Nepřirozená nerovnováha moci médií vůči mocným

19. 7. 2022 / Fabiano Golgo

Noviny měly dva telefonisty,  kteří se trvale starali o  interakce vytvářené s veřejností, jako bylo rozdávání vstupenek na kulturní akce, cen do námi vyhlašovaných drobných dotazníkových soutěží, slevové  kupony pro předplatitele, plus evidence stížností čtenářů, tipů a upozorňování na chyby, kterých jsme se mohli dopustit. Kdykoli nějaká lidská nepozornost našeho týmu vedla k tomu, že jsme uveřejnili křížovku, která už byla otištěna někdy předtím, nebo jsme  omylem zapomněli vymazat horoskop z předchozího dne a opakovali ho, telefon nepřestával zvonit. Když jsme udělali překlep nebo chybu jinde, nikdo se   zavolat neobtěžoval. Na druhou stranu i velmi drobná kritika některého politika ve vydání  vedla k tomu, že mi přímo volali na moje číslo.

Když jsem si to ověřil u svého přítele Davida Šorfa, který byl zástupcem šéfredaktora Lidových novin, ukázal mi jejich čísla na internetu a ta byla stejná jako naše. Podívali jsme se do iDnes a potvrdilo se, že je to všude stejné. Zájem veřejnosti je povrchní, články využívající nejnižší společné jmenovatele lidského zájmu jsou populárnější než důležité zprávy o korupci, o politických nepravostech, o společenských nešvarech, o umění nebo kultuře. Lidé mají rádi (negativní) drby, krev, konflikty, kriminalitu, sex a pak to vyvažují čtením všeho, co jim přináší dobré pocity, jako jsou jejich astrologické předpovědi, sportovní vítězství nebo kvízy, které mohou úspěšně vyplnit.

Proč se tedy noviny pořád vůbec vydávají? Samozřejmě, jejich online verze jsou předními poskytovateli zpráv. Nedávná čísla ukazují, jak jsou The New York Times online nejčtenějším zdrojem zpráv v Americe, přestože se jejich papírové verze prodává jen nepatrný zlomek toho, co se prodávalo v době předinternetové.

V České republice byly doby, kdy na Mladé frontě Dnes záleželo. Za působení Pavla Šafra ve funkci šéfredaktora spolu s Lidovkami Dalibora Balšínka, kdy je vlastnila německá společnost s místním názvem Mafra, než ji koupil Andrej Babiš, vedly mnohé jimi odhalené a vytrubované korupční aféry ke skutečným důsledkům. Dnes je Mladá fronta Dnes amorfní publikací, která nezanechává žádné stopy, jen snůšku mainstreamových populárních materiálů pro toho nejmenšího společného jmenovatele, kterého odhalují digitální počty.

Ale ostatní noviny a některé internetové weby jako Parlamentní listy, Šafrovo Fórum 24 a Balšínkovo Slovo 21, Seznam, Aktuálně, Respekt a pár dalších mají vliv na to, o čem píší a jak informují o politické sféře, protože... mluví přímo s politiky. Média mají dvojí, téměř schizofrenní "modus operandi": vydělávají peníze na produkci měkkých materiálů pro širší veřejnost, aby podpořila své serióznější zpravodajství, a konečným cílem je vytvořit kanál vlivu na mocné. Jsou schopna hovořit přímo s politiky v zemi.

O tom, jak neúměrný vliv mají tyto přední české mediální značky, jsem se přesvědčil zblízka během antropologického a novinářského výzkumu, který jsem prováděl dva roky u jednoho českého pravicového politika, s plným přístupem k jeho komunikaci s ostatními politiky, k jeho schůzkám, stranickým strategiím, tajným průzkumům, žádostem lobbistů, zákulisním dohodám - prostě s výslovným souhlasem, že to, čeho jsem byl svědkem, použiji až po pěti letech, výhradně pro knihu, přičemž některá jména je zakázáno zveřejnit.

Na rozdíl od běžných smrtelníků 21. století dostává téměř každý politik do rukou skutečné tištěné verze místních novin, kromě toho, že jako každý normální dospělý člověk neustále kontroluje na svém telefonu, co se děje ve světě. Z titulu své funkce však potřebují vědět, co média vyzdvihují jako důležité, a také vidět, co se píše o nich samotných, o jejich straně a politickém programu.

