Rozhovor Britských listů 701. Česko nemá jasně postavené priority. Ztrátu příjmů ze superhrubé mzdy nelze nahradit

9. 1. 2025

Bohumil Kartous: Fiskální politika, tedy to, jakým způsobem česká vláda nakládá s příjmy a výdaji státního rozpočtu, je důležitým politickým tématem a bude nepochybně i politickým tématem nadcházející kampaně před parlamentními volbami. O fiskální politice se vede poměrně řekněme taková tvrdá a nelítostná diskuze. A často je zabarvená tím, že ti, kteří se účastní té diskuse, tak mají nějaký vlastní zájem, ať už jsou to politici nebo ekonomové. Já vítám Daniela Münicha, analytického experta CERGE-EI, výkonného ředitele think tanku IDEA, který byl zřízen právě při institutu Cerge, dobrý den.

Daniel Münich: Dobrý den.

Bohumil Kartous: Vy jste jeden z těch ekonomů a expertů, o kterých se dá říct, že jsou nezávislí vzhledem k vašemu statusu a děkuju za to, že jste si na nás udělal čas. Já bych se vás chtěl zeptat, jak vlastně vnímáte vy celkový stav současné fiskální politiky v České republice?

Daniel Münich: Ještě na začátku abych byl úplně upřímný, tak ta úplná nezávislost tam není. Já pracuju ve veřejné výzkumné organizaci a na univerzitě, takže mě samozřejmě zajímá, kolik dává stát na vědu a na vzdělávání. To se prostě nedá popřít, ale vrátím se tedy teď po tom varování k té vaší otázce ohledně fiskální politiky a ona to je strašně obecná otázka, jestli se týká způsobu, jakým sestavujeme státní rozpočty a jejich výhledy. To je takové úzké téma, do jaké míry se zabýváme těmi jednotlivými kapitolami, jestli to dává smysl, jestli těmi výdaji dosahujeme těch cílů, které chceme dosahovat a potom úplně ve finále, jestli ty jednotlivé resorty potom v detailu pomocí těch jednotlivých nástrojů, které stojí samozřejmě peníze a lidi, tak jestli opět mají ty žádoucí dopady. Takže ono to chce trošku rozdělit.

Bohumil Kartous: Dobře, a když tedy půjdeme po těch jednotlivých krocích, jak vnímáte třeba současnou strukturu příjmů a výdajů státního rozpočtu? Narážím na to, že se tady dlouhodobě hovoří o zrušení superhrubé mzdy, daně a tedy o jakémsi deficitu, který v tom rozpočtu vznikl a hovoří se také velmi často a nejenom v souvislosti s touhle vládou, ale u těch trošku odvážnějších ekonomů na české poměry se hovoří často také třeba o tom, jaká forma zdanění by měla být využita. Teď myslím třeba o tom, jestli více rovná nebo více progresivní, což v českém prostředí nemá moc velkou podporu, zatímco v rozvinutých. zemích zejména v severní části západní Evropy, teď myslím Skandinávii, je tohle přítomné dlouhodobě, takže kdybyste se na to podíval z tohohle úhlu pohledu.

Daniel Münich: Tak ona to vlastně nakonec nebyla skoro žádná otázka, ale já tam těch otázek samozřejmě vidím aspoň patnáct, takže já si vyberu. Já začnu připomínkou, že jsme na podzim publikovali policy brief, který poměřoval strukturu našich výdajů českých, veřejných s Evropskou unií a jednotlivými zeměmi. To je poměrně důležité, protože Česká republika nemá specifikované nějaké priority. Když něco dává někam, dává víc nebo míň, tak ani pořádně vlastně neví, proč to je, až na výjimky, výjimka je například obrana, tedy dlouhodobě to nebyla žádná priorita, dávali jsme strašně málo a teď tedy, když už hrozí tedy nějaká skutečně válka, tak jsme tedy to zvýšili, ale jinak se tohleto říct nedá, což často vede k tomu, že vlády, teď nemluvím o té současné nutně, ale prostě o všech dosavadních, reagujou pod tlakem vnějších okolností. V posledních deseti letech, v pěti letech na to dost doplatilo školství a věda napříkladm, ale Česko nemá dost jasně postavené rozpočtové priority. To je potřeba říct.

