Progres je evoluce a evoluce je ideologie přirozenosti

29. 6. 2023 / Bohumil Kartous

čas čtení 5 minut
30762
Žijeme nepochybně v ideologickém Babylonu. Významně to souvisí s roztroušením dlouho pevných třídních hranic, s dosažením určité míry životního standardu a z toho vyplývajícího uspokojení, v demokratických a stabilních společnostech také vysokého indexu bezpečí a svobody, dvou hlavních principů usměrňujících povahu společenských smluv. Souvisí to nepochybně i identitární politikou, která staví na odezírání postojů elektorátu prostřednictvím pokročilých nástrojů analýzy veřejného mínění a stejně pokročilém komunikačním průmyslu, který umí doručit k adresátovi na míru šité sdělení tím správným médiem. Politika se tak stává obětí identit, postojových a hodnotových komplexů, které je zjevně možné mutovat a (de)formovat prostřednictvím neurochirurgicky přesně designované komunikace. Technologické nástroje v tomto směru předbíhají lidský mozek a každý další zvyšuje pravděpodobnost vyšší míry manipulace. Přesto existuje pádný důvod hledat určité ideologické spojení, které překlene zmatek a vrátí té činné, pro futuro orientované části demokratických společností smysl a cíl.

Matěj Metelec píše ve svém textu o současném stavu ideologické nesrozumitelnosti v reakci na v demokraciích dominantní liberalismus o tom, že namísto ideologií odrážejících třídní stratifikaci společnosti nastoupila identitární politika. V ní se proti liberalismu prosazují jako alternativa různé formy konzervativismu, které v sobě mohou snoubit nacionalismus, nativismus, deformované pozůstatky komunismu či socialismu nebo perverzní podoby individualismu (libertariánství, anarchokapitalismu), kterým je liberalismus z hlediska "svobody" málo.


Matěj zároveň píše o progresivismu, který nastupuje spíše než jako nějaká nová ideologie jako negativní vymezení, jako rádoby urážlivé pojmenování retrográdních proudů vůči těm, které vnímají jako ohrožení své identity, jako nadávky. Matěj zároveň poukazuje, že progresivismus není jasně definován. 

Myslím, že má sice pravdu, že definován jako směr, nebo dokonce ucelená ideologie není, ale že vlastně jeho definice vyplývá z toho, na co velmi senzitivně reagují konzervativní vlajkonoši. Mezi progresivisty lze v rámci negativního vymezení retrográdních ideologů zařadit lidi věnující se tématu sexuálních menšin, imigraci, energetické transformace, udržitelného klimatu a ekonomiky, rozvoje vzdělávání, sociální inkluze, prostě všech, kteří na zjevnou dynamiku vývoje reagují snahou hledat řešení nových problémů novým způsobem, nikoliv snahou o návrat do stavu před tím, než vznikly. Pokud bychom chtěli tento proud nějak obecně definovat, mohli bychom mluvit o jeho snaze přizpůsobit dynamiku politické a kulturní evoluce nově nastoleným podmínkám trvalé a rychlé změny.

Myslím, že dokonce existuje báze oné Matějem zmiňované orwellovské "všeobecné slušnosti", na které se tento progresivistický proud dokáže shodnout: jsou to právě lidská práva a svobody a potřeba naděje na perspektivní dlouhodobou budoucnost (nejen vlastní) tváří v tvář hrozbám vyplývajícím z měnící se reality a nemožnosti aplikovat již poznaná schémata řešení.

I v tomto širokém proudu lze nacházet tendence racionálně inklinující k zachování statu quo (rozvoji kapitalismu a liberalismu) a tendence s ambiciózní, často až utopickou představou o epigenetických změnách v DNA společenské smlouvy (participace nebo deliberace na různých úrovních veřejného zájmu, od lokálních politik přes firmy a korporace až po celospolečenskou úroveň). I tento proud pochopitelně zahrnuje "revolucionáře", kteří vytyčují cíl, aniž by dokázali jasně popsat cestu, jak k němu ve složité situaci globálního networku dospět. 

Najdete v něm lidi, kteří se domnívají, že je možné měnit společnost behaviorálně a strukturálně stejně rychle, jak probíhá technologická a ekonomická transformace. Určitě v něm najdete lidi, kteří zůstávají ve vleku předchozích ideologií, ze kterých vzešli, ať už jde o radikální "zelené" odmítající jádro, nebo radikální "socialisty", které ani trvající posilování globálních ekonomických elit nepřesvědčí  o principu akumulace zdrojů (politického vlivu) na základě ekonomické hierarchie. 

V tomto ohledu se progresivistický proud neliší od jiných. Má své umírněné, má své radikální. Jeho životaschopnost (a tedy společenská důležitost) tkví v tom, že je - řečeno korporátním newspeakem - agilní. Za daných podmínek, z nichž některé jsou konstantní (lidská práva a svobody) a některé proměnlivé (technologický vývoj) se snaží aktualizovat svět.

Aby tento progesivistický proud uspěl, měl by rozšířit společnou bázi (lidská práva svobody) o poznání, že bez optimální redistribuce zdrojů je skutečný progres nemožný. V tomto ohledu se do jeho více méně liberálních kořenů promítá onen socialismus, o jehož skomírání Matěj ve svém textu píše. A také by měl přistoupit na určitou míru meritokracie, která, při dostatečně kontrole, prostě jen kopíruje přirozené rozložení nerovností ve společnosti. A také fakt, že část společnosti bude inklinovat k hledání zlatého věku v minulosti, což ale může mít různé projevy. Ty, které reprezentují radikální změnu základní báze společenské smlouvy a systému, nebo ty, které s ním žijí v míru.


1
Vytisknout
6262

Diskuse

Obsah vydání | 4. 7. 2023