍ A UNIVERZÁLNÍ ROLI. TO V TOMTO NÁRODĚ A STÁTĚ VÍME ALE UŽ DÁVNO!

0
Vytisknout
4387

Diskuse

Obsah vydání | 10. 2. 2012