Snad se čeští populisté bojí...

Jak rychle se podaří české vládě zařadit se po bok Maďarska a Polska?

6. 7. 2018 / Bohumil Kartous

čas čtení 4 minuty
Autor obrázku: Jáchym Bohumil Kartous

Eskalující ústavní krize v Polsku nabízí Čechům varování: rozmyslete se, kterou cestou se chcete vydat. Chcete se zařadit po bok Polska a Maďarska, států, v nichž selhává demokracie a které se dostávají stále více na hodnotovou periferii Evropy? Nebo si chcete udržet šanci na to být považováni nadále za plně civilizovanou zemi, kde je demokracie ve svých základních principech nedotknutelná? Stojíme na rozcestí a bude hodně záležet na tom, jestli převáží populistická idiocie, nebo pud sebezáchovy. Česká politická reprezentace si zatím pořád ještě neuvědomila, jak obrovské riziko je spojené s tím, když začne být ČR zmiňována v jedné řadě s Maďarskem a Polskem.

Snaha krajně pravicové vlády v Polsku zbavit se soudců nejvyššího soudu posunutím věku odchodu do důchodu je dalším krokem, který prohlubuje krizi demokracie, která byla mezi východoevropskými a středoevropskými postsocialistickými zeměmi vnímána jako příklad zdola nahoru postupující transformace. Atak na nezávislost soudů touto masivní čistkou, která by měla uvolnit 40 % soudcovských míst, je přijímán jako další posun Polska k autoritářské vládě, v rozporu s demokratickými principy a hodnotami EU.


Zprávy relevantních globálních médií a mediálních agentur shodně popisují situaci v Polsku právě takto (Bloomberg, Financial Times, CNN, Reuters a mnoho dalších). V podstatě všechny tyto mediální reakce zároveň poukazují na paralelu s vývojem v Maďarsku: velmi podobná snaha potlačit demokratické principy v zájmech nacionalisticky, xenofobně, klanově orientovaných garnitur. Mediální reakce poukazují na to, že obě země jsou nyní shodně vyšetřovány Evropskou komisí pro porušení dohod platných pro členy EU ve smyslu porušování demokratických principů (Polsko aktuálně s ohledem na snahu potlačit nezávislost soudů, Maďarsko kvůli zákonu o financování neziskových organizací ve snaze o potlačování aktivit občanské společnosti). A zároveň poukazují na to, že jde pro EU o doposud nejtěžší zkoušky svého druhu.

Česká republika není v tomto bilancování zahrnuta. I přes vyšinutého Miloše Zemana, jenž svým chováním způsobuje těžkou hlavu renomovaným komentátorům politického dění, i přes premiéra, kterého okolní svět vnímá velmi podobně. Zatím si ČR vytváří obraz země, kde sice voliči preferují populisty, ale kde zatím nedochází k destrukci demokratické ústavy a ke zjevnému potlačování demokratických principů. Nicméně společné vyšetřování Maďarska, Polska a ČR pro porušování dohody Evropské komise, kde se členské státy EU zavázaly k relokaci části imigrantů přicházejících do Evropy, staví ČR zcela přirozeně do blízkosti zemí, jež jsou již považovány za demokraticky selhávající. Velkohubé chlubení se jakýmsi "vítězstvím" českého premiéra, stejně jako interpretace českých médií o tom, že vlastně Visegrád uspěl v boji o (ne)řešení imigrace vytvářejí v české společnosti zcela mylné představy o tom, co vlastně ČR na mezinárodním poli znamená a jaké konsekvence to pro ni bude mít.

Je to zcela naopak. O tom, že se v rámci EU chystá proces vnitřního rozdělení na země prvního a druhého řádu, se spekuluje už hodně dlouho. Pokud k tomu dojde, tlustá červená linie povede jednak po hranicích eurozóny, jednak po hranicích zemí, které odmítají sdílet vnitřní hodnoty EU. Euro je pravděpodobně tím hlavním důvodem, proč Slovensko nebylo zahrnuto do výše odkazovaného vyšetřování kvůli nenaplněným relokacím, jakkoliv je politický postoj shodný s ostatními členy Visegrádu

ČR není v eurozóně a ve věci sdílených hodnot, vymahatelných na základě přístupových smluv EU, stojí na hranici. Na jedné straně sebevražedné Polsko a Maďarsko, kde úroveň politického vedení ilustruje obrovskou společenskou krizi. V tom je ČR Polsku a Maďarsku velmi podobná, s výše uvedenými populisty v nejvyšších ústavních pozicích, mizernou kvalitou legislativy i exekutivy a lůzou, reprezentovanou politickým busiensseem Tomia Okamury "zkrášlující" kuloáry sněmovny. V podstatě stačí málo, jen aby se některé návrhy vzniklé při takto toxické konstelaci, jako je třeba podřízení veřejnoprávních médií státnímu rozpočtu, staly skutečností. Jak ukazuje ve svém literárně pojatém příspěvku Stanislav Biler, nakročeno máme. Záleží v podstatě jen na strachu Andreje Babiše z toho dokončit krok. Tak jen ať se bojí.

0
Vytisknout
12552

Diskuse

Obsah vydání | 10. 7. 2018