Atentát na JFK aneb Kterak konspirátoři a liberálové utřeli nos
30. 10. 2017 / Daniel Veselý
Ilustrační obrázek. Zdroj: Compfight.com
Odtajněné dokumenty o atentátu na Johna F. Kennedyho podle očekávání nepřinášejí zásadní informace, jež by objasnily jednu z největších záhad 20. století. Přestože prezident Trump některé spisy na poslední chvíli kvůli obavám o národní bezpečnost USA nezveřejnil, z publikovaných materiálů vyplývá, že vražda JFK s největší pravděpodobností nebyla zosnována ani v Moskvě, ani v Havaně, jak se někteří tuzemští ukvapenci v médiích domnívali. Zklamáni jsou i ti, kdo za atentátem spatřují mocné vládní kruhy. Každopádně moudřejší budeme až na jaře příštího roku, kdy bude zveřejněna poslední várka dokumentů, avšak silně pochybuji, že konečně poznáme celou pravdu a učiníme přítrž divokým konspiracím.
Podle mého soudu ale není zas tak důležité znát vraha či vrahy JFK, neboť tato informace s ohledem na dobu, jež uplynula od atentátu, nám prakticky k ničemu není. Daleko závažnější je totiž existence kultu Johna F. Kennedyho jdoucí ruku v ruce s mytologií, již je nutno dešifrovat.
Ačkoli podle některých pozorovatelů představují odtajněné materiály jen zlomek toho, co prozatím zůstává uzamčeno v trezoru, a část dokumentů dokonce nepřináší nic nového, i tak jsou některé informace pozoruhodnou sondou do zákulisí politické moci. Dozvídáme se, že FBI varovala dallaskou policii, že je život Kennedyho vraha Lee Harveye Oswalda v ohrožení, ale ta ho nebyla schopna ochránit. Podle dalšího dokumentu čelní představitelé Sovětského svazu v reakci na atentát označili Oswalda za „neurotického maniaka, který není loajální ke své vlasti“. Sovětští lídři se domnívali, že Kennedyho vražda je výsledkem komplotu, za nímž stály pravicové kruhy nebo Kennedyho nástupce Lyndon B. Johnson. Sovětští politikové se navíc obávali možné války se Spojenými státy, již by mohl zahájit nějaký nezodpovědný americký generál. Z tohoto spisu celkem logicky vyplývá, že v Moskvě se plán na odstranění JFK s velkou pravděpodobností hraničící s jistotou nezrodil, a to navzdory jinému dokumentu, podle nějž se Oswald krátce před osudnými událostmi spojil se sovětským konzulem, kterého CIA považovala za důstojníka KGB a „člena speciální jednotky zodpovědné za provádění sabotáží a atentátů“.
Další dokumenty obsahují detailní informace o celé řadě pokusů CIA o usmrcení zahraničních lídrů, v první řadě Fidela Castra, ale i dalších politiků, jako byli konžský lídr Patrice Lumumba a indonéský prezident Sukarno. CIA také investovala desítky tisíc dolarů do protikomunistických aktivit, zahrnujících dodávky zbraní, na Kubě, v Dominikánské republice, Kongu a v jižním a severním Vietnamu. Patrně nejsenzačnějším odhalením je plán CIA na usmrcení kubánských uprchlíků, z čehož Spojené státy chtěly obvinit Fidela Castra, aby tak získaly veřejnou podporu k tvrdšímu kurzu vůči vzdorující Kubě. Ústřední zpravodajská služba také koketovala s myšlenkou, že na „pečlivě vybraných místech“ v Miami odpálí několik bomb a svede to na kubánského vůdce. Bílý dům by tak získal kýženou záminku k invazi na Kubu. Američtí zákonodárci, kteří v roce 1978 navštívili Kubu, se od Fidela Castra dozvěděli, že jeho vláda nebyla do atentátu zapletena, přestože tehdy kubánský velvyslanec při OSN na Kennedyho smrt reagoval se „šťastným potěšením“, jak stojí v odtajněném memorandu CIA. Stanovisko kubánského ambasadora při OSN lze stěží brát i jako nepřímý důkaz o zapojení Havany do atentátu, třebaže JFK vedl proti Kubě válku nízké intenzity a jeho vláda zcela nepokrytě usilovala o život kubánského vůdce.