Za druhé je potřeba říct, že příjmy a výdaje sice jsou v nerovnováze v České republice stále více a více oproti třeba předcovidové době, ale na druhé straně to není žádná katastrofa. To znamená, vy jste zmínil to brutální snížení daně z příjmu fyzických osob v důsledku způsobu zrušení superhrubé mzdy. Já to říkám schválně takhle rozvláčně, protože samotné zrušení superhrubé mzdy nemuselo snížit zdanění ale opravdu ten pokles daňových příjmů státního rozpočtu byl brutální a do dnešního dne já nevím, kolik to je, čtyři roky, se s tím ty veřejné finance nevyrovnaly a nevyrovnají se a nevyrovnají se s tím žádné příští vlády a budou permanentně opakovaně stát před tím udělat konsolidační balíček, budou permanentně řešit krátkodobá parametrická opatření jak rychle ušetřit a nezbude čas na strukturální systémové reformy, ty neparametrické, samozřejmě také moc neoblíbené. A právě proto se bojím, že ten dlouhodobý ekonomický růst, který je jako jeden z těch klíčových parametrů, který to může všechno usnadnit, ten se nedostaví v důsledku tohohle. Možná to je asi to nejdůležitější v té záplavě dalších otázek, které tam v té otázce zazněly.

Bohumil Kartous: Dobře, kdyby vy jste byl v pozici člověka, který skutečně má tu možnost nějakým způsobem zásadně ovlivnit to, jakým způsobem je sestavován rozpočet v České republice, jaká je struktura příjmů a výdajů? Co byste ještě teď na těch posledních řekněme deset měsíců vládě poradil? Je vůbec nějaká možnost něco ještě teď změnit, protože to všechno předpokládá samozřejmě nějaké legislativní změny, které tomu musí předcházet.

Daniel Münich: No tak tohle by vůbec nešlo. Teda rozhodně, protože ten legislativní čas zbývá do června a to už je vlastně předvolební období. Tak jako tak pak se rozpustí sněmovna před volbami. Víme, že tam jsou obrovské obstrukce, za které si podle mě může víceméně sama sama koalice, která prostě přistoupila na tuhletu hru a nezměnila jednací řád, ale to je úplně jiné téma, o kterém tady asi nechceme hovořit. Stejně by ty věci platily až nejdříve od příštího roku. Každé daňové opatření prostě musí nějakým způsobem začít platit rozumně nejlépe od 1. ledna, aby to účetnictví dobře fungovalo, aby se na to také všichni mohli připravit. Největší neštěstí je, když to začne platit dva dny poté, co to vstoupilo v platnost toho nebo fungovat, takže spíše je to věc do předvolebních debat o tom, s čím strany přijdou, jestli bych jim něco doporučil, nebo jestli bych do toho mediálního prostoru hodil nějaké téma a teď asi nebudu mluvit pouze za sebe., a řadu jiných kolegů, například NERVu. Jsou vlastně dva přístupy, jeden Je takový velký big bank. Tomu se říká změna daňového mixu. Zásadním způsobem přestavět to, z jakých peněz stát žije a z jakých poskytuje veřejné služby. Já to zjednoduším, abychom tady nebyli dlouho, takže je to velmi výrazný nárůst daně z nemovitostí. A snížení těch příjmových daní, což jsou sociální odvody a daň z příjmu fyzických osob s tím, že tam je řada dalších efektů, které by mohly pomoci řešit jiné věci, například vysoké a stále rostoucí ceny nemovitostí jsou způsobeny tím, že prostě zanedbané nemovitosti, pozemky, které neslouží, mají tak nízkou daň, že v podstatě nikomu se nevyplatí se jich zbavovat, nebo na nich něco stavět. Tohle by se výrazným způsobem mohlo změnit.

Další věc je motivace k práci. Pokud se nám podaří dobře vhodným způsobem snížit to zatížení příjmových daní, tak se může zvýšit motivace pro práci, omezení šedé ekonomiky. Větší motivace těch nízko výdělečných lidí, kteří v podstatě si říkají, proč bych pracovat, když mě stojí víc dojížďka do práce? Takže to je ten big bank, na kterém musí samozřejmě být dostatečně velká shoda, což se ukazuje v Česku jako téměř nemožné.

