Britské listy plně závisejí na finančních příspěvcích čtenářů. Prosíme, přispějte. ➥

Ach jo… povzdech nad celkovou nedovzdělaností a ignoranstvím českého národa

17. 10. 2022

čas čtení 6 minut

Ve vztahu k rušení “nepotřebného” českého egyptologického ústavu.

Jen ten zápas je ztracen, který je ztracen v naší mysli. Ota Pavel (1930 – 1973)

Jedním ze základních stavebních kamenů definice národa je jeho kultura. Jinak řečeno, národ bez kultury se nemůže nijak vymezovat v kontrastu k jiným kulturám - sebe definovat, komunikovat, být na co hrdý etc. takže se jako nepotřebný, nepovšimnutý, nedůležitý… rozloží, nebo zrovna rozkládá. A silnější kultury, které na sobě pracují, ho prostě asimilují - pohltí, a hle - národ zaniká, píše Filip Mahďák.

Vepřo knedlo zelo je sice jedním z nosných archetypů kultury české kuchyně, ale něco podobného a mnohem jednoduššího mají i v Americe, akorát tomu říkají hamburger, a mezi dva knedlíky si plácnou hovězí a na místo zelí okurku, rajče a extra salát.

Jestliže jsou v něčem Češi světoví (a není toho moc) jako třeba tady v té české egyptologii, je otázkou, jak moc jsou ti Češi, co si na to plivou (viz. diskuze) jako na nedůležité, ještě vlastně Češi?

Samozřejmě pokud nepotřebujeme vědět jak se Čech stal vlastně Čechem, nemusíme se pak ani složitě hrabat v mumiích, vědět že mumie je stovky let staré české slovo znamenající ‘smůlu smíšenou s klihem’, ale ve významu ‘nabalzamovaného těla’ je to pravděpodobně už jen počeštěné německé slovo, co se skloňuje podle vzoru ‘růže’, a desítky let studovat, abychom rozuměli tomu proč se ten starý prasklý hrnec nachází právě tam, kde je, dělat si kamarády v Egyptě, kteří pak mají třeba v Egyptě další kamarády, co nám mohou z Egypta prodat plátno a zájezdové pobyty o třetinu levněji než Američanům.

Ach jo… ono to je už teď tak složité Honzo, a to jsem ještě ani pořádně nezačal. Lepší je sedět doma za vyhaslou pecí a z pozice vzpomínek na dobré vepřo-zelo, pod vytlemenou fotkou u Cheopsovy pyramidy, komentovat zmrzlé hamburgry, které se nám právě teď rozpouštějí v mikrovlnce. Protože, ach ty časy jsou tak těžké… jako by předtím nebyly, ale to jsme ještě měli třináctinásobného světového mistra ve stolním tenisu s třiceti medailemi na triku. Jakpak se vlastně jmenoval, když v třicátém osmém na BBC v Londýně reportér s nadšením vykřikoval jeho jméno po porážce úřadujícího mistra Richarda Bergmana, jakpak se jmenoval Ten co mu v Americe o rok později dali přezdívku Čech-mlátička?

No jo a Richard Bergman s 22 medailemi je stále chybně označován jako druhý na světě za Viktorem Barnou se 41 medailemi, protože za ním stojí silnější kultura. Ale kdo by to opravoval a dohadoval se s redaktory na Wikipedii, to už je teď přece jedno, že druhý na světě je vlastně v něčem, nějaký Čech, však na nějaký ping-pong také už platit nepotřebujeme a burgry si děláme přece po česku. Dali nám medaili, nedali nám medaili, hahaha.

Co to vlastně je to Česko? Kde bylo a kdy? Aha, asi nějaká zapomenutá nedůležitá země, koho by to zajímalo, na takové otázky není už nutné přispívat. Asi tam měli do hamburgerů jen vepře, či co. Nepřepepři to Peter.

A nad hrobem české kultury, který si právě teď sami pro sebe kopeme, promluví k těm odvážným, pro něž není tento zápas ještě ztracen, již téměř zapomenutý český velikán Bohumil Váňa z jeho knihy "Pět stupňů k mistrovství světa":

“Každý závodní hráč ví velmi dobře, co to znamená „míti svůj den“ anebo „míti svůj černý den“. Má-li hráč svůj den, znamená to, že se mu v zápase všechno daří, všechny údery splňují a překonávají nejvyšší očekávání, každý zákrok protivníka obrací se proti němu. To není jen štěstí a náhoda, jak by se snad někdo domníval, to je hlavně vrcholná inspirace hráčova, ten den on nehraje - on tvoří a je k neporažení. Ten den se v závodníkovi probudily k činnosti i ty utajené smysly, které jen při vzácné příležitosti možno spatřiti v akci. To je to psychologické plus v nás, které nás dovede naplnit klidem, odvahou, bystrostí a vtipem. Někdy jest vzbuzení tohoto tvořícího podvědomí podloženo dobrou či šťastnou náladou, ve které přistupuje hráč ke stolu. Pamatuji se na přítele, který mi řekl před závodem: „Dnes jsem tak šťasten, že se nebojím nikoho a všechny je roznesu."

A opravdu toho dne porazil všechny své konkurenty, značně technicky lepší. Není-li v činnosti toto podvědomí, nejsme ničím jiným než roboty, operujícími suše nabytými vědomostmi. Tato duševní inspirace sportovního závodníka je nesporně obdobnou s inspirací umělce, kdy i tento je jedině schopen udělati své vrcholné dílo jako hráč zahráti svůj vrcholný zápas.

Hráč-stroj, který nikdy není ovlivněn těmito nezbádanými vlivy duševními, nikdy se nepovznese nad dobrý průměr. Může sice podati velmi dobrý výkon, bude se však bát přílišného risika a odvážných úderů, jeho hra bude míti vždy spíše styl rozvážného pesimisty a snad nikdy nestrhne obecenstvo k nadšenému potlesku. Dobrý standard je sice uznáníhodná věc, ale mistrovství světa se s ním nevyhraje.

Stolní tenis je krásný sport a tak levný, že je každému dostupný. Vyžaduje bystrost oka, svižnost těla, chladné nervy a vůli k vítězství. Toto jsou vlastnosti, které všichni potřebujeme i v každodenním boji o život, a proto jej vřele doporučuji naší mládeži jako dobrou průpravu k zocelení pro těžké životní úkoly.”

Česká republika