Tato téměř přímá komunikace mezi novináři, kteří pokrývají tyto tzv. serióznější části mediální produkce, jim dává obrovskou moc. Když jsem byl během svého výzkumu v úzkém a přátelském kontaktu s desítkami politiků, neustále jsem je testoval na jejich znalosti a povědomí o tom, co se v těchto hlavních médiích píše, což mi při srovnání s podobnými analýzami provedenými u občanů bez mocenských pozic poskytlo jasný důkaz, že politici této země jsou silně zasaženi lidmi, kteří píší do médií.

Na rozdíl od průměrného čtenáře, který nevěnuje článkům pozornost a ani si neověřuje, kdo je autorem textu, se zdá, že politici znají jmenovitě každého novináře, který se zabývá jejich sférou - a mají k nim hluboký vztah, zpravidla negativní. Berou si osobně, když někdo napíše něco, co je v rozporu s jejich politickými zájmy. Byl jsem svědkem záchvatů paniky, výbuchů vzteku, slibů pomsty, telefonátů novinářům, neustálých konzultací s právníky o možnosti podat na ně žalobu atd.

Mít přesné informace je síla. Na faktech a spolehlivých informacích záleží. Dezinformace však byly a jsou v popředí zájmu a negativně ovlivňují náš politický proces. V posledních několika letech se na veřejném prostranství, ať už ze strany našich politických představitelů, některých médií a platforem sociálních médií, často zdá, že plnou pravdu, fakta a přesné informace lze jen těžko najít.

Tento "bulvární" web má na české politiky ze všech stran ideologického spektra určující neblahý vliv, protože umí dráždit a vzrušovat nejnižší pudy společnosti. A politici jsou kupodivu také lidé. A tak se nakonec nechají chytit do umělé agendy nastolené tímto (na novinářské poměry velmi ubohým) "zpravodajským" zdrojem. Jsou vystaveni povrchním názorům, manipulativním titulkům, xenofobním názorům, proruské rétorice, anti-modernímu pohledu a kremelským protizápadním a proti-establishmentovým ake news, které ničí společnost.

Je ironií, že weby jako Parlamentní listy a jejich "přisluhovači" (menší, méně populární, ale stejně nenávist šířící podobná krajně pravicová média) mají jako své hlavní téma stížnost na to, že tradiční mainstreamová média jsou selektivní a nastolují nesprávnou agendu, ovlivňují veřejnost tak, že jí prý neposkytují "celou" pravdu  a  veřejnost,  v nich nevidí své zrcadlo. Nezmiňují se však o tom, že jsou to vlastně ony, kdo neúměrně určují agendu, protože jsou obratnější ve vytváření emocionálních titulků a falešného pocitu ohrožení, což obojí účinně přitahuje pozornost, a že tím ve skutečnosti vůbec nepíší o normálních lidech, o většině občanů ve společnosti,  jak předstírají.

Většina jakékoli populace kdekoli, už kvůli evolučním instinktům, se nachází ve středu ideologického politického spektra. K vychýlení rovnováhy a získání  myslí a srdcí části populace tak, aby se změnil přirozený nezájem lidí vůči politice , je zapotřebí taktiky "iluzorní naléhavosti určitých záležitostí". Ta taktika zneužívá strach ve společnosti, který vyvolává. Média mají moc ovlivňovat masy lehce  pochopitelnými a zároveň uvěřitelnými titulky, které se dotýkají jejich pocitů. Racionalita je proti nim slabá.

Moc médií nad těmi, kdo rozhodují, je stejně umělá a nebezpečná jako moc, kterou mohou mít média nad masami. Vést masy k něčemu kolektivnímu, co přinese velké změny, je totiž mnohem obtížnější než ovlivnit několik desítek politiků, kteří pak vytvářejí zákony (nebo ovlivňují veřejné mínění medializací svých názorů), jež nemusí odrážet skutečné potřeby lidí. Místo toho reagují na agendu nastolenou médii, která často hrají jen hru v zájmu několika málo lidí.