Buďte tím, v co doufáte

3. 7. 2023

Ruská válka proti Ukrajině za sebou zanechala mnoho tisíc mrtvých a miliony vysídlených - a hrozba jaderné války strach jen zhoršila. Změna klimatu již způsobuje zmatek v ekosystémech a komunitách a hrozí, že způsobí ještě větší devastaci, pokud nebudou přijata naléhavá opatření. Rasová, etnická a genderová nespravedlnost nadále postihuje marginalizované populace, zatímco úmrtí související se střelnými zbraněmi ve Spojených státech dosahují rekordní úrovně.

Jako by to nestačilo, tyto výzvy se rozvíjejí na pozadí hlubokého sociálního rozdělení, politické polarizace a ekonomické nejistoty poté, co globální pandemie způsobila téměř 7 milionů úmrtí a vytvořila velké duševní a fyzické problémy pro miliony dalších. Když se k těmto globálním výzvám přidají problémy osobní, pokušení k zoufalství může být skutečné a významné.

V USA průzkumy veřejného mínění ukazují, že pesimismus je široce rozšířený. Průzkum Gallupova ústavu uvádí, že Američané byli při vstupu do roku 2023 "převážně pesimističtí", zatímco časopis Newsweek naznačuje, že země "ztratila optimismus" a poznamenává, že vyšší procento Američanů uvádí, že se cítí spíše pesimističtěji (42 %) než optimisticky (27 %) ohledně budoucnosti USA než v roce 2019 před pandemií COVID-19. Studie Gregoryho Mitchella a Philipa Tetlocka publikovaná v časopise Clinical Psychological Science v roce 2022 ukazuje, že tento pesimismus je sdílen napříč rasovými, ekonomickými a ideologickými rozdíly. Alison Gopniková shrnula svá zjištění v dubnovém deníku The Wall Street Journal a naznačuje, že "pesimismus je jediná věc, na které se Američané dokážou shodnout".

Tatáž studie však také ukazuje, že velká část pesimismu se zdá být neoprávněná. Mitchell a Tetlock měří vnímání změn na základě řady ukazatelů, od chudoby a míry uvěznění až po dosažené vzdělání a nepovolenou imigraci, a tvrdí, že tato pesimistická hodnocení jsou zkreslená. Mnoho Američanů se mylně domnívá, že "věci jsou horší, než ve skutečnosti jsou". Aby se snížil vliv COVIDu-19, studie se zaměřuje na změny z let 2000-2018, ale vzhledem k tomu, že byla provedena v roce 2021, zkušenosti s pandemií mohou stále ovlivnit její výsledky. Autoři nicméně zvažují řadu dalších vysvětlení, od zkreslení vzniklého fungováním paměti až po politickou rétoriku úpadku. Přidávají také další potenciální faktor z pohledu zvládání chyb: "Lidé mohou pravděpodobně považovat za prozíravější udělat chybu přeceňováním společenských problémů než chybu jejich podceňováním."

Tato psychologická a politická vysvětlení mohou být podpořena vysvětlením konceptuálním: Současný diskurs má sklon předpokládat binární vztah mezi optimismem a pesimismem a vynucuje si mezi nimi falešnou volbu. Jsou-li toto naše jediné možnosti, pesimismus se může zdát "realističtější" než optimismus, který je často slepý k obtížím a ve svých nejextrémnějších formách vyžaduje formu "toxické pozitivity", která předpokládá, že se dobré věci stanou, pokud si je prostě přejeme. Když jsou takové naděje zmařeny, což se často stává, pesimismus se jeví být ještě atraktivnějším. Když se však pesimismus stane optikou, skrze niž vidíme svět, může vyvolat zoufalství, které je vysilující a nebezpečné. Zoufalství může způsobit, že rezignujeme na úsilí o řešení naléhavých problémů, a může přiživit narativ úpadku, který věci jen zhoršuje a zatemňuje skutečný pokrok, kterého bylo dosaženo. Výsledkem je ještě větší zoufalství.

