Individualismus a emancipace

18. 10. 2022 / Boris Cvek

čas čtení 3 minuty
Nedávno jsem znovu narazil na představu, že v asijských zemích je více smyslu pro kolektiv, pro sounáležitost, zatímco Evropa je posedlá zhoubným individualismem. Zapomíná se na to, že kdysi jsme tu taky měli „více smyslu pro kolektiv“, a tím nemyslím vládu KSČ, nýbrž prostě tradiční společnost, kdy ženy nesměly studovat, nebyly rozvody, kdy lidé nemohli žít podle svého svědomí, své volby, ale museli se pokrytecky podřizovat kolektivu.

Kupodivu ani v Asii, ani u nás v Evropě ona sounáležitost, stavěná proti individualismu, nevedla k tomu, že by byl zaveden sociální stát západního typu. To je právě ten paradox, na který se zapomíná. Když liberálové a socialisté v 19. století usilovali o všeobecné a rovné volební právo, o práva žen, náboženských menšin, o práva dělníků, nebylo to v rozporu, ale v souladu, s individualismem.

Individuální osudy se staly klíčem k pochopení systémové hrůzy, kterou bylo třeba řešit systémově. Vzpomeňme na Hugovy Bídníky a celou řadu dalších sociálních románů, vzpomeňme na „individualistickou“ Divou Báru Boženy Němcové. Právě obraz konkrétního jednotlivce a jeho potřeb nám umožnuje chápat myšlenku emancipace různých skupin: ať už jsou to jinověrci, tělesně a mentálně postižení, homosexuálové, barevní. Protože, řečeno podle evangelia, život každého člověka má nekonečnou hodnotu a svébytnost. Proto také stavíme západní právo na občanských a lidských právech, protože nás o tom poučil boj s tyraniemi minulosti.

Myšlenka solidarity a individualismu se na Západě proto nemusí vylučovat. Moderní sociální stát není vybudován kolektivisticky, ale slouží občanům k naplnění jejich svobodné životní cesty, nevyžaduje pokrytectví nebo tmářství tradičního kolektivismu. Neměli bychom se dívat na Západ tak, jako by tu nebyl rozsáhlý sociální a zdravotní systém, rozsáhlé programy pro pomoc tělesně a mentálně postiženým, zákoníky práce zajištěná práva pracujících, silné a nezávislé odborové organizace, živá občanská společnost s mnoha organizacemi, které se věnují pomoci různě postiženým lidem, a jako by na Západě byl jen jakýsi bezbřehý a tupý individualismus, který nás nutí hledět se závistí do Asie nebo do minulosti.

Vůbec nechápu, odkud se selektivní zapomnění na západní emancipační hnutí, díky němuž je západní část Evropské unie po stránce sociálních vymožeností nejlepší místo k životu na celé planetě, bere. Všímám si nicméně, že tento narativ se stále opakuje, velmi silně třeba během vrcholící epidemie covidu, kterou právě sociálně silné skandinávské země prošly velmi dobře. Jako by tu byla jakási perverzní potřeba zničit „individualismus“, zatlačit divou Báru zpátky k plotně ve jménu tzv. harmonické společnosti s pokrytectvím, úctou k vrchnosti a odporem k emancipačnímu náboji Západu. To už bychom ale rovnou mohli opěvovat současné Rusko nebo Čínu.

0
Vytisknout
4583

Diskuse

Obsah vydání | 20. 10. 2022