Co nám také ukazuje Djokovičův „terminál“

19. 1. 2022 / Albín Sybera

čas čtení 8 minut

Jak se potkává sportovní a vakcinační národovectví v populismem zmítané střední a jihovýchodní Evropě


  • Sport je dnes (zase) nástrojem populistické politiky

  • Proč oligarchy dlouhodobě přitahuje kumulace mediálního vlastnictví

  • A jaké to může mít dopady na situaci ve střední a jihovýchodní Evropě




Situace okolo australského víza pro rekordmana Australian Open Novaka Djokoviče je dalším medializovaným příběhem, na kterém se široce přiživují populisté a autoritáři v regionu. Navíc společně s oprávněnou kritikou mířící na Djokovičův sobecký postoj vůči vakcinaci proti Covidu-19 média přebírají také reakce sympatizující s osudem srbského tenisty, zejména ty ze strany srbských fanoušků - a společně s tím, ať už cíleně, anebo ne, tak pomáhají šířit nacionalistické vášně v době, kdy se Bosna a Hercegovina nachází v největší krizi od válek v letech 1992-95.

Na jednu stranu je poměrně pochopitelné přát si, aby v éře, kdy díky právě Djokovičovi a jeho rivalům, Federerovi s Nadalem, jsou neustále posouvány světové tenisové rekordy, úvodní grandslam sezóny nabídl další pokračování ze souboje těchto tenisových titánů. Právě ale taková situace, kdy se známý sportovec, či jiná celebrita, dostane do střetu s covidovými opatřeními, je vítaným materiálem pro konstrukci kulturních či národoveckých střetů v mediálním prostoru, které odvádějí pozornost od společenských problémů.

Podobně jako například v případě fotbalisty Kúdely, kterého UEFA potrestala za rasistické napadání protihráče (s trestem Kúdela nesouhlasí), je snadné, aby sportovní vášně převládly nad meritem věci. Navíc v případě postavy Novaka Djokoviče už nejde pouze o kauzu, na které se přiživovali politici jako „obdivovatel Slavie Praha“ Miloš Zeman či Jakub Kulhánek (ten později neváhal českou diplomacii ponížit natolik, že si předvolal britského velvyslance poté, co britská média psala o rasistickém bučení na hráče Glasgow Rangers v utkání proti Spartě Praha).

Djokovičovi ještě před tím než federální soudy v Austrálii potvrdily zrušení jeho víza na základě argumentu, že jeho přítomnost v Austrálii podněcuje občanské nepokoje a anti-vaxerská hnutí, prostřednictvím facebookového profilu opakovaně vyjadřoval podporu Aleksandar Vučić, autoritářský prezident Srbska. Vučić, podobně jako jeho maďarský spojenec Viktor Orbán, pravidelně využívá sportovních klání ke svému zviditelnění a k rozdmýchávání srbského nacionalismu. Dobře je to vidět na fotbale, kdy Vučićův facebookový profil šířil fotografie Aleksandara Vučiće s národním týmem Srbska po jeho postupu z kvalifikace o mistrovství světa.

Fotbal jako politický nástroj

Popularita fotbalu je natolik lukrativním artiklem pro autoritářské populisty, že neváhají využívat nadměrné koncentrace svého politického vlivu k překreslování vlastnictví a obchodních vztahů v zábavním průmyslu a sportovního vysílání. V Srbsku tak od roku 2022 bude přenosovými právy na vysílání fotbalových klání disponovat většinově státní Telekom Srbija se svým kanálem TV Arena Sport. Ty s politickou podporou v zádech neváhají utrácet za sportovní práva horentní sumy daňových poplatníků, nabírat půjčky či vydávat dluhopisy s ambicí stát se dominantním hráčem sportovního vysílání na celém západním Balkáně jako naposledy v případě anglické Premier League.

Za vysílací práva Telekom Srbija podle vícero médií zaplatil za šest sezón 600 milionů EUR a několikanásobně tak přeplatil předchozí částky, které za vysílací práva v současnosti platí společnost United Group. Tu Vučićovi progresivisté označují za spojence bývalého bělehradského primátora Dragana Džilase, který vládu pravicových progresivistů kritizuje. Média z United Group jsou pak jedna z mála v Srbsku, ve kterých dostávají prostor opoziční politici.

