Outside-In: Americká operační koncepce pro Perský záliv s jaderným Íránem

6. 2. 2012 / Karel Dolejší

Gunzinger, M.: - Dougherty, C.: Outside-In. Operating from Range to defeat Iran's Anti-Access and Area-Denial Threats. Center for Strategic and Budgetary Assessments, 2011. 120 p. (pdf)

Po studii AirSea Battle z roku 2010, která předložila operační koncepci čelící čínské strategii charakterizované jako Anti-Access/Area Denial (A2/AD; strategie zamezení přístupu a nevpuštění do prostoru) bylo 17. ledna oficiálně publikováno její pokračování - náčrt budoucí operační koncepce ozbrojených sil USA pro Perský záliv. Návaznost zde existuje v tom smyslu, že íránská strategie "obrany prostoru" je specifickým rozvinutím a přizpůsobením čínského vzoru; rozdíly spočívají zejména v odlišné (zastaralejší) íránské výzbroji, neexistenci jednotné odolné informační sítě, obecně v menších vzdálenostech, geografických zvláštnostech regionu (centrálním významu Hormuzského průlivu) a tradicích íránské armády, v níž se samostatná iniciativa menších jednotek v rámci "mozaikové obrany" klade nad velitelské hierachie.

Studie předkládající návrh americké operační koncepce rozvržené na příští dvě až tři dekády ukazuje, že vojenští plánovači Pentagonu jsou si velmi dobře vědomi slabin stávajících přístupů, které díky rigiditě iráckého velení v letech 1991-2003 v zásadě mohly navázat na studenou válku. Konstatují obtíže plynoucí obecně z implikací íránské strategie a jednotlivě pak z křehké politické situace v zemích zálivu, vysoké koncentrovanosti obyvatelstva ve spojeneckých státech, z faktů, že doba letu íránských balistických raket z pobřežních postavení na americké předsunuté základny je kratší než pět minut, že dnový profil Hormuzského průlivu neumožňuje efektivní vedení protiponorkového boje, že USA v oblasti nemají adekvátní minolovné kapacity, že v případě blokace zálivu pro letadlové lodě nemohou americké stíhací letouny provádět efektivní doprovod bombardérů při misích nad centrálním Íránem. Z kalkulací vyplývá, že komplexní operace nutné k získání kontroly nad Hormuzským průlivem, pokud by ho Írán zablokoval a bránil, si mohou vyžádat až dva měsíce, a nejméně další měsíc může trvat odminování této globálně důležité dopravní tepny.

Při čtení studie asi nejvíc bije do očí, že se autoři výslovně ohrazují proti takovému chápání, podle nějž je budoucí ozbrojený střet USA s Íránem nevyhnutelný. Vedle toho je samozřejmě hodna zaznamenání také skutečnost, že mezi předpokládanými budoucími strategickými cíli nalezneme "odstrašení Íránu od použití jaderných zbraní" a také výslovné konstatování, že není věcí USA, ale jiných zemí, aby Íránu případně zabránily v získání operačně použitelných raket středního doletu s jadernými hlavicemi. Výraz "Israel" se na stodvaceti stranách vyskytuje celkem sedmkrát; z toho se ve dvou případech jedná o poznámky pod čarou, třikrát o čistě historické reference a pouze zbylé případy se týkají krátkého exkursu do aktuální problematiky, jenž konstatuje, že k ohrožení Izraele by Írán musel rakety Šaháb-3 odpalovat z irácké hranice. (Pohraniční oblast se ještě více jak ze 2/3 nachází v "obálce" efektivního doletu amerických letounů z tureckých základen.)

Co by se mohlo stát a co hrozí? Americké síly v Perském zálivu jsou podle stávající operační koncepce soustředěny na několika málo základnách ve spojeneckých státech, ale většina z nich se dnes už nachází v dosahu íránských raket středního doletu. Tyto základny, ale také silně centralizované sídelní oblasti zmíněných zemí, mohou být během velmi krátké doby vystaveny raketovému ostřelování s minimální šancí na nějakou efektivní obranu. Írán má také v regionu spojenecké guerillové útvary, z nichž nejznámější, ale zdaleka ne jediný, je libanonský Hizballáh. Ty mohou být Íránem vybaveny moderní výzbrojí s přesným naváděním (řízenými raketami, dělostřelectvem, minomety a řízenými střelami - guided rockets, artillery, mortars and missiles, G-RAMM) a působit jednak politicky destabilizačně ve vlastních zemích, jednak napadat a paralyzovat americké jednotky v regionu, jednak pomoci s vyhodnocováním účinnosti íránských raketových útoků. A konečně, neexistuje dobrý způsob, jak Íráncům zabránit v zaminování Hormuzského průlivu. Mohou to udělat hned několika metodami (reaktivními prostředky, s využitím vojenských i civilních hladinových plavidel, s pomocí ponorek...) a minolovky nepatří zrovna k nejodolnějším zbraňovým platformám U.S. Navy. Pokud by byly v této fázi vyslány do průlivu s úkolem jej odminovat, hrozily by jim salvy protilodních střel schopné zahltit protiraketovou obranu a hromadné nájezdy ozbrojených rychlých člunů. Autoři studie tedy konstatují, že ke znovuotevření průlivu by bylo třeba nejprve získat lokální vzdušnou, námořní, ponorkovou a zpravodajskou převahu, poté zničit klíčové protilodní instalace na pobřeží, a to i použitím výsadků obojživelných jednotek, a teprve nakonec by mohlo dojít k odminování Hormuzského průlivu, jímž aktuálně prochází zhruba 1/3 světové ropy přepravované tankery. Studie se v zásadě omezuje jen na vojenské aspekty, nicméně těžko v právě zmíněné souvislosti pominout úvahu o tom, jak by se zhruba tříměsíční uzavření klíčové přepravní trasy asi promítlo do světových cen ropy v době, kdy hrozí druhé kolo Velké recese. Žádný americký prezident dosud ještě neobhájil své křeslo, pokud se během kampaně zaměstnanost nevyvíjela pozitivním směrem...

