Mezi neoliberalismem a fašismem

24. 6. 2019 / Tomáš Korda

čas čtení 7 minut

 

Nebát se konfliktu

Saša Uhlová v článku „Už nebudu ta hodná holka“ vysvětluje, čím jí Jan Farský (STAN) pokazil jinak pěkně začínající den. Farský neprovedl nic horšího, než že sociální politiku ohleduplnou vůči lidem, jimž hrozí exekuce a sociální vyloučení, označil za odpovědnou a z tohoto důvodu za politiku pravicovou. Zodpovědnost rovná se pravicovost a pravicovost rovná se zodpovědnost.

 

Na rozdíl od Saši Uhlové na Farského kopanci do levice nevidím nic špatného. Konečně si zvykněme na život v postkomunistické společnosti, kde převzetí původně levicových témat pravicí je prostě podmíněno okázalým ujištěním, že se společnost nemusí ničeho bát a žádné levičácké experimentování nehrozí? Pravicové je normální a politika musí být normální.

Co Saša Uhlová pociťuje s jistou zahořklostí, vnímám spíše pozitivně. Začněme například tím, že pravice (v našem případě zastupovaná panem Farským) konečně vymyslela argument, jak téma sociálního vyloučení od levice převzít. Za druhé se přitom nezapomněla od levice vymezit. Kopnutí si do skomírající levice není toliko politováníhodné, ale spíše představuje vybídnutí k politickému konfliktu, které Saša Uhlová nepřijala.

Ukazuje se, že i v otázkách holého přežití je tu pravolevé štěpení pořád s námi. Pravice – a nemějme jí to za zlé – se odmítá s levicí semknout a bok po boku jako jedna rodina se nadchnout pro začlenění vyloučených zpět do společnosti. Je ochotna dělat sociální politiku, ale bez levice. Bratříčkování do politiky nepatří. Tmelem politiky je konflikt, který se levice musí naučit rozpoutat tím, že zvedne se země rukavici, kterou jí Farský předhodil. Problém je, že neví jak.

Proti skrytému fašismu

Za třetí, i když se Farský od levice distancoval a nabídl jí politický konflikt, což pokládám za velké antifašistické gesto, samotná sociálně odpovědná politika v podání pravice má zákonitě paternalistický ráz, kterým se vyznačuje fašismus. Proč Saša Uhlová nevyužila příležitost nařknout Farského sociálně odpovědnou politiku z jejího fašistického zázemí?

Jak si ale představit sociální politiku, která není paternalistická, než jako politiku asociální, restriktivní či neoliberální, řídící se heslem „každý je svého štěstí strůjce a každý je zodpovědný jen sám za sebe“. Jak musí sociální politika vypadat, aby nerušila princip individuální zodpovědnosti a nebyla tedy paternalistická?

Jestliže levice dokáže vyargumentovat, proč sociální politika nevede k paternalismu, bude mít v ruce konečně něco, čím se může vymezit nejen vůči neoliberální sociální politice (Nečas), ale i vůči Farského sociálně odpovědné politice, která nedělá nic jiného, než že zodpovědnost fiskální (Kalousek) nahrazuje zodpovědností rádoby křesťansky sociální.

Foucault

Sociální politika pravice se na paternalistickou a restriktivní nedělí jen tak zbůhdarma, ale z pochopitelného důvodu. Jak jednou řekla Margaret Thatcherová, existují jen rodiny a jednotlivci. Když pravice (ale ani levice) nic třetího – totiž svobodný stát – myslet nedokáže, může sociální politika státu buď více zdůrazňovat individualitu a soběstačnost jedince, který se bez státu obejde, anebo naopak bude stát chápat jako velkou rodinu, která by se měla sociálně vyloučené starat jako o nesvéprávné děti.

V tomto kontextu neoliberální politika osekávající sociální výdaje na minimum ctí každého jakožto svobodné a soběstačné individuum, ačkoli jím „ve skutečnosti“ být nemusí, jak tomu v miliónech případů je. Ačkoli každý začíná na jiné startovací čáře, zpravidla z objektivních důvodů, které mu určil osud, neoliberál nezaváhá a všem měří stejně tvrdě, čímž právě chudým a vyloučeným prokazuje velkou čest, neboť s nimi nezachází jako s „vyloučenými“ případy, kteří potřebují „specifický“ přístup, ačkoli ho potřebují. Dokonce i na levici tak oblíbený Michel Foucault (upozorňuje sociolog Daniel Zamora) argumentoval v jednom rozhovoru nezávislostí a zodpovědností individua sama za sebe, když kritizoval veřejný zdravotnický systém, který po válce zaváděly západní sociální státy. V jeho očích závislost na státu oslabuje pocit svobody a zodpovědnosti.

Nutnost nástupu neoliberalismu a národovectví

Z tohoto kontextu lze pak vysvětlit i takzvaný neoliberální převrat započatý v sedmdesátých letech minulého století. Na místo toho, aby nástup Reagana, Thatcherové či Pinochetův puč proti Allendeho sociálně demokratické vládě v Chile byl vysvětlován pomocí nic nevysvětlující kategorie moci, osvětlí tento zlom daleko lépe náhled, který za jakousi abstraktní neoliberální hegemonií vidí onen Foucaultův argument o individuální zodpovědnosti a nezávislosti každého jednotlivce.

Je stokrát jednoduší vidět za přirozeným tržním řádem mocenskou hegemonii zvanou neoliberalismus, než vidět za touto hegemonií stranící vlastníkům kapitálu rozumově pochopitelný argument proti paternalismu, v jehož světle se i Allendeho demokraticky zvolená vláda ukazuje jako nelegitimní, protože nejenže nedokázala čelit americké moci, ale především nedokázala čelit Foucaultovu argumentu proti závislosti individua na státu.

Dokonce i současný „regres“ k nacionalismu je rovněž logicky konsekventní. Ani Miloš Zeman ani Jan Keller neprodělali žádný nenadálý kvalitativní přerod osobnosti. Jejich a nejen jejich vystupňované národovectví zrcadlí jen intelektuální neschopnost vzdorovat Foucaultovi. Nejen oni nevědí, jak se mají vyrovnat s argumentem, že stát svým systémem ochrany a sociální pomoci vytváří závislost individuí na státu, čímž jde, slovy Hegela, proti cti individua a jeho potřebě pociťovat svou svobodu. Sociální stát, který vytváří systém závislosti na úkor svobody, degeneruje v národní sociální stát, protože závislost na státu je snesitelnou jen do té míry, do jaké se jedná o stát národní. Existence státu je omluvena, nakolik stát svou sociální politikou pomáhá tmelit národ. Národní stát tedy funguje jako falešný kompromis mezi svobodou a závislostí.

Závislost neruší svobodu

Dokud levice ze sebe nevypotí argument, kterým by Foucaultovi vysvětlila, proč závislost na státu svobodu ani pocit svobody neruší, nýbrž svobodu přímo produkuje, nezbývá levici než mlčet před paternalistickou politikou pravice. Anebo může jako Saša Uhlová smutnět, že pravice přebírá levicová témata a ještě si do levice stihne kopnout. Rmoutit by ale mělo spíše to, že ani po bezmála padesáti letech není levice schopna proti Foucaultovi nic vymyslet, což Saša Uhlová svým textem jen potvrdila.

0
Vytisknout
8868

Diskuse

Obsah vydání | 26. 6. 2019