A pak jsou nějaké dílčí změny bez toho změny toho mixu. A pak je to například změna struktury zdanění příjmů, to znamená zvýšit progresi a zvýšit odečty na poplatníka, aby se pomohlo chudým, kteří doplatili, jestli někdo v České republice doplatil na zrušení superhrubé mzdy, tak to bylo asi 5 nebo 10% zaměstnanců s nejnižšími výdělky. Všichni ostatní na tom vydělali a zase nás to vrací k té bytové politice, ti středně příjmoví a vysokopříjmoví ty peníze do velké míry uložili, a protože nástroje spořící v Česku moc nevydělávají, tak to nacpali hodně často do nemovitostí a tím zvýšili ceny nemovitostí v domnění, že tedy dobře uložili peníze, které jim budou vynášet. Ale tím samozřejmě si země přidělala spoustu dalších problémů. Nedostupnost bydlení obzvláště pro mladé lidi, neochota zakládat rodiny a tak dále.

Bohumil Kartous: A když se bavíme už o té dani z nemovitostí, tak i tam ta expertní diskuze vede k tomu, že by tam mohla do toho být nějakým způsobem integrována nějaká míra progresivity. Narážím na to, že relativně omezená skupina vlastníků nemovitostí, kteří často drží v rukou skutečně velký majetek a v jejich případě samozřejmě rovná daň nedává úplně smysl, protože když někdo vlastní tisíce bytů a třeba v Praze, no tak by samozřejmě bylo adekvátní, kdyby to zdanění respektovalo, že ten majetek je vlastně abnormálně velký proti ostatním.

Daniel Münich: Určitě ty návrhy obsahují myšlenku progresivity, když to hodně zjednoduším, tak se hovoří o těch babičkách v Podkrkonoší v té chaloupce, abychom na ni navrhli teď obrovskou daň, byť tu daň máme dobře pokrytou datově, to znamená, my víme o každém pozemku, takže se dá v podstatě uvalit progresivní daň na to, kdo co vlastní od nějaké - Stejně jako je to u zdanění příjmu, prostě když pak to překročí nějakou hranici, tak už ty sazby rostou. Ale samozřejmě se otvírá ta debata o tom, že někoho trestáme, což je velice humorná představa, protože daně nejsou od toho, abychom někoho trestali, ale od toho, abychom mohli zaplatit české školství, vědu, obranu zdravotnictví. A je vždycky otázka, kde ty peníze vezmeme a když to vezmu tímhletím pohledem, tak koho potrestáme? No, tak když nepotrestáme vlastníky nemovitostí, tak potrestáme ty lidi, co pracujou, takže už předem vidíte, že přemýšlím o tom, jak se ta debata asi povede a teď možná zakončím to takovou poznámkou, že to je podle mě zodpovědnost politické reprezentace, aby jenom neodzírala, co vlastně by voliči si tak přáli. Protože když to zjednoduším, tak voliči si přejou nulové daně. A co nejvyšší všechno úplně z veřejných zdrojů. Což je samozřejmě nesmysl, takže politici by měli předkládat ty alternativy a vysvětlovat a přesvědčovat své voliče o tom, proč něco neudělají, protože to má ty sekundární negativní dopady, ale pak proč něco udělají, když to na první pohled vypadá nepříjemně, ale v v dlouhodobém horizontu to je velice důležité.

