Poznámky ke státním vyznamenáním 2017

2. 11. 2017 / Václav Jamek

K systému a praxi českých státních vyznamenání mám různé námitky, některé zásadní, jiné příležitostné:

1. Ubohá malichernost v základním pojetí: opravdu je v pořádku, aby třetí nejvyšší státní vyznamenání byla prachsprostá „medaile“? To by mělo být označení pro vyznamenání o dva až tři stupně níž: medaile by měli udělovat hejtmani a další výboři, ne hlava státu. (Se sportem je to samozřejmě jiné, tam se odměňuje jednotlivý výkon.) Dostat takovou medaili já (jakože nedosta­nu a dostat netoužím), nepřipadalo by mi, že mě český stát bůhvíjak poctil. Upadla by českému státu huba, kdyby se i tomuto vyznamenání říkalo „Řád“ kohokoli nebo čehokoli? (Kdysi jsem dostal pouhé resortní vyznamenání od francouzské ministryně kultury, a dokonce i tomu se říká „řád“, takže to u nás rezonuje daleko víc, než by vlastně mělo.) „Řád republiky“ a „Řád práce“ za komunistů měl po stránce jazykové a společenské o dost vyšší úroveň. Protože mě však v těchhle věcech neposlouchá nikdo, odhaduji, že v brzké době se pro všechna státní vyznamenání zavede jednotné označení „metál“ (metál Bílého lva, metál TGM a metál Za zásluhy o všechno možné, jen ne o výstavbu), v souladu s již zavedenou zvyklostí označovat nejskvělejší české výrobky pod­řadným termínem „klasa“, státní pokladnu vulgarismem „kasa“ apod. Jistě to však nebude dřív, než nám Strana pirátů zavede pořádný íhovnment.

2. Mánie českého státu udělovat příliš mnoho vyznamenání in memoriam. Co z toho ten vyznamenaný má, a jakou zásluhu na jeho výtečnosti mají jeho vnukové? Navíc se tato mánie ob­rací i dál do minulosti: brzy bude český stát vyznamenávat in memoriam Františka Palackého nebo Jakuba Krčína z Jelčan, praotce českých podnikatelů (Husa a Žižku ovšem ne, to byli žháři a lapkové). Osobně mi takové vyznamenávání přijde vhodné jenom u osob, které položily hrdinsky život a jejichž blízcí ztrátou stále bezprostředně trpí; do jisté míry se tak odčiňuje ono utrpení. Jinak mají být státní vyznamenání povzbuzením pro živé; mrtvým historickým osobnostem se vzdává úcta jinak, například stavbou pomníků (ale co to stojí, že?), pamětními deskami, pojmeno­váním ulic apod., čehož účinkem mají se lidé mravně povznášet. Udílením státních vyznamenání dříve možná opovrhovaným nebo zneuznávaným mrtvým osobnostem ve skutečnosti národ je­nom chlácholí sám sebe na účet těch mrtvých: on se tou svou dodatečnou velkorysostí dojme, ti mrtví ne. Povznášejícího na tom není nic, přímo učebnicově to odpovídá definici kýče.

3. Odměňování osobností z kultury současným prezidentem (čemuž snad trochu rozu­mím, na rozdíl třeba od zásluh vědeckých nebo podnikatelských). Výběr osobností tu svědčí pře­devším o prezidentově nevalné kulturní úrovni; možná je také odrazem toho, že u mnoha uměl­ců, kterými prezident údajně opovrhuje pro „neúspěch u publika“ (neboli pro nekomerčnost), ale jimž ve skutečnosti ten notorický závistivec jejich talent a schopnosti zoufale závidí, by se státním vyznamenáním nepochodil. Musí se tedy obrátit k těm přizpůsobivějším, k těm, kteří na veřejném úspěchu závisejí, protože své uplatnění nemohou odkládat, tj. obecně řečeno ke „komediantům“. Nedá se říci, že by letošní vyznamenaní byli ve svých oborech bezvýznamní, a v tom smyslu za­slouží přiměřené uznání. Podivné jsou sféry, odkud se čerpá pro uznání nejvyšší: hned pět zpěvá­ků, z toho dva operní, kteří ve srovnání se světovou špičkou představují lepší až slabší průměr, zato jsou hodně vidět; dva herci, z toho jeden oblíbený (a dobrý) komik; filmový režisér milovaný pro své lidové komedie a pohádky, ale také pro svou žoviální povídavost. Jeden spisovatel (o něm za chvíli). Podřadného žurnalistu do kultury nepočítám, to je podíl šmoků a šmíry, letos na rozdíl od jiných zemanovských let skoro zanedbatelný. Je to však samý šoubyznys a umění, které nelze označit jinak než jako spotřební; čímž skutečně nechci snižovat profesionální úroveň osobností, téměř všechny mám z rozmanitých důvodů dokonce rád; jsemť medle tu a tam rovněž prostý kulturní spotřebitel.

Problém je, že úlohou státu není odměňovat hvězdy šoubyznysu, které lze snad i pokládat za dost odměněné zaslouženou popularitou. Úlohou státu je moudře pečovat o harmonický roz­voj celé společnosti, a tedy projevovat při „uznávání zásluh“ větší rozhled, kompetentnost a hlav­ně nezaujatou uvážlivost.

