Z diskuse o Pražském jaru v americkém Bostonu

10. 12. 2018 / Paulina Bren

Od čtvrtka do neděle se v americkém Bostonu konal padesátý, výroční kongres americké Asociace pro slovanská, východoevropská a euroasijská studia. V jeho rámci (i když drtivá většina stovek akademických panelů byla věnována Rusku) se konalo asi dvacet panelů na česká témata. K nim patřila série panelových prezentací k padesátému výročí Pražského jara. Zaujal mě příspěvek Pauliny Bren, autorky známé studie o československé televizi za normalizace Greengrocer and his TV (Zelinář a jeho televize), píše Jan Čulík. Autorka nám příspěvek poskytla pro Britské listy:


Ráda bych poděkovala Kieranu Williamsovi, který nám pro tento kulatý stůl připravil sérii otázek.

1. Jak se váš názor na rok 1968 liší během nynějšího výročí od vašeho názoru v roce 2008, 1998, atd.?

Zjevnou odpovědí je, že nyní máme Trumpa, fake news a manipulaci faktů v tak intenzivní míře, jakou jsme dosud nikdy nezažili, a tak je relevantnost postoje Ivana Svitáka, který v roce 1968 trval na tom, že je nutno tváří v tvář autoritativní politické moci vždycky trvat na pravdě, dnes o to relevantnější. Ale to vlastně není to, o co mi dnes jde.
 

Trumpův prezidentský úřad, jeho milostný vztah s Putinem, ochromil globální polaritu  studené války (dokonce i období po ukončení studené války). Normálně plně podporuji, abychom všichni zlikvidovali globální polaritu studené války i období po ukončení studené války, ale tady bych chtěla říct, že to je přesně to, co způsobilo, že na Pražském jaru 1968 záleží.

Vždycky existovala otázka, jakým způsobem patří Pražské jaro ke globálním hnutím roku osmašedesátého: tuhle jsem si zrovna prohlížela velkou, tlustou populární knihu jménem Šedesátá léta, The Sixties, a obrátila jsem se k indexu, protože jsem byla zvědavá na to, jak je Pražské jaro součástí šedesátých let. A zjevně není. Pražské jaro v té knize vůbec nebylo, i když Barbara Streisand ano. Takže jaký mělo význam Pražské jaro, jestliže není dnes považováno za součásti jinak dobře zdokumentované kulturní změny?

Pražské jaro samozřejmě znamenalo mnoho pro poslední fundamentalistické marxisty v Evropě, pro něž všeobecně vzato ukončilo jejich milostnou aféru s komunismem. Ale znamenalo Pražské jaro něco pro Američany mimo rozměry studené války? Pravděpodobně ne. A zdá se mi, jak teď Trump podlézá Putinovi, který rád podporuje tu interpretaci, že invaze do Československa byla nutná, aby se neutralizovaly fašistické síly a zabránilo se třetí světové válce, Trump dnes také přizpůsbuje Ameriku těmto falešným verzím historie.

Tohle je také jiný způsob jak říct, že Trumpovo prezidentství mi připomíná, do jak obrovské míry bylo Pražské jaro definováno studenou válkou a jak také Pražské jaro definovalo studenou válku. Poté, co studená válka zmizela, anebo ji přepisuje přátelský vztah mezi Trumpem a Putinem, co si dnes máme myslet o Pražském jaru?

2. K šedesátému výročí co byste se chtěli o Pražském jaru dovědět, co už neznáme?

Nejsem si jistá, zda se chci o Pražském jaru dovědět cokoliv nového. Na jednu stranu mě znepokojuje, že polovina mladých Čechů dnes nemá tušení o tom, co byl rok 1968, ale na druhé straně mě také znepokojuje, že Pražské jaro má být jedním z největších historických úspěchů Československa. Znepokojuje mě to, protože je to okamžik v čase, který zůstal zmrazen, jehož myšlenky jsou mrtvé. Můžete argumentovat, jak to někteří činí, že tyto myšlenky pokračovaly v Chartě 77, ale to pořád znamená, že ohlas Pražského jara byl omezený.

Kdyby dnes měla Česká republika populární, energickou politickou stranu, založenou na zásadách Pražského jara (s přidáním novějšího vývoje, který vedl k obraně politických a sexuálních identit ... více o tom níže), pak bych řekla, že bylo Pražské jaro důležité: kdyby byla tato fantastická politická strana vědomým protikladem k politice Viktora Orbána a PiS, pak bych řekla, že Pražské jaro zůstává relevantní.