Potřebujeme nějaký způsob, jak tento cyklus prolomit, abychom se vyhnuli zoufalství z pesimismu, aniž bychom přijali předpoklad optimismu. Zde může pomoci Augustin z Hippo. Jeho ctnost naděje nabízí cestu mezi optimismem a pesimismem – a ještě dál.

Představení Augustina jako učitele naděje se může zdát překvapivé. Vlivný africký biskup, teolog a filozof, který žil v Římské říši na přelomu 5. století, je často popisován jako jeden z největších západních "pesimistů". John Rawls ho nazval jednou ze "dvou temných myslí západního myšlení" a bezpočet dalších – od Hannah Arendtové po Marthu Nussbaumovou – považovalo jeho myšlení za příliš pesimistické pro současnou politiku.

Jedním z důvodů Augustinovy pověsti je jeho energická kritika zla a nadvlády. Ve svých spisech si Augustin všímá způsobů, jakými pýcha a přehnaná sebeláska mohou motivovat "touhu po slávě", která zase podněcuje "touhu po nadvládě", touhu ovládat ostatní, aby člověk dokázal svou nadřazenost a udržel moc. Nakonec se touha po nadvládě může sama stát dominantou, která pohlcuje charakter člověka a motivuje zlomyslné činy násilí a neřesti.

Ve své knize "O obci Boží" Augustin sleduje účinky pýchy a nadvlády v lidském životě a poznamenává, že dokonce i mezi blízkou rodinou a přáteli jsou nepoctivost, zrada a krutost až příliš běžné. Ještě horší situace je v politice. Augustin se ptá:

"Když... Ani domov není v bezpečí před obecným zlem, které postihuje lidstvo, co město? Čím větší je město, tím více je jeho fórum plné občanských žalob a trestních procesů. I když město přebývá v míru a bez skutečného pobuřování a občanské války, nikdy není bez nebezpečí takových nepokojů nebo častěji krveprolití."

Ti z nás, kdo sledují současnou politiku – od invazí přes povstání až po obžaloby –, mohou tato nebezpečí rozpoznat.

Vzhledem k Augustinovu povědomí o tom, jak touha po slávě a nadvládě může zmařit usilování o důležité statky a jejich ochranu, je těžké označit ho za "optimistu". To je však jeden z důvodů, proč je jeho myšlení dnes obzvláště aktuální: Jeho ostrá analýza pýchy, sebezahleděnosti a nespravedlnosti proráží předpoklad pozitivního myšlení a probouzí v nás smysl pro nebezpečí nadvlády v jejích různých formách. Augustinovo myšlení mate jakýkoliv optimismus, který popírá realitu lidské omylnosti a přetrvávání pýchy, zla a nespravedlnosti v lidském životě.

Přesto (jak tvrdím v sérii článků a v knize o Augustinovi) to neznamená, že bychom ho měli označovat za "pesimistu". Binární rozlišování mezi optimismem a pesimismem nevystihuje složitost Augustinova myšlení. Jako pojmy se "optimismus" a "pesimismus" začaly používat až v 18. století. Navíc binární systém přehlíží Augustinovo nuancovanější pojetí naděje jako ctnosti, která nachází střední cestu mezi neřestmi opovážlivosti a zoufalství.

Rozdíl, který to způsobuje, když chápeme naději jako ctnost, je často opomíjen v současném diskursu, který má tendenci charakterizovat naději jako postoj nebo cit a opomíjet možnost, že naděje může být také ctností, která reguluje naše touhy po budoucích dobrech. Stejně jako mnoho současných myslitelů i Augustin uznává, že naděje je přirozená náklonnost nebo emoce: Je to láska k předmětům nebo touha po předmětech, které vnímáme jako dobré, budoucí a možné, ale ještě je nevidíme ani nevlastníme. Avšak na rozdíl od těch, kteří ztotožňují naději s "optimismem" a vidí ji jako bezvýhradně dobrou, Augustin uznává, že emoce se někdy může vyvinout chybně: Můžeme doufat ve špatné předměty, v nesprávné lidi nebo špatným způsobem. Naše naděje mohou být ztracené nebo neuspořádané. Proto potřebujeme ctnost naděje, stabilnější a trvalejší charakter, který pomáhá nasměrovat emoci naděje správným způsobem a ke správným objektům.

