Karlovy Vary: Další dva filmy o vzdorných a bezradných ženách

4. 7. 2018 / Jan Čulík


Už jsme tu upozorňovali, že jedním z hlavních témat letošního karlovarského filmového festivalu jsou portréty schopných, energických a aktivních žen, které řeší často jen těžko řešitelné problémy, ať je to otec ztraumatizovaný vietnamskou válkou, nebo je to rozpad rodiny, nebo nacionalistická a populistická posedlost, které zkresluje historii a potlačuje vinu.

V úterý pokračoval filmový festival v Karlových Varech dvěma dalšími filmy, které zůstaly věrny tomuto důležitému tématu.

Prvním z nich byl snímek polského režiséra Pawla Pawlikowského. Pawlikowski dlouhá léta pracoval v Británii jako filmový dokumentarista a natáčel záslužné filmy, jak je tento dokument televize BBC z roku 1990 o české filmové vlně šedesátých let, Kids from FAMU,  který pravidelně používám ve svých filmových kurzech na Glasgow University. Do centra světové pozornosti se ovšem dostal až jako režisér hraných filmů, když jeho film Ida získal nedávno amerického Oscara. 


Je to minimalistický, vysoce graficky příznakovou černobílou kamerou natočený snímek zabývající se traumaty stalinismu a druhé světové války. Idu, novicku v polském katolickém klášteře, informuje její sestra, stalinská sekernická prokurátorka a sexuálně promiskuitní žena, že je židovského původu a že její židovské rodiče za druhé světové války zavraždili a za vesnicí pohřbili polští vesničané. Filmem Ida se Pawlikowski stal terčem kruté nenávisti současného polského režimu populistické ultrapravicovo-komunistické strany Právo a spravedlnost, která zavedla zákon kriminalizující kohokoliv, kdo by si dovolil poukázat na historickou skutečnost, že Polsko bylo za druhé světové války antisemitské a že se Poláci nadšeně spolu s německými nacisty podíleli na útlaku a likvidaci židů.

Pawlikowskému to nicméně nezabránilo v tom, aby natočil další celovečerní film s polskou stalinskou tématikou, který silně letos na jaře zaujal filmový festival v Cannes. (Jak známo, karlovarský filmový festival v podstatě silně opisuje Cannes a další mezinárodní filmové festivaly na Západě, například Sundance. Je to vlastně záslužné, protože vynikající filmy z posledního roku, které vyvolávají mezinárodní debatu, by se do bubliny cca 12 000 českých filmových nadšenců, jezdících do Karlových Varů, jinak vůbec nedostaly,)

Pawlikowského nový film Studená válka (2018) je opět minimalistický, černobílý a vzdorně neširokoúhle natočený v klasickém formátu 4:3. Řekl bych však, že je v mnoha ohledech daleko složitější, než byla Ida.

Zásadním rozdílem je například skutečnost, že filmu Studená válka vévodí – vynikající – hudba. Zpočátku folková. Začátkem padesátých let verbují odborníci z polského venkova amatérské lidové zpěváky a tanečníky a snaží se z nich vytvořit významný celostátní folklórní ansámbl. To se jim skutečně podaří a ve filmu vidíme prezentaci polských lidových písní: divokých, krásných, inspirovaných především sexem a láskou – lidová umělecká díla, která mají daleko sentimentální ideologické tvorbě stalinismu. Performance těchto sborových lidových písní jsou ve filmu senzační, stejně jako později jazzové hudební sekvence z Paříže a jiných západoevropských měst.

Jednou z nadaných venkovských tanečnic je mladá dívka Zula (Zuzana). Má temnou minulost: byla odsouzena polským soudem k podmíněnému trestu, že se pokusila zavraždit svého otce. Ve filmu se tím objevuje téma, které – právem – silně znepokojuje přítomnost. Zuzanu si otec “spletl s maminkou” a pokusil se jí znásilnit. Symptomatické je, že za to polský soud odsoudil oběť, nikoliv viníka.

Zula se zamiluje do producenta vznikajícího folkorního souboru Mazurek, pianisty Wiktora. Je to člověk, který má v dané situaci obrovskou autoritu.

V Polsku ovšem vládne stalinismus a dlouho netrvá, než začne být na soubor Mazurek vyvíjen nátlak, aby zpíval ódy o Stalinovi. Soubor se samozřejmě podrobí, ódy o Stalinovi zpívá a je odměněn zájezdy do zahraničí, hned poprvé do Západu otevřeného Berlína.