I když nemáme k dispozici veškeré informace o pozadí atentátu na Kennedyho, abychom s konečnou platností mohli rozlousknout záhadu, jež nedá mnohým spát, poněkud zapomínáme na zásadní problém, jímž je podle mého mínění mytologie okolo JFK.
Naše společnost totiž z velké části stojí na pohodlných mýtech, kdy se vytěsňují nevhodné, leč pravdivé události, a vyzvedává či přikrašluje to, co lahodí našemu vědomí a svědomí. Jakmile se tato křehká stavba naruší, ocitá se naše identita v nejistotě a tápání. A z toho pramení zmatek, úzkost, rozčarování a nakonec poznání, že některé dosavadní jistoty byly pouhým fíkovým listem. Nicméně mytologie sama o sobě je zhoubná a je nutné jí jít nemilosrdně po krku. Jde o bolestný, avšak žádoucí a očistný proces.
Jeden z takových mýtů obestírá vraždu Johna F. Kennedyho a další zase jeho působení v Bílém domě (byť jsou tyto dva mýty spojenými nádobami). JFK díky svému tragickému osudu získal gloriolu mučedníka, což je téměř vždy zárukou nežádoucí legendarizace. Ačkoli se na mytologizaci prezidenta Kennedyho v 90. letech do značné míry podepsal konspiracemi prošpikovaný film režiséra Olivera Stonea JFK, tento proces byl zahájen již v 60. letech minulého století. Pokud ale budeme vycházet z relevantních faktů, tedy z veřejně dostupných spisů, z politických proklamací samotného JFK a jeho politických spolupracovníků či reálných činů a kroků Kennedyho administrativy apod., zjistíme, že před námi stojí obludná a ve svém jádru naprosto lživá konstrukce.
Prezident Kennedy podle oficiální legendy srdnatě vzdoroval vojensko-průmyslovému komplexu, před jehož vzrůstající mocí ve svém posledním projevu k národu varoval jeho předchůdce Dwight Eisenhower: JFK plánoval stažení amerických vojsk z Vietnamu, snažil se neutralizovat vliv CIA, chtěl ukončit studenou válku a zahájit éru demokratického rozvoje v Latinské Americe – a proto byl chladnokrevně zavražděn. Třebaže je pravda, že Kennedy učinil rozhodnutí, která pobouřila některé představitele národně-bezpečnostního establishmentu, což je ostatně problém každého amerického prezidenta, celkově vzato byl pro establishment darem. John F. Kennedy byl ve skutečnosti antikomunistický militaristický jestřáb, který navenek působil jako uhlazený a inspirující liberál.
Kennedy přitom v roce 1960 zvítězil v mimořádně těsném prezidentském klání i díky mystifikování americké veřejnosti tím, že Sovětský svaz disponuje větším arzenálem mezikontinentálních balistických střel, ačkoli s velkou pravděpodobností věděl, že je to lež. Ve skutečnosti měly USA více mezikontinentálních balistických střel než SSSR. Jakmile se Kennedy ujal úřadu, Kongres schválil jeho žádost o navýšení vojenského rozpočtu. Mezi lety 1961 až 1964 se počet amerických jaderných zbraní zvýšil o šokujících 150 procent, což rozmetává domněnky o Kennedyho snaze zmírnit studenoválečnické napětí. Kennedyho kabinet rozmístil balistické rakety středního doletu Jupiter v Turecku a Itálii - odkud mohly zasáhnout Moskvu a Leningrad. Dokonce i někteří američtí politikové sympatizující s Kennedyho vládou tento kontroverzní krok považovali za provokaci namířenou proti Sovětskému svazu. Senátor Albert Gore sr. se rok a půl před karibskou krizí šéfa americké diplomacie Deana Ruska prorocky zeptal, jak by vláda reagovala na rozmístění sovětských jaderných zbraní na Kubě. Historik Philip Nash soudí, že rozmístění balistických raket v Turecku a Itálii bylo primárním důvodem, proč sovětský vůdce Nikita Chruščov začal v roce 1962 na Kubě instalovat jaderné zbraně. Chruščov byl také motivován Kennedyho úsilím o zničení Castrova režimu.