Augustinova teologie formuje jeho chápání obsahu naděje. Křesťanský biskup označuje Boha a "věčná dobra" za poslední předměty naděje, ale uznává, že lidské bytosti musí také doufat v "časná dobra", jako je zdraví, pokoj a přátelství. Věří, že tato dobra jsou legitimními předměty naděje, pokud jsou řádně "uspořádána" vůči věčným dobrům.

Jeho představa správného řádu je složitá. Zde stojí za to zdůraznit jeden rys, který je ve výkladech Augustinova "pesimismu" často přehlížen: Ctnost naděje pomáhá člověku odolávat dvěma neřestem nepořádku: Domýšlivosti a zoufalství. Domýšlivost charakterizuje ty, jejichž pocity naděje jsou zvrácené, přehnané nebo falešné. Ti, kteří podléhají neřesti domýšlivosti, doufají ve špatné předměty, nebo ve špatné lidi, nebo příliš mnoho očekávají od těch správných. V některých případech může optimismus odrážet neřest opovážlivosti více než ctnost naděje.

Naproti tomu pesimismus může často vyjadřovat odpovídající neřest nedostatku naděje – zoufalství. Zatímco zoufalství, stejně jako naděje, je přirozená emoce, která může být v některých situacích ospravedlněna, stává se neřestí, když odráží obvyklejší neschopnost dostatečně doufat v dobra, která jsou skutečně dosažitelná. Tato neřest způsobuje, že se vzdáváme veškeré naděje, což nás může vést k tomu, že zanecháme úsilí o obtížná dobra nebo ze zoufalství ublížíme sobě či druhým. Augustin přirovnává zoufalé k římským gladiátorům určeným zemřít v aréně. Protože "nemají žádnou naději na ušetření", buď "hledají způsob, jak zemřít", nebo "neváhají spáchat faul" a bez omezení používají násilí. U Augustina mohou obě neřesti způsobit samolibost nebo spoluvinu. Předpokládáme-li, že dosažení určitého cíle je jisté, nebo zoufáme-li, že je to nemožné, nebudeme pracovat na tom, abychom dosáhli toho, v co doufáme. Potřebujeme ctnost naděje, abychom mohli jednat tváří v tvář těžkostem, nebezpečím a zdržením, které doprovázejí objekty naší naděje.

Zatímco Augustin diskutuje ctnost naděje především v teologickém kontextu, její pojmová struktura může poskytnout cenný zdroj pro současný život, ať už přijmeme Augustinovu teologii nebo ne. Když se zamyslíme nad těžkostmi, kterým čelíme, mnozí z nás jsou často sváděni domýšlivostí nebo zoufalstvím. Buď předpokládáme, že konkrétní problémy nejsou tak špatné, jak si myslíme, že jsou, nebo si zoufáme, že jsou tak špatné, že se nedá nic udělat pro jejich řešení. Někdy tato pokušení ovlivňují lidi v konkrétních rolích a sociálních lokalitách odlišně. Například ti, kdo mají moc a privilegia, mohou být více pokoušeni domýšlivostí, mylně předpokládají, že některé budoucí statky jsou pravděpodobné nebo jisté, že sami nezávisí na ostatních, aby jich dosáhli, nebo že mohou použít svou moc nebo privilegia k prosazování svých cílů bez omezení. Jejich opovážlivost může podnítit touhu po slávě a nadvládě.

Naproti tomu nedostatek moci nebo privilegií může vytvářet pokušení k zoufalství. Když lidé v takových pozicích zakoušejí důsledky bezmoci, nespravedlnosti a nadvlády, mohou často cítit – oprávněně –, že ti, kdo jim upírají moc nebo hlas, ztěžují dosažení jejich objektů naděje. Tito lidé musejí odolat neřesti zoufalství. Pokud jim záleží na spravedlnosti, rovnosti nebo míru, ale zoufají si nad jejich dosažením, pak by to mohli vzdát a problémy, kterým čelí, se stanou ještě zakořeněnějšími. Jak řekl jeden augustiniánský prorok naděje, Martin Luther King, Jr., v roce 1967: "Dnešní zoufalství je ubohé dláto k vytvoření zítřejší spravedlnosti."