A kromě toho, vzhledem k tomu, že Pražské jaro bylo brzy zlikvidováno, to znamenalo, že hnutí, která vyrostla z roku 1968 jinde, nerozkvetla v Československu, tím samozřejmě myslím občanská práva a práva žen. Žádní bílí muži, zejména heterosexuální, se vědomě nejsou ochotni vzdát své moci, a proto v Paříži i jinde na Západě v roce 1968 ženy také jenom vařily kávu pro "skutečné revolucionáře" a jejich boj. Ženy jen pomáhaly. Proto musely ony, a neběloši, vyjít v obrovských počtech do ulic, aby se věci začaly měnit. Ale samozřejmě Československo nikdy nemělo tu šanci. A mužsko-centristický disidentský svět to dokázal: dokázal ochromený růst Pražského jara.

I ti, kdo teoreticky chtěli pomáhat, byli stejným způsobem ideologicky zaujatí. Mohu udělat odbočku a říct vám malý příběh? V roce 1991 se objevila mladá vyslankyně v mém bytě na Újezdě a řekla mi, že se se mnou chce sejít Egon Bondy, přišla bych? Šla jsem s ní nahoru Nerudovou ulicí do jeho bytu, kde jsme si všichni tři sedli (ona nejprve vyběhla s keramickým džbánem do nějaké hospody pro pivo) zatímco mi Egon vysvětloval zaostalou situaci genderových vztahů a požádal mě, abych založila první československé feministické hnutí. (Odmítla jsem: Neměla jsem ani dostatečné jazykové znalosti, ani touhu to udělat, už jsem byla vyčerpána z toho, jak jsem poučovala české přátele o feminismu.) Avšak už existovaly ženy, které tuto práci dělaly: Alena Hromádková, Jiřina Šiklová, Eva Hauserová - o kterých Egon buď nevěděl, nebo si nemyslel, že jsou dost feministické?

3. Kolik různých Pražských jar bychom měli zkoumat?

To je dobrá otázka. Vždycky říkám svým studentům, když jsem je přiměla, aby si přečetli memoáry z druhé světové války nebo z komunismu, aby to nečetli, zatímco si představují, že by byli v hnutí odporu, že by byli disidenty, protože ve vší pravděpodobnosti by jimi nebyli. Málokdo z nás jimi je. Účast v Pražském jaru, naproti tomu, však mohla mít tolik různých odstínů, od zdánlivě frivolního až po hluboce vážný (plánovali jste hospodářskou reformu, anebo jste chodili na mejdany a na rockové koncerty?) takže lidi se mohli účastnit na mnoha úrovních. To se mi líbí, musím říct. Jako batole si pamatuju, že jsme měli za naším domem v Brně tanky (dlouhá léta jsem si myslela, že jsem si to vykonstruovala v hlavě, abych dodala vzrušení svému životu, až jsem se nakonec zeptala rodičů), avšak když jsem se zeptala maminky na Pražské jaro samotné, řekla prostě, že měla dvě malé děti a připravovala se na své učitelské zkoušky, takže neměla moc čas na to, aby si ho povšimla. Nebyla jediná, kdo Pražské jaro prožila tímto způsobem.

Myslím, že jedním z největších problémů Pražského jara (opticky řečeno) je, že nejnadšenější reformátoři byli v mnoha případech také nejnadšenější stoupenci komunismu - což, od pozdních čtyřicátých let do konce padesátých let znamenalo stalinismu. Nadto byli tito muži a některé ženy idealisty, jimž se také líbilo v politice. V důsledku toho se octli často na  vlivných místech a na pravých místech k tomu, aby požadovali reformu - zevnitř strany. A samozřejmě bez toho by k Pražskému jaru nedošlo, nechci reagovat stereotypně, ale, upřímně řečeno, Češi nejsou zrovna ti, kdo vyjdou do ulic a budou něco požadovat dřív, než s tím začne někdo jiný (viz revoluce ze 17. listopadu 1989).

Prostě, jak argumentuju ve své knize The Greengrocer and his TV (Zelinář a jeho televize), vládl pocit (který nebyl úplně neoprávněný) u lidí mimo elit, že to zase jednou elity pěkně zvoraly. Právě v době, kdy všechno vypadalo dobře, protože v šedesátých letech se většině lidí zrovna špatně nežilo, a zrovna v té chvíli přišli na scénu zase idealisté se svými nadějemi a sny, a namísto toho, aby zavedli komunismus, způsobili normalizaci.

4. Jak se lišily události v Československu v roce 1968 od událostí v tom roce jinde? Jak to bylo součástí sdílené reakce na kulturní změny, od průmyslové civilizace v konzumeristicky orientovanou civilizaci, od kolektivní k individuální realizaci? Jak byla normalizace vlastním pokusem vyrovnat se s těmito změnami?

