Neskutečná úroveň diskuse o sociální politice v ČR

7. 2. 2012 / Jan Mertl

Na Britských listech byl zveřejněn případ pana Máši. Jeho situace je těžká, i když zřejmá -- jedná se o případ člověka, který přes celoživotní aktivní kariéru v oblasti jazykovědy nemá dostatek prostředků na to, aby mohl žít ve svém stávajícím bydlišti a mít takový rodinný, život, do něhož ho jeho rodinná konstelace zavedla. V této situaci je, nevidí východisko a žádá o pomoc, přičemž situaci poctivě popisuje.

Následuje reakce paní Šporkové, která udělí panu Mášovi nepřímo tzv. "hraběcí radu" - vždyť se přece může odstěhovat a svoji rodinu rekonfigurovat! A dokonce mu vlastně poskytne i rodinné poradenství, protože mu vysvětlí, že příčina je vlastně v tom, že jeho rodinná konstelace není dostatečně kvalitní a efektivní. A ještě mu vymyslí, kam se vlastně má odstěhovat, včetně místa a toho, že na webu realit je takových míst mnoho k nalezení. Sice princip situace pana Máši chápe, ale nerozumí tomu, proč takovéhle racionální kroky p. Máša už dávno neudělal.

Bohužel, přesně o tomhle sporu je česká sociální politika. Respektive o ni je veřejný diskurs: nezajímá nás, jak druzí žijí a co dělají, do té doby, dokud to dělají za své a dokud se svému okolí se svými problémy nesvěří, natož aby je požádali o pomoc. Jakmile se to stane, jsou jim okamžitě uděleny hraběcí rady, kdy ten, kdo radí, ze svého hlediska posoudí situaci toho druhého, ignoruje jeho osobní priority a doporučí mu nějaké řešení. Že to daná sociální situace neumožňuje, že daný člověk to tak vůbec nechce, je jedno, došly prachy a tak je přece nutno konat.

Tenhle kontext je podivný ještě z jiného hlediska. Je zřejmé, že při seriozním odměňování by se pan Máša, jako vysoce kvalifikovaný odborník, nikdy neměl dostat do situace, že bude svými sociálními poměry nucen volit životní trajektorie takto striktně. Například úspěšný manažer, sportovec či bankovní úředník by jistě mohli bydlet (pokud by chtěli) v Praze až do smrti a ještě by jim zbylo, vůbec by se do takovéhle situace nedostali. Jinak řečeno -- pan Máša "doplácí" nakonec i na svoji pracovní kariéru, která ho tlačí do voleb, které by jiní činit vůbec nemuseli. Je ironií osudu, že tvrdý, racionální přístup je nakonec aplikován právě na p. Mášu, který je v současné době již sociálně oslabený a zvyšování tlaku mu nepomůže.

Současně je samozřejmě jasné, že optimální je volit si své životní trajektorie tak, aby se člověk do podobných situací nedostal, třeba i předvídat a změnit na stáří bydliště. Jenže: ne každý toho je schopen, ne každý to chce a ne každý to zvládne. Navíc racionální přístup může být ve výsledku i kontraproduktivní -- podívejme se například na rodičovství, to bychom mohli racionálně odkládat v podstatě do vysokého věku (což se v řadě případů i děje). Tudíž jakási tržní racionalita je nakonec schopna modifikovat naše chování tak, že vůbec není v souladu s našimi přirozenými potřebami. A co když k těmto přirozeným potřebám patří i setrvání na místě, které považujeme za domov, a to zejména ve stáří?

Shrnuto -- je to krystalická ukázka úrovně diskuse o sociálních otázkách v ČR, akcelerovaná tím, že současná ekonomická situace prostě na řadu lidí tlačí existenčně. Stejnou filozofií se dělníci v Číně a v Thajsku nakonec dopracují k noční práci a dlouhým směnám, protože to je vlastně taky racionální a ekonomicky se to vyplatí.

Ale nechci končit negativně. Jen navrhuji, abychom už takhle nediskutovali -- nic to totiž neřeší a je to krásná ukázka, proč dobrovolná solidarita je skvělá věc, pokud nastává, a hrozně krutá a nespravedlivá, pokud ze subjektivního rozhodnutí dárce nenastává. Problém životní úrovně, životní trajektorie lidí a především sociální únosnosti prostě nejde řešit na úrovni toho, kdo komu co uzná. Řešit jde jen tak, že lidé budou mít takovou životní úroveň, která jim dá skutečnou svobodu uspořádat a prožít si svůj život podle svých představ. Včetně toho, že budou-li chtít, nebudou muset svůj domov v Praze opouštět.

0
Vytisknout
5891

Diskuse

Obsah vydání | 8. 2. 2012