Wiktor se rozhodne během zájezdu do Berlína emigrovat – v padesátých letech, před vznikem berlínské zdi, šlo prostě jen tak volně projít checkpointem Charlie. Přesvědčuje Zulu, aby šla s ním, ta se na smluvenou schůzku u hranic západního Berlína nedostaví. Nedůvěřuje si, že by byla dost dobrá na to, aby na Západě uspěla.

Wiktorovou emigrací však jejich milostný poměr nekončí. Wiktor si vytvoří kariéru úspěšného jazzového hudebníka v pařížských jazzových klubech a se Zuzanou se setkává během jejích zájezdů na různých místech Evropy. Nakonec za ním Zuzana do Paříže přijede – provdá se za Itala ze Sicílie, a tak má možnost opustit Polsko legálně.

A tady se dostáváme k tomu nejzajímavějšímu: k jádru Pawlikowského filmu. Zuzana se na život v Paříži nedokáže adaptovat. V Polsku se jí Wiktor zdál mužný a silný, byl autorita. Na Západě je slaboch. Život v Paříži znamená zase jiný druh otroctví: která žena chce dělat kariéru, musí prolézt postelemi producentů. Zuza je lépe adaptována na otroctví stalinismu a poststalinismu v Polsku, a I když ji ve Francii vyjde jazzová deska, vrací se do Varšavy.

Wiktor bez ní nemůže žít a vrací se do Polska také. Je ovšem odsouzen za nezákonné překročení hranic a obviněn, že je britský špion. Skončí v komunistickém koncentráku odsouzen na patnáct let. Ve vězení mu zničí ruce, takže pak už na klavír nemůže hrát.

I v komunismu protekce zmůže všechno a Zuzaně se Wiktora z vězení podaří vyreklamovat. Jenže co? Sama je součástí primitivní lidové hudební zábavy. Vystupuje v programech, které ji nutí zvracet.

I ve filmu Ida končila hlavní postava, stalinská prokurátorka sebevraždou. Ve filmu Studená válka nedokáží Zuzana a Wiktor žít ani na Východě, ani na Západě, tak společně odcházejí ze světa.

Téma energických, ale vlastně bezradných žen a dívek, vznesl na karlovarském filmovém festivalu i snímek Beaty Parkanové Chvilky. Svým způsobem je také minimalistický protože v podstatě nemá žádný děj: režisérka prostě jen namířila kameru na život mladé dívky, Anežky. Jak mi řekl na festivalu britský odborník na český film Peter Hames: “Film je to docela dobrý, ale velmi depresivní.”


Snímek mi připomněl film Děti noci (2008), režisérky Michaely Pavlátové, jehož hlavní hrdinkou je také mladá dívka, žijící v pražské čtvrti Karlín. Ona I další ženské postavy tohoto filmu nemohou nad svou situací ponížené ženy nic než jen křičet.

Je dost deprimující, že za posledních deset let, soudě podle filmu Chvilky Beaty Parkanové, se nic nezměnilo. Anežka je nadaná houslistka a hraje na klasických koncertech Johanna Sebastiana Bacha. Koncerty se od jejího otce nesetkají s ničím jiným než s pohrdáním.

Její rodiče jsou rozvedeni, matka trpí hlubokou a trvalou depresí, že je závislá na psychiatrické léčbě a doma nedokáže dělat nic. Babička se připravuje na smrt, protože ji nalezli v prsu rakovinový nádor. Dědeček leží v eldéence na smrtelné posteli. Anežka všechny příbuzné pečlivě navštěvuje.

Má občasné milostné styky. Namluvila si řidiče kamionu, který ovšem má manželku a děti. Není jasné, proč s ním Anežka spí. Po sexu v kamionu telefonuje manželka. Řidič ji v Anežčině přítomnosti oslovuje “lásko”.

Bezradná Anežka požádá o schůzku na psychiatrii. V ordinaci psychiatričky však nedokáže říct jediné slovo. Jen brečí.

Kromě systematické péče o stárnoucí rodiče osloví v závěru filmu Anežka známého slovenského zpěváka, chce od něho tiskový rozhovor. Jak se ti vede, ptá se zpěvák. “Moc dobře ne.” “Jak to? Máš kde spát? Máš co jíst? Ano? Tak co kecáš.”

Slovenský zpěvák má doma čtyři děti a manželku. Přesto je ochoten se s Anežkou vyspat. “Šoustáš?” zeptá se jí. “Jen když někoho miluju.” K sexu mezi nimi přesto - nepochopitelně – dojde. “Je to jen chemická reakce,” tvrdí slovenský zpěvák. “Tak já ti nechám své telefonní číslo,” navrhuje Anežka. “To není dobrý nápad,” odpoví zpěvák.

Situace českých dívek, zdá se, není zrovna ideální. 

0
Vytisknout
2845

Diskuse

Obsah vydání | 10. 7. 2018