Myslím, že Pražské jaro bylo posledním pokusem vrátit se do předkonzumeristické, kolektivní minulosti. Následovaly staromódní čistky a útlak. Ale to, co se objevilo jako politický mechanismus nového režimu ke zvládnutí situace, byla normalizace, která velmi živě realizovala ony kulturní změny, které myslím už signalizovala hnutí z roku 1968 jinde. Tyto kulturní změny se nyní staly totožné s životem a životním stylem na Západě po roce 1968, a staly se tak novým měřítkem.

On ovšem existuje dobrý důvod, proč tolik západních vlád vzniklých po roce 1968 se začalo zaměřovat na plnění individualistických a konzumeristických požadavků společnosti: tyto požadavky je totiž daleko jednodušší splnit než politické požadavky, a v každém případě jsou daleko méně nebezpečné či škodlivé vůči moci. Přesně z téhož důvodu dával normalizační režim přednost tomu reagovat na požadavky svých občanů (a záměrně je i vyvolávat) na větší množství konzumního zboží, více volného času, více zábavy. I když to všechno neuměli splnit, prostě to, že se to žádalo, bylo odvedením pozornosti od skutečných politických požadavků - s výjimkou Polska, kde takové požadavky občas vedly k povstání.

6. Co by se bývalo stalo, kdyby Sověti nechali Pražské jaro proběhnout? Jaká těžká rozhodnutí by bývali českoslovenští reformátoři museli učinit?


Mně opravdu nejde spekulativně předvídat budoucnost: Vzpomínám na to, jak jsem seděla v letadle pouhý měsíc před rozdělením Československa a energicky jsem vysvětlovala podnikateli, který seděl vedle mne, že za žádných okolností se Československo nerozpadne. (Dodneška je mi trapně, když na to pomyslím.)

Protože neumím být spekulativní, vypůjčím si tady něco od Kimberly  Zarecor, která promluvila velmi zajímavě ve čtvrtečním panelu. Poukázala na to/připomněla nám, že po roce 1948 se v Československu opravdu uskutečnila revoluce: revoluce ve starodávném smyslu, kdy se všechno zlikviduje, všechno se obrátí naruby: měnová reforma z roku 1953 zlikvidovala všem lidem úspory a nastavila jejich bankovní účty na nulu, univerzity nově kalibrovaly, kdo tam bude moci studovat, dělníci se stali řediteli a ředitelé se stali dělníky. Tato radikální sociální změna je zázemím Pražského jara, které samozřejmě začalo jako hospodářská krize, protože systém nefungoval. Takže kdyby bývalo nedošlo k invazi, s čím by museli reformátoři zápolit?

Myslím, že částečně by museli zápolit s nově navyklým smyslem rovnosti, alespoň formou platů (během perestrojky zjistila československá vláda, že občané projevují obrovský odpor proti konceptu diferencovaných platů) a to by bývalo problémem. Znamenalo by to, že reformátoři by se bývali museli přidržet svého příslibu třetí cesty, socialismu určitého druhu. Jak restrukturalizovat dobovou komunistickou ekonomiku, aniž by zničili socialismus? A jak to udělat v době, kdy se  všude začal prosazovat neoliberalismus?

Šedesátá léta byla také obdobím dekolonizace Afriky a Asie, a volný proud peněz ze Západu pro budování těchto nezávislých států, tyto západní půjčky se staly koncem sedmdesátých let novou formou otroctví pro tyto země. Bylo by Československo propadlo stejnému osudu, kdyby Sověti odmítli podporovat experiment s třetí cestou?

Pozitivnějším scénářem by samozřejmě bylo, že by se to reformátorům podařilo, a tak by Československo bylo lépe připraveno pro invazi neoliberalistické politické strategie a - co je ještě důležitější - na neoliberalistické hodnoty, které byly vnuceny zemím bývalého východního bloku bezprostředně po roce 1989. Přiznám se, že se mi tak trochu stýská po tom, jak Praha vypadala v roce 1990 (a vím, že by se mi po tom asi stýskat nemělo), ale když dnes procházím Prahou, nemohu si pomoci a ptám se, kam zmizelo urbanistické plánování? Může tu teď každý postavit kdekoliv cokoliv? Myslím si, že je to důsledek toho, že Československo bylo nuceno přijmout po roce 1968 konzumeristické ideály a nahradit jimi své ideály politické.

0
Vytisknout
3384

Diskuse

Obsah vydání | 13. 12. 2018