K hlavním protiopatřením proti íránské strategii navrženým ve studii patří snížení počtu předsunutých jednotek na nezbytné minimum, rozptýlení stávajících předsunutých amerických základen v regionu, jejich prostorové zmenšení (aby se daly hůře zasáhnout) a zodolnění, mnohonásobné zálohování klíčových instalací jako jsou letiště atp., budování protiraketové obrany ve spolupráci s hostitelskými zeměmi a další kroky. Autoři vycházejí z premisy, že na počátku případného konfliktu se Íránu podaří celou oblast Perského zálivu fakticky uzavřít a potrvá řádově desítky dnů, než bude situaci možno změnit. Toho by mělo být dosaženo nejprve útoky na raketové, protilodní, protivzdušné kapacity a na struktury řízení a velení - to vše z odstupu, z oblastí mimo dosah většiny íránských zbraní. Zde se ovšem výslovně konstatuje, že s výjimkou nepočetné flotily bombardovacích letounů B-2 Spirit a střel Tomahawk odpalovaných z ponorek nemají ozbrojené síly Spojených států v současnosti k dispozici úderné kapacity, které by mohly plnit podobné úkoly v podmínkách, kdy není možno předem zajistit jednoznačnou nadvládu ve vzduchu. Navrhuje se tedy vývoj a zavedení nových typů výzbroje schopných plnit předpokládané úkoly.

Tento přístup je mimochodem asi největší slabinou celé studie. Autoři velmi přesně diagnostikují aktuální rizika a problémy, prognózují i pravděpodobné trendy v dalším íránském vyzbrojování (nákup čínských analogů ruského systému S-300, tj. HQ-9, celostátní optickou kabelovou komunikační síť po čínském vzoru atd.), nicméně navrhovaná protiopatření bez výjimky vyžadují čas - a to nikoliv v řádu měsíců, nýbrž let až dekád. Budování nových základen a instalací, diplomatická jednání s hostitelskými zeměmi, vývoj nových modelů bojové techniky (odolných bombardérů s dlouhým doletem, úderných bezpilotných letounů s dlouhým doletem, energetických zbraní...) - to vše chce čas, a ten právě nyní může představovat hlavní limitující faktor...

Díky Gunzingerovi a Doughertymu víme, že si plánovači Pentagonu dokáží dobře představit i soužití s jaderným Íránem a navrhnout opatření, která z tohoto faktu plynou; nakonec se však, podle mne zcela nerealisticky, pro případ krajní nouze počítá se změnou režimu, jenž by byl přece předpokládaným úspěchem vojenského jaderného programu výrazně politicky posílen. Existence studie Outside-In sama o sobě ovšem ještě nijak nedokazuje, že se Spojené státy opravdu hodlají vyhnout ozbrojenému konfliktu s Íránem. Ukazuje pouze, že jejich nejlepší mozky nepovažují současnou situaci za vhodnou k provedení vojenské akce proti Íránu. Ale tyto mozky nakonec nerozhodují. Nerozhodují ani generálové. V poslední instanci mohou politici, kteří jsou naprostými vojenskými laiky, prosadit třeba i ten nejméně optimální postup. Sluší se připomenout, že proti Bushově invazi do Iráku v roce 2003 se postavil prakticky celý Sbor náčelníků štábů. Rozhodli ovšem političtí jestřábi. A mohou zrovna tak nakonec rozhodnout i dnes. Například na základě manévrů Millenium Challenge 02, které z jedné strany sice představovaly asi nejvěrnější simulaci operací proti Íránu - je však také pravda, že jejich výsledky byly sprostě zfalšovány...

A idiotské sebevědomí vycházející z jednostranných informací a povrchního vidění situace politickým jestřábům rozhodně nechybí.

0
Vytisknout
6256

Diskuse

Obsah vydání | 8. 2. 2012