Augustin poskytuje pojmový slovník, aby identifikoval ctnost, která nám může pomoci udržet realistickou naději na spravedlnost a další důležitá dobra. Augustiniánské pojetí tím, že rozlišuje emoce naděje od ctnosti, ukazuje, jak ctnost pomáhá regulovat emoce vůči správným předmětům správným způsobem, a identifikuje neřesti, které ctnosti odporují. Poskytuje cenné zdroje, které nám pomáhají pěstovat ctnostnou naději v naší době, registrovat a odolávat pokušením k opovážlivosti a zoufalství.

Augustin také poskytuje model rétoriky, který může tuto ctnost podporovat a udržovat. Augustin, uznávaný profesor rétoriky předtím, než se stal křesťanským biskupem, respektuje pedagogickou sílu přesvědčování. Stejně jako jeho řečtí a římští předchůdci praktikuje filozofii jako "způsob života" zaměřený nejen na analýzu abstraktních myšlenek, ale také na pomoc ostatním v jejich úsilí kultivovat ctnosti potřebné k dobrému životu. Současní učenci, kteří čtou Augustina jednoduše jako analytického filozofa, přehlížejí, jak používá rétoriku k utváření nadějí svých posluchačů.

Vezměme si pasáž z ze spisu O obci Boží, která je často považována za primární výraz Augustinova "pesimismu". V knize 22,22-23 Augustin nabízí sžíravou analýzu "mnoha a těžkých zel", která ovlivňují pozemský život, od "nemocí" a "poruch" až po "podvody" a "války". Nakonec uzavírá: "Je to stav života tak mizerný, že je jako peklo na zemi." Mnozí vykladači považují tento verdikt za potvrzení Augustinova pesimismu, ale ignorují další kapitolu, kde nabízí dlouhý seznam pozemských dober. "Kdo by mohl podat úplný počet všech těchto [dobrých] věcí?" Ptá se Augustin. "Kdybych se rozhodl pojednat postupně o každém z nich... Jak dlouho by to trvalo!"

V této pasáži Augustin používá starověké rétorické prostředky "živého popisu" a "antiteze", protikladů, které staví dobro a zlo "vedle sebe", aby učinily kontrast živějším a zvýšily povědomí publika. Augustin zde provádí to, co odborník na rétoriku Kenneth Burke charakterizuje ve "Filosofii literární formy" (1974) jako "strukturu povzbuzení", formu sociální kritiky, která čtenáře zavede "do pekla, ale také zase ven". Augustin bere své čtenáře do "pekla na zemi", aby zdůraznil realitu zla a tím zpochybnil jejich domněnky o světě. Zároveň si ale uvědomuje, že tak živý popis zla může čtenáře zanechat v zoufalství. V další kapitole proto zdůrazňuje dobro světa, aby čtenáře vyvedl z pekla a poskytl půdu pro naději. Tímto způsobem Augustin uskutečňuje to, co Jeffrey Stout v knize "Blahoslavení jsou organizovaní" (2010) popisuje jako "delikátní úkol sociálního kritika": "Přijmout perspektivu, která zviditelní nebezpečí naší situace, aniž by současně znehodnocovala naději na její reformu".

Velká část sociální kritiky dnes právem nabízí rigorózní analýzy politických systémů a struktur k diagnostice, dekonstrukci a narušení nadvlády. Ctnost naděje závisí na takové kritice, aby zaregistrovala překážky a odolala domýšlivosti. Přesto tato kritika může plodit cynismus a zoufalství, pokud zároveň nedává divákům sílu řešit problémy, které diagnostikuje. Hochschildová naznačuje, že to může být důvod, proč jsou mnozí současní vědci a sociální kritici ohledně politiky "relativně pesimističtí". Společenské vědy, které se zaměřují pouze na přetrvávající strukturální problémy, aniž by věnovaly pozornost pozitivním příkladům lidského jednání, mohou v občanech zanechat pocit bezmoci a ponechat je bez motivace řešit problémy, které společenské vědy užitečně identifikovaly.