Bohumil Kartous: Já v dnešním rozhovoru trošku přeskočím pár otázek, ke kterým se pak ještě vrátím. Máte dojem, že skutečně česká politická reprezentace se snaží přesvědčovat své voliče o jistých nutných krocích, které se týkají třeba zdanění nebo výdajů ze státního rozpočtu? Protože já narážím na to, že mám neodbytný a velmi silný dojem, že česká politická reprezentace, a to úplně bez ohledu na to, jaká vláda je zrovna u moci, tak daleko více respektuje vliv té nejbohatší části společnosti, kterou bych mohl nazvat řekněme oligarchickými skupinami, a to včetně téhle vlády. To, co říkáte, to, co jste říkal, ta ideologická figura o tom, že zdanění je trestem za úspěch? To je něco, co není přímo akcentováno současnou vládou ve zdůvodnění toho, jakým způsobem ovlivňuje ten daňový mix, ale někde na pozadí to neustále cítím a zároveň s tím vnímám, jak velmi silně se tady tenhle názor stále prosazuje, on tady byl přítomný od devadesátých let, ale stále silněji se prosazuje ve veřejném diskurzu. Takže já osobně, pokud bych na to měl mít nějaký laický názor, tak si říkám, no proti tomuhle pravděpodobně ani tahle, ani další vláda nepůjde, ať už bude složená z kohokoliv.

Daniel Münich: Já to rozdělím na dvě věci. Já jsem taky programátor, respektive ty věci, které realizuju, tak programuju, takže si to vždycky musím rozdělit na ty malé balíčky a potom řešit je per partes, jednotlivě. Takže ta první otázka je, jestli to politické reprezentace voličům prezentují ty věci, co by se měly dělat. No, nedělají to. Až na výjimky to nedělají. Většinou jenom obviňují jedna druhou a teď vlastně nejde jenom o parlamentní strany. I neparlamentní obviňují, jak ta druhá to dělá špatně, co všechno zkazila. Ale, že by dala nějaký optimistický výhled, jak kupředu, tedy co změnit, aby to začalo fungovat a ne v tom, že rozdáme všechno a snížíme daně.

Teď já bych vyzval politiky, aby zkusili lidem nabídnout něco, co nebude stát na tom, že vydají víc peněz a nebude to stát na snížení daní. To znamená pořád jde o strukturální systémové věci. Jak funguje český stát. No a ta druhá věc je role oligarchů v ovládání toho, co se v zemi děje, respektive spíše, co se neděje.

Ono to není vidět, já to samozřejmě také nevidím, ale protože hodně sleduji, co se děje, jak tedy v médiích, tak zároveň jsem v řadě poradních sborů sleduji třeba celý legislativní proces od samého počátku, od samotné myšlenky, až po to definitivní podepsání panem prezidentem a mezitím je spousta fází. Hodně dlouhých. Zpravidla to trvá dva tři roky, někdy pět šest let.

Tak vidím, že ty věci se často zastavujou, nejdou a nakonec se úplně totálně změní v té finální fázi, kdy je vlastně nejjednodušší pro někoho, kdo má vliv peníze, známosti, to znamená v té fázi parlamentní často. Někdy už na ministerstvu. Že se prostě hne tím knoflíkem. Buďto se řekne, tohle nebude a hotovo a nikdo neví a věc není, která se připravovala mnoho let, anebo najednou se objeví nová věc těsně ve finále, kdy už není téměř šance to změnit, aniž by člověk věděl, kde se vzala. A myslím si, že většinou to funguje v tom, že se věci nedějí.

To znamená reformní věci se zastaví v nějaké fázi a nikdo pořádně neví proč a řekne se, že není politická vůle. Často se nezjistí v důsledku koho není ta politická vůle a kdo jsou ti hráči, kteří jsou proti a věc končí. To se netýká pouze této vlády. Týká se to bych řekl i těch vlád předchozích a je to podle mě příčina té velké nehybnosti České republiky a ten problém toho, jak pokročit dál.

Bohumil Kartous: Děkuju za velmi srozumitelnou odpověď. Ano i moje osobní zkušenost, byť je z trošku jiných oblastí, je taková a ukazuje to na určitou netransparentnost, což lze považovat za chybu v demokratickém procesu, protože v okamžiku, kdy se nějaká legitimní novela čehokoliv připravuje a pak najednou, je smetena ze stolu bez toho, aniž by to bylo řádně zdůvodněno, tak to pochopitelně ukazuje na to, že někdo je tady rovnější než ostatní. A to jenom dodatek k tomu, co jste říkal.

