Téměř 70 tisíc respondentů z 65 států na konci roku 2013 odpovídalo
na otázku „Jaká země představuje největší hrozbu pro mír?“ Zhruba 24 procent dotázaných uvedlo, že největší
hrozbu představují Spojené státy.
Na
druhém místě se s patřičným odstupem umístil Pákistán (8 procent), na třetím
místě Čína (6 procent) a čtvrté místo s pěti procenty obsadily hned čtyři
země – Afghánistán, Írán, Izrael a Severní Korea. Dnes na Západě tolik obávané
Rusko se umístilo až na 12. místě (2 procenta).
Nutno zdůraznit, že tehdy v Oválné pracovně úřadoval
relativně oblíbený prezident Barack Obama, takže dnes, ve světle Trumpovým
nezodpovědných eskapád doma a na mezinárodním poli, by procento těch, kdo
spatřují největší hrozbu ve Spojených státech, bylo bezesporu vyšší - což o
čtyři roky později potvrdil jiný průzkum veřejného mínění. Totéž lze konstatovat
i o Rusku, jelikož Kreml v roce 2014 anektoval Krym, podporoval proruské
separatisty na východě Ukrajiny a o rok později přímo vstoupil do syrského
konfliktu. Ale i kdyby se počet respondentů spatřujících v Rusku největší světovou
hrozbu zdvojnásobil či ztrojnásobil, Kreml by za Bílým domem notně
zaostával. Skutečnost, že Worldwide Independent Network a Gallup
International Association nikdy už tuto otázku nepředložily, o mnohém vypovídá.
V roce 2017 společnost Pew
Research Center položila respondentům z 30 zemí podobnou otázku.
Zhruba 35 procent dotázaných označilo Spojené státy za „zásadní hrozbu“. Světová veřejnost celkem oprávněně vnímá USA
jako primární hrozbu a o této skutečnosti by se měla vést zanícená debata v mainstreamových
sdělovacích prostředcích. Simon Tisdall tento očividný fakt buďto nezná, nebo
jej záměrně ignoruje.
Souhlasím s Tisdallovým názorem, že se Trumpova administrativa
v mezinárodní aréně chová jako ze řetězu utržená demoliční četa.
Vypovězení pařížské klimatické dohody a jaderné dohody s Íránem, jakož i drastické škrty v rozpočtu pro klíčové
mezinárodní instituce zásadně přispívají k prohlubující se izolaci Spojených
států.
Nicméně Severoatlantická aliance
jen stěží představuje záruku míru a kolektivní bezpečnosti, jak míní Tisdall. Považuji NATO za
relikt studené války, který měl zaniknout spolu s Varšavskou smlouvou. Následnou
expanzi Severoatlantické aliance směrem k hranicím naprosto vyčerpaného
Ruska vnímám jako nezodpovědný avanturismus. Vojenské intervence Aliance v Kosovu,
Afghánistánu a Libyi ke kýžené bezpečnostní stabilitě nepřispěly, ba právě
naopak.
Hovoříme-li o potenciálním rozbití transatlantických vazeb Donaldem
Trumpem tváří v tvář Rusku a úsilí Kremlu o destabilizaci západních vlád - ať už
skutečném či imaginárním - Kreml především využívá chyb svých protivníků.
Vzestup xenofobie a populismu v USA a Evropě není přímým důsledkem
podvratných aktivit Kremlu. Zastávám názor, že s nepřítelem je třeba
hovořit; je nutno pochopit jeho chování, analyzovat jej a adaptovat takovou
politickou strategii, která by vedla ke zmírnění mezinárodního napětí. Od Trumpova
kabinetu můžeme očekávat všechno možné, ale nikoli soudnou a konstruktivní politickou
agendu.
Diskuse