Kennedyho administrativa mohla předejít karibské krizi, kdy se svět ocitl na pokraji nukleárního inferna, také přerušením katastrofální kampaně CIA, jejímž cílem bylo svržení Castrova režimu. Ačkoli JFK tuto kampaň zdědil po svém předchůdci, podstatně ji prohloubil: Kuba se stala jeho obsesí. Kennedyho vláda na Kubě prováděla sabotáže, atentáty, bombové a paramilitární útoky a v roce 1961 provedla neúspěšnou invazi v Zátoce sviní. Tato největší tajná operace v dějinách CIA podle řady výzkumníků přesvědčila Kreml, aby na Kubě instaloval jaderné zbraně, jež by odradily „otevřené či skryté americké útoky.“ Kennedyho tým si byl vědom toho, že "sovětský nukleární arzenál na Kubě nemůže změnit strategickou jadernou rovnováhu“, jak vyplývá z Kennedyho vlastních slov. V televizním vystoupení v říjnu 1962 však JFK aktivity Kremlu označil za „explicitní hrozbu pro mír a bezpečnost všech Američanů“ a zahájil námořní blokádu Kuby.
Podle historika Sheldona M. Sterna, který analyzoval nahrávky speciální komise vytvořené během kubánské krize (ExComm), Kennedy 26. října zvažoval vojenskou akci k eliminaci sovětských raket, tedy krok, který by s největší pravděpodobností vyústil v jadernou válku. Týž den prezident obdržel dopis, v němž jej Chruščov ujistil, že rakety stáhne, pokud USA zruší námořní blokádu a nezaútočí na Kubu. Chruščov v dalším vzkazu požadoval, aby Spojené státy odstranily jaderné zbraně z Turecka s tím, že Sovětský svaz na oplátku stáhne rakety z Kuby. Kennedyho vláda nakonec sovětský návrh přijala: odstranila zastaralé Jupitery z Turecka (přičemž je nahradila sofistikovanějšími balistickými raketami Polaris) a krize byla zažehnána. JFK z karibské krize vyšel jako morální vítěz, ač se jeho sovětský protějšek zachoval mnohem rozumněji. USA však i nadále usilovaly o svržení Castrova režimu: JFK deset dnů před svou smrtí schválil plán CIA k útokům na kubánskou infrastrukturu.
Konspirátoři a někteří liberálové se vzácně shodnou v názoru, že prezident Kennedy chtěl stáhnout americká vojska z Vietnamu, a proto musel být odstraněn fanatickými jestřáby. Noam Chomsky v klasické publikaci Rethinking Camelot: JFK, the Vietnam War, and U.S. Political Culture tuto široce rozšířenou domněnku přesvědčivě rozmetává rozsáhlými citacemi klíčových představitelů Kennedyho kabinetu, samotného prezidenta a interních materiálů. JFK v letech 1961 a 1962 přešel z podpory krvavého jihovietnamského režimu k otevřené vojenské agresi – konvenčnímu bombardování, použití napalmu a zahájení chemické války. Kennedyho válka, co se počtu vojenských letounů a helikoptér týče, byla daleko intenzivnější než francouzská válečná mašinérie ve Vietnamu. Vojenské operace Spojených států měly velice negativní dopad na místní populaci, jež instinktivně hledala útočiště u partyzánů. Kennedyho vláda s pomocí svého klienta v Saigonu tento problém vyřešila vytvořením internačních (či přímo koncentračních) táborů pro milióny rolníků, aby předešla jejich možné radikalizaci. Tento plán nakonec selhal.
Postoj Kennedyho administrativy ke konfliktu v Indočíně byl naprosto jednoznačný: Spojené státy se z Vietnamu stáhnou teprve, až válku s povstalci vyhrají. Vítězství mělo být dosaženo v roce 1965, kdy měla být americká vojska postupně nahrazena jihovietnamskými jednotkami. JFK stanovisko své vlády v podstatě tlumočil pár hodin před svou smrtí v Dallasu, kde zdůraznil, že Spojené státy v jihovýchodní Asii musejí vykonat „bolestivé, riskantní a nákladné úkoly“.
Výše uvedené informace, jež se z valné části opírají o citace oficiálních dokumentů Kennedyho a dalších amerických vlád, tedy staví JFK do značně nepříznivého světla, a to navzdory oficiální mytologii. Podle některých pozorovatelů John F. Kennedy dokonce aspiruje na nejhoršího amerického prezidenta 20. století. Je proto nutné, abychom neplýtvali energií na pátrání po skutečných pachatelích jeho vraždy, neboť toto úsilí, jak je vidno, nikam nevede. Je mnohem důležitější, abychom dešifrovali kult JFK; třeba proto, že některé významné události minulého století, jako jsou karibská krize a válka ve Vietnamu, bývají mnohdy mylně prezentovány.
Diskuse