Zajímavé srovnání toho, jak moc jsou nadhodnocené platby Telekomu, jak uvedl ve svém loňském komentáři Marko Milosavljević, je skutečnost, že Telekom Srbija zaplatil za vysílací práva italské a francouzské fotbalové ligy více než Německo a Rakousko dohromady, ačkoliv se v jejich případě bavíme o čtyřikrát až pětkrát větším diváckém trhu, než jaký představuje všech dvacet milionů obyvatel zemí bývalé Jugoslávie dohromady (celý komentář o roli Telekomu Srbija v politice Aleksandara Vučiće na západním Balkáně ZDE).

Milosavljević tuto strategii přirovnává k praxi v éře vlády Slobodana Miloševiče, kterou Vučić zažil v roli ministra informací, kdy Miloševič přikládal velkou váhu častému vysílání turbo folku ve snaze odvádět pozornost srbské populace od nehezkého vraždění, ke kterému docházelo při obléhání Vukovaru, Srebrenice, či Dubrovniku prosrbskými jednotkami.

Pro českého čtenáře není bez zajímavosti skutečnost, že s Telekomem Srbija před necelým rokem uzavřel spolupráci Telenor Srbija ze skupiny PPF. Spolupráce byla kritizována jako posílení již tak dominantního postavení Vučićovy vládnoucí strany v srbských médiích a provázel ji únik dokumentu Telekomu Srbija, ve kterém Telekom popisoval spolupráci s Telenorem skupiny PPF jako „úplný kolaps“ SBB ze skupiny United Group (dění komentovaly BL ZDE a ZDE).

Z českých médií se obchodu věnoval také týdeník Hrot, který ale kritiku PPF bagatelizoval jako údajnou obchodní válku vedenou proti PPF skupinou United Group. Tedy použil argumentaci, kterou ve svých tiskových prohlášeních používala právě skupina PPF.

Vakcinační národovectví a polarizace v regionu

Samostatnou kapitolou pak je vakcinační politika v Srbsku a v srbsky hovořících oblastech západního Balkánu, zejména v Republice Srpske, srbské entitě v severovýchodní Bosně a Hercegovině která je dlouhá léta pod politickým vlivem demagoga Milorada Dodika. Vučićovo Srbsko se během pandemie profilovalo jako poskytovatel vakcín, respektive ruského Sputniku V. v Bosně a Hercegovině, kterou se nikdy nepodařilo vymanit z vlivu místních oligarchů upevňujících si své postavení pomocí polarizace a vyvolování národnostních nesvárů.

V institucionálně oslabené zemi, nadto vystavené množství dezinformací o Covidu-19, se Vučićovo Srbsko, přestože trpí podobnými strukturálními neduhy a nezdravou centralizací moci, staví do role poskytovatele zdravotnické a ekonomické pomoci během pandemie a mediálně a politicky vybičovává osud Bosny jako věčného a západem zapomenutého čekatele na vstup do EU.

Podobně jako v Srbsku, i v Republice Srpske jsou tamní média vystavena vlivu a vazbám vládnoucích kruhů soustředěných okolo Dodika. Syn Milorada Dodika Igor například nedávno spustil vlastní televizi (TV Una), kam lákal regionální celebrity jako chorvatská zpěvačka Severina na vlastní show (Severina tuto nabídku záhy odmítla).

Podle renomovaných pozorovatelů prochází Bosna a Hercegovina největší krizí od podepsání Daytonských dohod, které de facto zamrazily podobu „malé Jugoslávie“ v její dnešní podobě. 

Dodikovo uzavírání Republiky Srpske do názorové bubliny založené na vykreslování srbské entity jako v ohrožení sice není nic nového. Nová je ale situace v regionu a upevňování pozic autoritářů nejenom, jako je Aleksandar Vučić, ale také Viktor Orbán. Ten, jak upozorňuje Jasmin Mujanovič, se dnes stal jedním z hybatelů situace na západním Balkáně a jeho finanční podpora Dodikovi je de facto podporou úsilí o rozklížení Bosny a Hercegoviny. 

Že se tak děje v době vrcholící bezpečnostní krize na Ukrajině jenom dokresluje, že se region střední a východní Evropy nachází zřejmě v nejméně stabilní situaci od rozpadu Sovětského svazu.

0
Vytisknout
11159

Diskuse

Obsah vydání | 21. 1. 2022