Jiří Menzel hraje německy

6. 7. 2018 / Jan Čulík


Slovenský režisér Martin Šulík natočil pěkný, jemně šulíkovský, lidský tolerantní film Tlumočník. Většina dialogů je v němčině, jedním z dvou hlavních hrdinů je v něm Jiří Menzel, který vypadá strašně a hraje osmdesátiletého bratislavského žida, léta pracujícího jako tlumočník. Mluví německy plynně, ale, jak poznamená jeho vídeňský partner, učitel jazyků v penzi, s legračním přízvukem.



Židovskému starci Alimu Ungarovi - v podání Jiřího Menzela -  se dostala do ruky kniha někdejšího rakouského gestapáka, který v jakési slovenské vesnici způsobil vyvraždění skupiny židů, mezi nimi pravděpodobně i jeho rodičů. Ungar se vydává vlakem do Vídně, aby si to s gestapákem vyřídil. Nalezne pouze jeho sedmdesátiletého syna Georga, bývalého středoškolského učitele v penzi. Nakonec se oba vydají na slovenský venkov zjistit, co se tam vlastně za druhé světové války dělo.

Film tematizuje známou a děsivou věc: že kamkoliv pohlédneme ve střední Evropě, ať v Čechách nebo na Slovensku, všude se setkáváme s běsy, s děsivými duchy minulosti. Potíž je, že svědci vražedných, nelidských událostí, už umírají nebo jsou v posledním tažení, a jak z Evropy mizí povědomí o hrůzách, které se tu děly naposledy před cca 70 lety, mnoho lidí se nadšeně k těm hrůzám chce vrátit a zopakovat je. Jak konstatuje ve slovenské vesnici Aliho dcera: "Jako židovku mě nikdy neopustil děsivý strach, že by se vraždění mohlo zase opakovat."

Je velmi záslužné, že v době, kdy Evropa znovu temní a zejména střední Evropa si vykonstrovala nesmyslné iracionální strachy a nenávist vůči jiným lidem, Šulíkův film připomíná, jak je to hrůzné a že už to tady jednou bylo. Potíž je, že film promluví zřejmě jen k těm, kteří si těchto hrůz a obnovujícího se nebezpečí už jsou vědomi: k fanatikům strachu a nenávisti ten film nepromluví. Film, jehož 90 procent dialogů je v němčině, zřejmě v českém či slovenském prostředí nebude mít skoro žádný dopad.

Důležité je, že film hlásá toleranci a snášenlivost a potřebu vnímat pohled i jiných lidí a postavit se do jejich bot. Vídeňský učitel v penzi Georg zcela zjevně není "gestapák", jak ho označuje ve slovenské vesnici Aliho dcera. Je to příjemný a přátelský člověk, bonviván, který otevřeně hovoří o svém traumatu ohledně milovaného otce, který s Georgem, když byl malý, trávil většinu času, avšak posléze byl za své nacistické zločiny odsouzen na osm let do vězení a syn George byl nucen si uvědomit, že jeho otec je zločinec a hromadný vrah.

Takže film nastoluje otázku, která se v Čechách či na Slovensku nikdy neřeší: Trpí více syn vraha, nebo syn oběti?

Je Ali Ungar skutečně psychopat, jak ho v jednu chvíli obviní Vídeňan Georg? Proč nosí s sebou osmdesátiletý Ali pistoli? Vysvětluje: Po pádu komunismu v naší dokonalé demokracii ho kdosi zmlátil jako "žida a komouše". "Už se nikdy nenechám od nikoho mlátit."

Zajímavý je rozdíl mezi oběma muži, Vídeňanem Georgem a Bratislavanem Alim. Georg měl tři manželky a dokáže úspěšně flirtovat i v sedmdesáti s mladými stopařkami, které oba muži na Slovensku svezou. Bratislavan Ali je zapšklý Čechoslovák. Nikdy se nezasměje. Vůči vnějšímu světu má nedůvěru.  Zemřelé manželce, s níž žil desítky, let, byl skoro po celý život stoprocentně věrný, jenže se pořád "strašně hádali". To tematizuje i jiný český film, Chata na prodej, v němž se česká rodina navzájem šíleně hádá. Je to snad jakási československá charakteristika?

Film pozoruhodně také poukazuje na to, že za vraždění židů nenesli odpovědnost jen němečtí či rakouští nacisté, ale i místní lidi. Když bylo na základě udání objeveno, že ve slovenské vesnici se skrývají židé, nacističtí velitelé se jimi "nechtěli špinit" a nechali je odvézt do města, kde je popravili a v hromadném hrobě pohřbili místní Slováci. Svědek stařec, Slovák, nyní v eldéence, který o tom oběma mužům vypráví, o vražděných lidech stále, ještě dnes, hovoří jako o "židácích". Ano, silný antisemitismus vládl i ve středoevropských společnostech a film je v tomto smyslu varováním, dnes znovu velmi aktuálním, že jakmile úřady dají lidem najevo, že za zločiny se už netrestá, obyvatelstvo je ochotno páchat nejrůznější zvěrstva.

Že se nám tento princip znovu navrací a projevuje v praxi, dokazují děsivým způsobem například autoři a redaktoři Parlamentních listů, které neváhají, za nečinnosti orgánů činných v trestním řízení, publikovat verbální trestné činy lidí, jako je Štěpán Kotrba, který tam dnes otevřeně vyzývá k tomu, aby se uprchlíci, přicházející do Evropy, začali systematicky střílet. A údajní experti na extremismus, jako je Miroslav Mareš, najednou začínají tvrdit, že ultrapravicový extremismus vlastně není extremismus. Kam se česká společnost posunuje, je zjevné, a je děsivé, kam to povede.

Tomu zřejmě nezabrání ani jemný, civilizovaný a varovný film Martina Šulíka, který pravděpodobně rezonuje jen v německy mluvících oblastech Evropy. 
0
Vytisknout
3554

Diskuse

Obsah vydání | 10. 7. 2018