Já bych se chtěl přesto zeptat. Vy jste skutečně dlouholetým pozorovatelem, expertním pozorovatelem toho, jakým způsobem jsou přijímány nové regulace, myšleno zákony vyhlášky, často poukazujete na to, že ty návrhy v sobě neobsahují regulation impact assessment, což je jakýsi indikátor změn, které to přinese v tom v tom důsledku následně. Změnilo se něco v téhle věci a změnilo se něco v tom, jak třeba když se znovu vrátíme v rozpočtu, do jaké míry jsou ty změny prováděny takzvaně evidence-based to znamená, do jaké míry je prozkoumáno, jaké pozitivní či negativní efekty takováhle změna přinese? A nemusíte se teď držet čistě jenom té rozpočtové otázky.

Daniel Münich: Tak já začnu dokončením té osvěty. Skutečně existuje něco jako regulatory impact assessment. Zkratkou se tomu říká RIA, což je proces, který přikazuje dokonce vládní usnesení už posledních možná 15 let, které říkají: každá věc by měla začít řešením problému s nějakou analýzou, abych věděl, jestli ten problém skutečně existuje, jak je velký, co je jeho příčina. Tu analýzu by dělalo ministerstvo nebo si jí zadá. Na základě toho by potom mělo vymyslet možnosti řešení. Tři, čtyři. Ne že vydáme vyhlášku nebo zákon, ale opravdu skutečně způsob řešení včetně toho neřešit to, protože ten problém není tak velký, aby si zasloužil řešení, respektive ta řešení nejsou funkční. Ta by se měla vyhodnotit, měla by se zkonzultovat se všemi, na které to dopadne potenciálně a potom by se to v nějakém kriteriální procesu mělo posoudit a říct tedy, co se vládě doporučuje, aby dotáhla do podoby zákonů například. A samozřejmě pak na tom politickém procesu, jestli tedy dá na ten výsledek tohohle procesu, vybere si tu variantu, kterou přepíše do zákona a schválí, anebo řekne ne. Naše ideové představy jsou jiné a pojedeme touhle cestou, byť jsme si vědomi, a tak dále. Takhle by to mělo být optimálně fungovat. Protože by ten proces celý informoval i veřejnost. Jak jste zmínil ta demokratičnost, veřejnost by si mohla přečíst o tom, co je ten problém, proč se řeší a jaké jsou možnosti řešení a viděla by, jestli vláda tedy vybrala tu kterou variantu a tak dále. I novináři by si mohli vybírat a tak.

No bohužel ten proces dlouhodobě v České republice nefungoval, respektive to bylo jako vždy taková švejkárna, že se vytvářel dojem, že se to děje, ale reálně se to ve většině případů nedělo. Dávaly se výjimky, nebo se napsalo, že to je zpráva RIA, ale když si to člověk přečetl, tak tomu buďto nerozuměl, anebo tomu rozuměl a věděl, že to neobsahuje to, co by to mělo obsahovat. Takže to nebylo většinou - jsou samozřejmě světlé výjimky- moc k ničemu, což samozřejmě snižuje informovanost, kvalitu přijímané legislativy a samozřejmě důvěru v demokracii, protože lidé potom nevědí, když si ty věci dějí, proč se dějí. A když se potom ty věci zavádějí do praxe skutečně, tak si často zjistí, že nefungují, no, protože nejsou dobře navrženy. Což opět vytváří tu tu špatnou náladu. Lidi říkají no, podívejte, zase to zmrvili, zase to nefunguje. A to příště zase nebude fungovat. Tak už radši nebudeme nic měnit, protože všechno, co se tady udělá, tak to skončí špatně. A to je špatně, že? Jo, takhle by to nemělo být. V té Skandinávii to dělají mnohem lepší, a proto ta důvěra, v ten stát je mnohem větší mezi občany.

No a vy jste se ptal, jestli se tenhleten přístup aspoň trošku zlepšil. No ono to není věc, která se dá udělat ze dne na den a skvělé bylo, že vláda, byť si to chvíli rozmýšlela v době, kdy začala válka na Ukrajině a ještě vlna inflace a energie a tak dále, tak dala prostor pro vznik analytických útvarů na řadě resortů. Asi sedmi, možná dneska osmi. Včetně úřadu vlády, kde postupně pomalu, člověk po člověku začala vznikat analytická oddělení, kde nebyli právníci a administrátoři, když to řeknu jednoduše, ale skutečně analytici, kteří jsou schopni právě tenhleten proces RIA, o kterém jsme mluvili, zmanagovat, udělat tu analýzu, posoudit analýzy a komunikovat samozřejmě zároveň to s těmi dotčenými subjekty.