V knize "Teaching Community: A Pedagogy of Hope" (2003) Bell Hooks potvrzuje potřebu spojit "rigorózní kritiku" s uznáním toho, jak odolávat nadvládě:

"Když problém jen pojmenujeme, když vyslovíme stížnost bez konstruktivního zaměření na řešení, obíráme se o naději. Tímto způsobem se kritika může stát pouhým výrazem hlubokého cynismu, který pak pracuje na udržení kultury ovládajících."

Hooksova výzva k posílení kritiky je v souladu s augustiniánskou strukturou povzbuzení, která udržuje realistickou naději a zároveň vzdoruje troufalosti a zoufalství, které často podněcují nadvládu.

Tento model sociální kritiky by mohl být obzvláště užitečný pro reakci na problémy, které vyvolávají všeobecné zoufalství. Navzdory téměř všeobecnému vědeckému konsenzu, že dochází ke změně klimatu vyvolané člověkem, například mnoho lidí není motivováno se jí zabývat, neboť buď předpokládají, že její budoucí dopady nebudou tak zlé, anebo že se objeví nové technologie, které ji zmírní. Aby ekologičtí aktivisté tento předpoklad zpochybnili, zdůrazňují nebezpečí ekologické destrukce, aby podnítili publikum k akci. "Strach apeluje" může zvýšit povědomí o hrozbě a zvýšit pozornost vůči ní, ale výzkum ukazuje, že někdy může mít i ochromující účinky, což způsobuje, že diváci cítí zoufalství tváří v tvář potenciální katastrofě. Tento efekt vedl některé lidi k tomu, aby místo toho používali "výzvy k naději"; avšak výzvy k naději mohou povzbuzovat domýšlivost a samolibost, pokud jsou nerealistické, a bagatelizovat nebezpečí, které změna klimatu představuje pro lidi a planetu.

Augustinova rétorika naděje by mohla nabídnout cenný rámec pro komunikaci této hrozby. Spíše než vidět naději jednoduše jako postoj nebo emoci, jak je běžné v klimatické komunikaci, uznává, že naděje je také ctností, která se musí vyhýbat jak domýšlivosti, tak zoufalství, a strukturuje svou rétoriku tak, aby pomohla publiku odolat oběma pokušením, modeluje strukturu povzbuzení, která zdůrazňuje skutečná nebezpečí, aby se vyhnula domýšlivosti, zatímco končí legitimními důvody naděje, aby se zabránilo zoufalství. Empirický výzkum klimatické komunikace potvrzuje, že takové "emocionální sekvence" jsou účinné, zejména pokud člověk začíná důvody ke strachu, ale končí důvody k naději, jak to často činí Augustin.

Augustin, křesťanský biskup žijící v Římské říši během 4. a 5. století, mohl mít potíže představit si mnoho našich současných výzev. A přestože je jedním z nejenergičtějších kritiků zla a impéria na Západě, podporoval také formy nadvlády běžné v jeho římském kontextu, od otroctví po patriarchát, i když se snažil omezit jejich nejhorší zneužívání. Avšak v době hlubokého rozdělení, kdy se mnohé z našich výzev zdají být neřešitelné a politika je sužována jak domýšlivostí, tak zoufalstvím, může Augustinovo myšlení poskytnout cenné poznatky o povaze a hodnotě naděje. Jeho přísná kritika pýchy a nadvlády nás může upozornit na rizika a realitu politického života a ukázňovat domýšlivost ohledně toho, co od něj můžeme očekávat, zatímco jeho ctnost naděje a struktura povzbuzení mohou motivovat k akci a pomoci nám odolat neřesti zoufalství. Augustin nabízí konceptuální a rétorické prostředky k pěstování a předávání rozumné a realistické naděje.

Nakonec bývalý profesor ví, že nejsilnější formou přesvědčování je to, jak žijeme: "Špatné časy, těžké časy – to je to, co lidé stále říkají. Ale žijme dobře a časy budou dobré. My jsme doba: Takoví, jací jsme, taková je doba." Nebo jak říká jinde: "Doufejte v dobro. Buďte tím, v co doufáte."

Zdroj v angličtině: ZDE