Mafiánský režim v Doněcku, korupce v Rusku a hádky na české chatě

4. 7. 2018 / Jan Čulík


Běloruský režisér Sergej Loznica je znám svými observačními dokumenty, jako byl loňský film Jedeme se pobavit do koncentráku, o tom, jak hrozně se chovají hordy mezinárodních turistů při návštěvě nacistických koncentračních táborů, anebo letošní Den vítězství, o tom, jak ruští fundamentalističtí nacionalisté a populisté v Berlíně oslavují konec druhé světové války, jako by skončila teprve před týdnem.

Velmi podobnou “observační” charakteristiku má Loznicův druhý film, promítaný na letošním karlovarském filmovém festivalu, Donbas, zaznamenávající chaos, brutalitiu, vydírání a vraždění v tzv. “Doněcké lidové republice”, kterou za podpory Ruska vytvořili na východní Ukrajině tamější povstalci.


Film působí dokumentárně, ovšem obsahuje tak šokující scény, které by doněcký režim Loznicovi nikdy nedovolil natočit. Film je tedy hraný, byl natočen v městě Krivoj rog, a hrané scény jsou zjevně vytvořeny podle svědectví postižených občanů.

Tak vidíme vojenskou kontrolu autobusu na pravidelné lince mezi Ukrajinou a Doněckou lidovou republikou: vojáci, kteří kontrolují cestující, je nechtějí pustit dál, dokud jim cestující něco "nepodarují": tak jim bábuška v autobuse musí dát většinu svého nákupu slaniny. U další vojenské kontroly vyženou z autobusu všechny muže a doněcká velitelka je donutí, aby se svlékli do půl těla a nadává jim, proč nebojují ve vzbouřeneckých jednotkách proti “fašistům” na Ukrajině. Pak jejich pozornost odvede, že vojenská hlídka zastaví vozidlo německého novináře s kameramanem, a vojáci jsou plně fascinováni “fašistou”.


Jakémusi místnímu podnikateli je ukraden jeho automobil, avšak místní doněcké úřady ho informují, že byl nalezen a že si má pro něj dojít. Jakmile dorazí podnikatel na místní velitelství, velitel ho nutí, aby vozidlo, které bylo ukradeno jeho vojáky, jednotce zadarmo přenechal, “protože za tebe tady bojujeme proti fašistům”. Muž je nakonec odveden do sálu, kde je zadržováno větší množství dalších místních podnikatelů, kteří telefonují svým kolegům, aby pro jejich propuštění přinesli vojenskému velitelství výkupné.

Lidé žijí ve sklepech bez topení, bez teplé vody a potravin. K výbuchům raket v civilních oblastech dochází běžně. Smrt, hlad a vydírání je každodenním hostem. Mrazivá je zejména scéna, kdy dva vojáci vedou městem zajatého zmláceného ukrajinského vojáka, kterému pověsili kolem krku ukrajinskou vlajku. Místní babička se ho sice nejprve ptá, jak dlouho na té ulici stojí, jestli už jel autobus – každodenní život se mísí s brutalitou -zajatého vojáka však posleze začnou mlátit místní výrostci a stařeny se na něho vrhají a bijí ho klacky. Seběhne se dav, který zuří nenávistí a chystá se nebohého ukrajinského vojáka zlynčovat.

V karlovarské soutěži se promítal deprimující, i když velmi dobře natočený film ruského režiséra Ivana Tverdovského Skokan (2018). Je o mladíkovi, který skončil v dětském domově, protože ho před šestnácti lety matka dala do baby boxu. V dětském domově praktikuje se svými kamarády zvláštní hru: podrobuje se výcviku proti bolesti. Kamarádi ho omotají gumovou hadicí a z obou jejích konců ho utahují: cílem je vydržet co nejdéle bolest.



Tuto vlastnost mladík dobře uplatní, když si ho z dětského domova vyreklamuje jeho matka: ukazuje se, že matka spolupracuje ve svém městě se zkorumpovanými ruskými úřady, prokuraturou a policií a tím vydělává. Vyhlédnuté bohatší podnikatele místní úřady podvodně obžalovávají a odsuzují u soudu za to, že nebezpečnou jízdou automobilem srazily k zemi mladého muže. Je jím tento mladík z dětského domova, který dokáže před projíždějícím automobilem vyrazit na ulici, skočit mu na kapotu a nechat se shodit bezbolestně na druhé straně. Vypadá jako vážně zraněn, ale do inscenovaných incidentů jsou zapojeni nejen policista, který o incidentu informuje, ale i pracovníci záchranky a lékařka v místní nemocnici, a pak soudkyně a prokuratura. Mladík nakonec zkorumpovanost celého establishmentu už nesnese a vrací se do dětského domova. (Zajímavé je zpotvoření veškerých hodnot, protože zkorumpovaná matka, než ho vyhodí z domu na ulici, mu vyčítá, že "všechny zradil".)  “Doma žít je složité,” říká mladík řediteli dětského domova. "Je tam složité všechno." Mafiánské praktiky jsou natolik rozšířené všude, že před nimi není úniku. Film je metaforickým odsouzením široké míry korupce v celé ruské společnosti. “Na politiku v Rusku my bohužel nemáme vůbec vliv. Jsme v tom smyslu naprosto bezbranní,” řekl před promítáním svého filmu ruský režisér.


