Téměř 70 tisíc respondentů z 65 států na konci roku 2013 odpovídalo na otázku „Jaká země představuje největší hrozbu pro mír?“ Zhruba 24 procent dotázaných uvedlo, že největší hrozbu představují Spojené státy. Na druhém místě se s patřičným odstupem umístil Pákistán (8 procent), na třetím místě Čína (6 procent) a čtvrté místo s pěti procenty obsadily hned čtyři země – Afghánistán, Írán, Izrael a Severní Korea. Dnes na Západě tolik obávané Rusko se umístilo až na 12. místě (2 procenta).

Nutno zdůraznit, že tehdy v Oválné pracovně úřadoval relativně oblíbený prezident Barack Obama, takže dnes, ve světle Trumpovým nezodpovědných eskapád doma a na mezinárodním poli, by procento těch, kdo spatřují největší hrozbu ve Spojených státech, bylo bezesporu vyšší - což o čtyři roky později potvrdil jiný průzkum veřejného mínění. Totéž lze konstatovat i o Rusku, jelikož Kreml v roce 2014 anektoval Krym, podporoval proruské separatisty na východě Ukrajiny a o rok později přímo vstoupil do syrského konfliktu. Ale i kdyby se počet respondentů spatřujících v Rusku největší světovou hrozbu zdvojnásobil či ztrojnásobil, Kreml by za Bílým domem notně zaostával. Skutečnost, že Worldwide Independent Network a Gallup International Association nikdy už tuto otázku nepředložily, o mnohém vypovídá.

V roce 2017 společnost Pew Research Center položila respondentům z 30 zemí podobnou otázku. Zhruba 35 procent dotázaných označilo Spojené státy za „zásadní hrozbu“. Světová veřejnost celkem oprávněně vnímá USA jako primární hrozbu a o této skutečnosti by se měla vést zanícená debata v mainstreamových sdělovacích prostředcích. Simon Tisdall tento očividný fakt buďto nezná, nebo jej záměrně ignoruje.

Souhlasím s Tisdallovým názorem, že se Trumpova administrativa v mezinárodní aréně chová jako ze řetězu utržená demoliční četa. Vypovězení pařížské klimatické dohody a jaderné dohody s Íránem, jakož i drastické škrty v rozpočtu pro klíčové mezinárodní instituce zásadně přispívají k prohlubující se izolaci Spojených států.

Nicméně Severoatlantická aliance jen stěží představuje záruku míru a kolektivní bezpečnosti, jak míní Tisdall. Považuji NATO za relikt studené války, který měl zaniknout spolu s Varšavskou smlouvou. Následnou expanzi Severoatlantické aliance směrem k hranicím naprosto vyčerpaného Ruska vnímám jako nezodpovědný avanturismus. Vojenské intervence Aliance v Kosovu, Afghánistánu a Libyi ke kýžené bezpečnostní stabilitě nepřispěly, ba právě naopak.

Hovoříme-li o potenciálním rozbití transatlantických vazeb Donaldem Trumpem tváří v tvář Rusku a úsilí Kremlu o destabilizaci západních vlád - ať už skutečném či imaginárním - Kreml především využívá chyb svých protivníků. Vzestup xenofobie a populismu v USA a Evropě není přímým důsledkem podvratných aktivit Kremlu. Zastávám názor, že s nepřítelem je třeba hovořit; je nutno pochopit jeho chování, analyzovat jej a adaptovat takovou politickou strategii, která by vedla ke zmírnění mezinárodního napětí. Od Trumpova kabinetu můžeme očekávat všechno možné, ale nikoli soudnou a konstruktivní politickou agendu.