Tohleto trvalo asi dva roky. Po tom prvním roce, kdy se tedy řešily válečné problémy a tak dále, ty týmy se etablovaly a začaly promlouvat do toho, jak vzniká legislativa. No a když to spočítáme na prstech, tak zjistíme, že vlastně ta plnohodnotná činnost těchhletěch útvarů nabývá tvaru až teď.

Ale to je přesně období, kdy už vlastně kdo znají ten proces, tak vědí, že už nemá téměř nic do toho procesu legislativního dávat, protože parlament to nestihne projednat. A platí pravidlo, že co se prostě neprojedná do voleb, to spadne pod stůl a už všechno musí se udělat od začátku za nové vlády.

Takže je tam jak ten prvek zklamání, že tedy to zase nevyšlo. Na druhou stranu, budoucí vláda ať jakákoliv tady bude mít skvělou základnu. To znamená nebude muset další dva roky tři budovat něco, ale může okamžitě začít zadávat to, co si vymyslí, když to řeknu, nebo co naslibuje v těch volbách? A ještě jednu poznámku, tedy, když tak to můžete pak vystřihnout. Tahle vláda se rozhodla v zájmu stability politické koalice, že se vždy nejdříve na těch zásadních opatřeních shodne politicky. A pak je zadá do toho procesu k realizaci, ale to jde vlastně proti těm principům toho procesu, jak jsem ho popsal, protože ten proces by měl začít analýzou toho problému, zvážením těch variant a doporučení těch variant a ta vláda se rozhodla, že to bude dělat obráceně, že nejprve řekne, jak to bude řešit a pak teprve zadá ten proces. Kde se zjistí, že možná ten problém je jiný, než si vláda představovala, že to optimální řešení vypadá jinak, než na čem se shodla. A pak se jí často obtížně vybrusluje z toho,, že jí experti řeknou, ale ta varianta řešení, na které jste se shodli, není ta nejlepší.

Bohumil Kartous: To rozhodně vystříhávat nebudeme, to je důležité sdělení a já se jenom trochu obávám, nás tlačí čas. Já se trochu obávám, že příští vlád, ať už bude jakákoliv, v tomhle nebude jednat jinak a dokonce se obávám, že hrozí to, že ta analytická oddělení, která vznikla na těch jednotlivých resortech budou nějakým způsobem utlumena. Nebo ponechána v nějakém řekněme politicko-úřednickém vakuu. Nevím, jak vnímáte vy výhled na dalších několik let v tomhle ohledu?

Daniel Münich: Stát se to samozřejmě může, bylo by to obrovské neštěstí a stalo se to na Slovensku, protože prostě, když přijde vláda silné ruky, ideologicky naprosto přesvědčených, ale věci pořádně neznalých lidí, tak jim je na obtíž jakákoliv analytická vědecká informace, znalost těch věcí. To je na obtíž. To jsou prostě mouchy, které je otravují. Já doufám, že se to nestane. A myslím si, že by v té předvolební kampani mělointenzivně zaznívat, že tohle je důležitá součást dobrého vládnutí a že tedy od politiků se chce, aby tímto způsobem vládli a aby to vlastně leželo na stole, aby ti lidé nevěřili v to, že přijde nějaký člověk se silnou rukou, který řekne, takhle to bude a že ty věci začnou ze dne na den dobře fungovat. Nebudou fungovat.

Bohumil Kartous: Ale jak se říká acta non verba, to bych chtělo podpořit nějakými činy. Uvidíme. Nechme se překvapit, zůstáváme optimisty, a děkuji Danielu Münichovi z CERGE-EI think tanku IDEA za tento rozhovor. Určitě ho pozveme k rozhovoru následujícímu týkajícímu se podobných témat. Děkuji i vám, vážení diváci Rozhovorů Britských listů za pozornost a budu se těšit u některého z příštích rozhovorů na viděnou a na slyšenou. Hezké dny.

Daniel Münich: Děkuji za pozvání. Na shledanou.