Středeční český film Chata na prodej režiséra Tomáše Pavlíčka odpovídal plně charakteristice současné české filmové provenience. Jako skoro všechny ostatní se zabýval čistě zcela omezenými domácími, “pohodovými” českými záležitostmi a rodinnými vztahy, opět, jako by žádné závažnější problémy neexistovaly a jako by nebylo nic, co má závažnější politický, ekonomický, společenský či nedej bože mezinárodní přesah.

Všichni v ČR od normalizace, kdy nesměli nikam jezdit, milují své chaty na venkově, které, jak film vysvětluje, "byly pro Čechy takové malé moře". Manželská dvojice staršího středního věku chce prodat lesní chatu, avšak na poslední chvíli si to manželka téměř rozmyslí a chce ještě na poslední víkend pozvat do chaty celou rodinu, babičku, jejího “senilního” manžela-dědečka, a dospělou dceru a syna se svými partnery: dceřin partner je západní Němec, synova partnerka je Slovenka. Film do značné míry připomíná homolkovské snímky Jaroslava Papouška ze sedmdesátých let – určitou změnou je tu jen přítomnost toho slušného, německého partnera, který ovšem na českou rodinu jen zírá: během toho posledního víkendu na té chatě se všichni neuvěřitelným způsobem pohádají. Házejí po sobě vším, i knihami z knihovny. Je to “způsob, jímž si projevují lásku”, spekuluje Slovenka.

Film, vyrobený, jak jinak, Českou televizí, znovu jen potvrzuje uzavřenost české společnosti do svých vlastních oblíbených, charakteristických, vlastně normalizačních, zvyků a zdůrazňuje, že “tak my to máme rádi” - i když působíme zvenčí  jako sebestřední, sobečtí potrhlíci, kteří se  specializují na to, aby otravovali své spolubližní šířením záporných emocí (na to je specializovaná především babička) – to je naše specialita a té se nevzdáme. (Zajímavé je, že nejhysteričtější a nejiracionálnější jsou v tomto filmu ženy - zajímavé, zatímco ve světě se točí filmy o schopných, citlivých a inteligentních ženách, český film nám tu znovu vykresluje iracionální, sobeckou ženu hysterku, s níž se nedá vyjít.)  Pocit české výlučnosti a hrdosti na tuto výlučnost vládne. “Ten Němec našemu chatařství vůbec nerozumí.” “Češi jsou ve svém chatařství nejlepší na světě a je tu nejvíc chat ze všech evropských zemí.” - “To není pravda, zkontroloval jsem si to. Nejvíc chat je ve Švédsku,” opáčí německý mladík. Chata na prodej je zábavný a dobře odpozorovaný film. Je sebeironický, přesto je však přitakáním způsobům, které ironizuje.

Čtyřmilionový národ Dánů ohromil svět svou schopností napsat a vyrobit vynikající televizní detektivní seriály, jako je The Killing (Vražda) nebo The Bridge (Most) se silným sociální i politickým přesahem. Naprosto vynikající byl minimalistický film dánského režiséra Tísňové volání (2018) režiséra Gustava Moellera, odehrávající se vlastně jen v jediné policejní místnosti u telefonu a u počítače – dokonale hraje svou roli herec …. představující policistu Asgera, jemuž se ozve telefonicky žena, která byla údajně unesena. Podobně jako film Profil, který se celý odehrává jen na ploše jediného počítače, i snímek Tísňové volání poukazuje na to, kolik z našeho dnešního života se vlastně odehrává jen v telefonních hovorech – může v nich být obsaženo celé drama. Rozvíjí se neuvěřitelně napínavá zápletka, která má překvapivé vyústění. Dánští policisté a sociální služby však nejsou nikdy bez chyby. Film jde do distribuce v ČR, nenechte si ho ujít.

0
Vytisknout
3537

Diskuse

Obsah vydání | 10. 7. 2018