To všechno tomuto prezidentovi zvlášť ve sféře kultury povážlivě chybí. Nevím jak u lé­kařů, ty naši dosavadní prezidenti dost potřebovali, a asi by je neoceňovali jen za lichotky a chva­lozpěvy, ale v případě umělců mají naši mocipáni ve shodě s těmi předešlými, komunistickými, zřejmě za to, že takový je jejich základní účel. Ale abych neházel všechny do jednoho pytle s Rin­go Čechem a Filipem Renčem, letos k tomu přibyl ještě další důvod. Popsal ho kdysi – nemýlím-li se – Milan Kundera, když vysvětloval, proč nebyl Karel Gott potrestán za svůj krátký útěk do exi­lu: režim, v tomto případě ten Husákův, jeho popularitu potřeboval pro soužití s obyvatelstvem, proto mu dal možnost dohody. Zeman letos udělal vlastně totéž: vyznamenal samé populární a spotřební umělce, protože budou prezidentské volby. Použil je ke své volební kampani. 

4. Jediným vyznamenaným za literaturu jako takovou byl Vlastimil Vondruška; zahrnout sem lze nicméně také Jaromíra Nohavicu. Mimochodem, za Zemanova prezidentování byl medai­lí vyznamenán už jen jeden další spisovatel, Jiří Žáček. Karel Kryl dostal posmrtně Řád TGM. Řád Bílého lva, naše údajně nejvyšší státní vyznamenání, dosud nebyl nikdy udělen žádnému spisovateli, ba ani žádnému umělci, s výjimkou Václava Havla, tomu však nikoli za umělecké dílo. Čl. 1 Přílohy 1 k Zákonu č. 157/1994 Sb. sice stanoví, že „Řád Bílého lva propůjčuje nebo uděluje prezident republiky a) občanům České republiky za zvláště vynikající zásluhy o stát, zejména v oblasti politiky, správy státu, rozvoje hospodářství, vědy, techniky, kultury, umění, školství, za mimořádné zásluhy o obranu a bezpečnost státu, za vynikající velitelskou a bojovou činnost, za vědeckou a odbornou práci vojenského a branného charakteru a za významné proslavení vlasti v zahraničí; b) těm, kteří nejsou občany České republiky, za zvláště vynikající zásluhy ve prospěch České republiky“ – přesto je tento metál podle všeho vyhrazen politikům, zejména cizím, vojákům (fakt nevím, proč zrovna jim, při hustotě a úrovni našeho válčení), méně často také kardinálům a velmi vzácně i někomu jinému.

Jediný letošní představitel literatury tištěné je velmi podivná figura. Vedle Václava Cílka je to jeden z moudře se tvářících představitelů naší xenofobie, jejímž hlavním pěvcem je sám Miloš Zeman; jde tedy o volbu jednoznačně ideologickou. Jako spisovatel historických románů je pak Vlastimil Vondruška určitě autor ryze spotřební a značně populární. Nevěděl bych to, jakožto li­du odcizený literární elitář se zabývám úplně jinou literaturou, jež nemá na Pražském hradě za­stání, ale můj starší bratr nečte nic jiného, má toho doma celou polici, a protože v osmdesáti le­tech obtížně chodí, doprovodil jsem ho jednou do knihkupectví na Novodvorské, kde si chtěl ně­jakou další jeho knihu koupit. Očekával jsem, že jednu nebo dvě Vondruškovy knihy budou mít, při jeho popularitě, takže jsem zažil veliké překvapení, když jsem před obrovským regálem plným nejrůznějších Vondrušků zjistil, že Vondruška je knihkupectví sám o sobě a že můj bratr by ze svého důchodu na jeho sebrané spisy ani při nejlepší vůli neměl. Nešťastník.

Takže jsem ověřoval. Vondruška (nar. 1955) je důstojným výtvorem polistopadového vý­voje, před rokem 1989 podle všeho nepublikoval. Od toho data vydal jako historik kolem dvaceti "odborných" knih (nepočítám ty, kde jsou přiznáni spoluautoři). Od roku 2002 publikuje beletrii: historické romány, dětské knihy, také dvě divadelní hry. Do dnešního dne, tj. za patnáct let, sedmdesát titulů, úhrnem tedy snad devadesát samostatných děl.

Alexandre Dumas starší, zjevně Vondruškův vzor, publikoval na 180 děl v rozmezí 45 let, v tom spoustu divadelních her, paměti a kuchařku, ale ví se, že je nepsal sám, měl na to továrnu (rád bych věřil, že až na ty paměti); krom toho si našel ještě čas na zplození spousty nemanželských dětí, což snad dělal bez cizí pomoci. Vondruška ho při nasazeném tempu snadno trumfne, vychází mi to za stejné období na 210 historických románů, případně dalších knih; totiž pokud bude tvořit až do devadesáti; jeho tempo je v každém případě vyšší, člověk si až říká, jestli má Češstvo vůbec tolik historie, aby mu stačilo. Možná přidá i několik desítek dalších knih vědeckých. Dost pochybuji o tom, že něco takového může lidský jedinec duševně a fyzicky vůbec zvládnout, takže Vondruška je pravděpodobně také továrna.

Jenže tohle se prezidentu Zemanovi právě líbí: Vlastimil Vondruška je víc než spisovatel, je to podnikatel v oboru spisování. Prezident odměnil nejen někoho, jehož xenofobní popularita mu snad vynese hlasy ve volbách, ale také průkopníka velkopodnikání v oblasti, která byla doposud vydávána za hájemství nemnoha jednotlivců obdařených talentem nebo chraňbůh géniem.

Řečeno slovy jedné reklamy na budič erekce: „Jak já ti rozumím!“

0
Vytisknout
3448

Diskuse

Obsah vydání | 3. 11. 2017