Co bylo vlastně tradiční manželství v Evropě

3. 7. 2023 / Boris Cvek

čas čtení 3 minuty
Slíbil jsem dříve osvětu o tradičním manželství, v Česku tolik potřebnou, tak píšu svou první zprávu o četbě knihy A Cultural History of Marriage in Medieval Age (J. M. Ferraro a F. Pedersen jsou editoři, vyšlo v Bloomsbury Academic Press 2023). Přečetl jsem zatím úvod a začátek první kapitoly a už to je výživné. Shrnu to základní.

Do 11. století v západní křesťanské Evropě společenské elity, ale zřejmě i široké vrstvy lidí, žily v tzv. sukcesivní polygamii. Např. král Knut, který panoval v Anglii, Dánsku, Švédsku a Norsku kolem roku 1000, měl jinou manželku v každém ze svých království). Církevní pojetí manželství, které na konci středověku zvítězilo, je plodem velkého reformního úsilí, jež – a to je paradoxem – mělo na mysli, v kontrastu se starým světem – manželství pro všechny a vycházelo z teologických i právních inovací vzdělaných, na svou dobu pokrokových lidí (průlomem byl kontakt s arabskou a antickou vzdělaností).

Tehdy „manželství pro všechny“ neznamenalo samozřejmě manželství pro homosexuály, nikdo tehdy nevěděl, že něco jako vrozená sexuální a citová orientace existuje (i když tyto svazky bylo možné najít samozřejmě už ve středověku, ale o tom jindy a na základě jiné knihy), ale znamenalo to, že i prostí lidé mohou vstoupit do manželství, a to fakticky jen na základě vlastního slibu, nebylo potřebí ani kněze, ani svědků, jen dobrovolného slibu. Samozřejmě manželství bylo v principu nerozveditelné, ale bylo také definované velmi zvláštními pravidly o incestu (za nepřípustně příbuzné byli považováni lidé, které bychom dnes takto vůbec nechápali), která byla široce využívána k jeho zneplatnění, když bylo třeba.

Dobrovolnost, nezávislost na formalitách a citová hodnota manželství, to bylo nesmírně revoluční, navíc církevní teologie nadala manželství rozměrem vzájemné lásky a blízkosti. Člověka napadá, že za tento koncept manželství, dobrovolného a citového, pak v 18. a 19. století bojuje novověké emancipační hnutí, které se staví proti tradičnímu pojetí manželství jako nedobrovolnému byznysu mezi rodinami bez ohledu na vůli sezdaných.

Ale ještě důležitější věc: podle tradičního křesťanského práva, Justiniánova zákoníku, byl věk pro vstup do manželství u dívek od 12 let (u chlapců od 14 let), přičemž už v tomto věku se dívka považovala za schopnou rodit děti. Kniha A Cultural History of Marriage in the Medieval Age zmiňuje, že se tento věk nedodržoval a že byly sezdávány i dívky ve věku nižším, kupříkladu jedna dívka, která vstoupila do manželství ve věku pěti let (jistě zcela dobrovolně a s vědomím, co dělá) po sedmi letech manželství vyhrožovala sebevraždou, pokud v manželství zůstane. To jsou ty idylické doby tradičního manželství v říši, kde platilo křesťanství jako oficiální, státní náboženství.

Moje otázka zní takto: je vdávání a otěhotnění dvanáctiletých dívek, což bylo zákonné a správné podle křesťanského manželství po celá staletí, menší problém než láskyplný vztah dvou lidí stejného pohlaví? Jak může někdo argumentovat tradičním manželstvím, které bylo postaveno na takových zrůdnostech, proti manželství homosexuálů? Neměli bychom být naopak reformní jako středověká církev a modelovat manželství nikoli na základě minulosti, ale pro budoucnost, aby bylo v souladu s emocionálním obsahem, jaký má mít, a na úrovni odborného poznání?

2
Vytisknout
7854

Diskuse

Obsah vydání | 7. 7. 2023